Protesty v Libanonu na vlastní kůži: Překvapilo mě, že probíhají jinak než demonstrace v Česku | info.cz

Články odjinud

Protesty v Libanonu na vlastní kůži: Překvapilo mě, že probíhají jinak než demonstrace v Česku

Libanon stejně jako Irák v posledních týdnech zažívá protesty, kterými rezonuje protikorupční tón. Lidé – často mladí a nezaměstnaní – volají po odchodu vládnoucích elit a hlásí se o šanci na lepší život. Jan Daniel z Ústavu mezinárodních vztahů pozoroval masové protesty v libanonské metropoli Bejrútu. Souvislosti teď popisuje v rozhovoru pro INFO.CZ. 

 

Před pár dny jste se vrátil z Libanonu. Jak dlouho jste tam byl a co se děje v ulicích?

V Libanonu jsem byl od 19. do 31. října. Musím přiznat, že mě podoba tamních protestů ve srovnání s těmi českými překvapila. Lidé demonstrují na náměstích, zároveň jsou ale částečně zablokované ulice a klíčové dálnice, na kterých jsou barikády. V centru Bejrútu stojí několik pódií, z nichž hraje hudba, lidé vyvolávají revoluční slogany, atmosféra se často blíží pouliční party. Zároveň ale probíhají na ulici vážné politické diskuze o budoucnosti země. Během několika dní se původní protest transformoval až na jakýsi festival, který ale má stále revoluční energii a volá po svržení celé politické třídy. Po prvních pár dnech se situace vyhrotila, protože armáda se snažila otevírat zablokované silnice a docházelo ke střetům. Srážky probíhaly i mezi demonstranty a skupinami mladíků, kteří vykřikovali hesla na podporu šíitské strany Amal, Nabíha Berriho (předseda parlamentu a strany Amal, pozn.red.) a Hizballáhu.

Po několika dnech intenzita protestů poněkud opadla, po rezignaci premiéra Saada Harírího se ale jejich síla vrátila. V Bejrútu demonstranti nadále blokují magistrálu procházející městem, zablokovaná je i dálnice vedoucí z Bejrútu na sever a některé další silnice.

Protesty jsou podle většiny pozorovatelů napříč náboženskými skupinami. Máte také tuto zkušenost?

Protesty jsou skutečně mezináboženské a je to na ulicích i vidět. Segmentované ale demonstrace jsou, u některých pódií se shromažďují spíše lidé ze střední třídy, jinde zase lidové vrstvy. V Bejrútu se všechna náboženství mísí, protestuje se ale například i na severu v Tripolisu, což je primárně sunnitské město, zároveň i v Sidonu, což je město, odkud pochází Harírího rodina. To bylo dřív neslýchané, aby město oslavovalo svržení svého hlavního politického lídra. Protesty probíhají i v šíitských územích, v Nabatii, kde tradičně vyhrává volby Hizballáh a Amal. Stejně tak lidé vycházejí v Baalbeku, což je město ležící uprostřed údolí Bikáa a které je také považováno za baštu Hizballáhu.

Protesty v Libanonu autor: Archiv Jana Daniela

Protesty začaly asi před třemi týdny kvůli úsporným opatřením vlády. Souvisí to i s faktem, že Libanon je třetí nejzadluženější zemí světa?

Ano, moc se nemluví o tom, že ke zvýšení daní – zejména zpoplatnění aplikace WhatsApp i vyššímu DPH – vláda přistoupila na dlouhodobější nátlak největších dárců. Ti podmínili umořování dluhu přijetím úsporných opatření.

Jak lidé vnímali rezignaci premiéra Saada Harírího? Je to pro ně úspěch, nebo si naopak myslí, že odchod jednoho člověka nic nezmění?

Heslo protestů říká „Všichni znamenají všichni“, je tedy směřované proti celé politické elitě. Rezignace premiéra proto zdaleka nestačí. Přinejmenším od části protestujících zaznívá požadavek, aby se transformoval celý sektářský politický systém, který je založen na nepsané dohodě, že prezident je vždy křesťan, premiér sunnita a šéf parlamentu šíita. Zároveň má každý okrsek jasně danou kvótu křesťanů, sunnitů, šíitů, drúzů, Arménů, atd.

Zmiňoval jste střety, v nichž údajně hnutí Hizballáh vyslalo své stoupence, aby napadali demonstranty. Bojí se šéf hnutí Hasan Nasralláh případné ztráty vlivu?

Je trochu otázkou, jak moc skutečně násilníky organizovaně vyslal Hizballáh a jak moc se jednalo pouze o sympatizanty strany. Ti lidé, kteří napadali demonstranty, sice křičeli hesla na podporu Hizballáhu a Amalu, ale když byli pak někteří z nich identifikováni – konkrétně ti, co bořili stany a tloukli demonstranty – byli to spíše jedinci mající blízko k předsedovi parlamentu Nabíhu Berrimu. V jiných případech nicméně přímo mávali vlajkami obou stran.

Na druhou stranu, kdyby Hizballáh chtěl skutečně na demonstranty poštvat svoje lidi, vypadalo by to jinak. To se stalo v roce 2008, kdy obsadil klíčové oblasti Bejrútu svými ozbrojenými stoupenci. To by nicméně nyní mohlo znamenat rozsáhlý konflikt. Tentokrát šlo z jeho strany spíše o pomrkávání ve stylu, že demonstranti urážejí vůdce Hizballáhu a možná by tedy někdo měl reagovat, na rozdíl od drsnějšího přístupu podporovatelů Amalu.

Vůdce Hizballáhu Hasan Nasralláh také vystoupil se svými projevy snad i častěji než ostatní lídři a všichni nervózně čekali, co řekne. Jeho diskurz se pozvolna měnil, od lehce arogantního postoje vůči protestujícím až po uznání, že v něčem jsou požadavky oprávněné a změny jsou potřeba. Vůbec poprvé také vystoupil s libanonskou vlajkou za zády.

Hizballáh má z vývoje obavy. V současnosti má vše, co potřebují – prezident Aún je jejich spojenec, stejně jako jeho zeť, ministr zahraničí. Hnutí má obavy, že kdyby padla vláda, může nastoupit jiná, která k nim nebude tak přátelská, zejména vůči jejich alternativním ozbrojeným silám. Hizballáh je na této vládě závislý a demonstrace vidí také jako obdobu dění v Iráku, kde jsou protesty explicitně protiíránské.

Navíc se vždy profiloval jako antikorupční strana a jako daleko čistší než zbytek politického spektra. Některé z požadavků protestujících tak odpovídají klasickému diskurzu Hizballáhu. Zajímavé je sledovat novináře z médií navázaných na toto hnutí, kteří teď nevědí, jak se vyrovnat s tím, že demonstranti používají podobný jazyk, jaký v minulosti vždy používali oni.

V Libanonu žije asi půl milionu palestinských uprchlíků. Jaký mají názor na demonstrace oni, ovlivňují nějak výrazně dění v ulicích?

V centru Bejrútu jsem jich několik viděl a na sociálních médiích byly zprávy, že demonstrace jsou i v uprchlických táborech. Není to ale hlavní téma, ani jsem nezaznamenal, že by se k tomu vyjadřovalo palestinské vedení v Libanonu.

Zmiňoval jste už sektářský politický systém v zemi. Vnímáte ho spíše jako nutný nástroj k tomu, aby se neobnovila občanská válka, nebo naopak jako brzdu k větší demokratizaci? Kvóty podle kritiků značně omezují výběr politických elit…

Systém kvót činí výběr elit značně rigidnějším a tím, jak mají politické strany a náboženské komunity mezi sebou rozparcelovaný stát, se vytváří klientelistické sítě a reprodukce elit. Například hlavní předáci drúzské komunity pocházejí již několik dekád z jedné rodiny, podobné je to u některých křesťanských stran. Systém tak v jistém smyslu demokracii skutečně omezuje a zvyšuje náklady pro vstup nových stran, které nejsou formované na sektářském základě. Zároveň strany do sektářského uvažování i aktivně tlačí.

Obrana proti občanské válce je takovýto systém do doby, dokud existuje důvěra v současné elity a ty jsou schopné se mezi sebou domluvit. Na druhou stranu ve chvíli, kdy se se vazba mezi lidmi a elitami rozvolní, systém nedokáže lidem nabídnout alternativu bez nějakého výraznějšího otřesu a výrazné přeměny.

Část politických elit tvrdí, že demonstrace jsou placené ze zahraničí. Jak vůbec vnímáte vliv sousedních zemí? Nehrozí spíše to, že by se pokoušely protesty porazit?

Íránský vůdce ajatolláh Chameneí řekl, že demonstrace jsou placené zahraničními ambasádami, podobně se vyjádřil i Nasralláh a Berri. Írán je tedy určitě proti. Podívejte se ale na vyjádření Spojených států a Evropské unie, které se za demonstrující ale také plně nepostavily. Potřebují stabilní instituce a fungující stát. Proto řekly, že by sice požadavky měly být brány v potaz, zároveň ale také daly důraz na stabilitu a reformu vlády a potřebu ekonomické reformy. Evropská unie má strach, co bude s milionem Syřanů, kteří jsou nyní v Libanonu, kdyby došlo k chaosu.

V Bejrútu proběhla v neděli i demonstrace na podporu prezidenta Aúna. Kdo stojí na jeho straně?

Jeho podporovatelé jsou takzvaně křesťanská ulice, tedy spíše střední a částečně i nižší křesťanské třídy, plus část křesťanských elit, které se objevily po založení Volného vlasteneckého hnutí (FPM). Těch lidí není málo, jsou tam i ti, kteří jsou zapojení do současného klientelistického systému. Aún se zároveň staví do pozice ochránce křesťanů.

Jaký odhadujete další vývoj? V Alžírsku, kde vypukly protesty letos v únoru, stále pokračují, Libanon je ale kvůli sektářskému rozdělení výbušnější…

Dovedu si představit, že vývoj může být podobný jako právě v Alžírsku. Nečekal bych rychlou rezignaci prezidenta, spíše bude třeba vyjednat nový volební zákon a vyjednávání mezi politickými elitami a demonstranty mohou být hodně dlouhá. V této souvislosti je dobré se podívat do minulosti, například jak dlouho trvalo, než se politické strany shodly na volbě Michela Aúna za prezidenta… byly to přes dva roky. Po minulých volbách v roce 2018 pak trvalo asi tři čtvrtě roku, než se shodly na vládě. Systém je dobrý v tom, že zajišťuje, aby každá jeho část dostala svůj mocenský podíl, vše v něm ale trvá strašně dlouho. Jak jste připomínal, jsou tu už i demonstrace na podporu Aúna, další pak na podporu Harírího… ne všichni za revolučním hnutím stojí.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud