Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Su Ťij nás zklamala a svět krizi Rohingů přehlížel, říká pro INFO.CZ Wittebrood z Evropské komise

Su Ťij nás zklamala a svět krizi Rohingů přehlížel, říká pro INFO.CZ Wittebrood z Evropské komise

Celých patnáct let působil Cees Wittebrood v Evropské komisi v oblasti humanitární pomoci. Jeho poslední mise vedla za Rohingy, kteří za dramatických okolností uprchli z Barmy do Bangladéše, aby si zachránili život. Jeho názor je jasný: jde o jednu z nejurgentnější současných humanitárních krizí. Prohlubuje ji i citlivá politická situace, v níž se nachází barmská vůdkyně a držitelka Nobelovy ceny míru Su Ťij. „Zklamala mezinárodní společenství. Mohla použít svůj politický kredit – je to držitelka Nobelovy ceny míru a mezinárodní společenství ji obdivovalo. Neudělalo to...“ říká Wittebrood v exkluzivním rozhovoru pro INFO.CZ. Proč si média všímají jen některých humanitárních krizí a je pomoc zneužívána k politickým cílům? Čtěte v rozhovoru.

Během posledních měsíců, kdy jste působil v Generálním ředitelství ECHO (pro evropskou civilní ochranu a operace humanitární pomoci) Evropské komise, jste se zabýval krizí Rohingů. Jde podle vás o jednu z největších humanitárních krizí dneška?

Rozhodně ano. Jen před několika týdny se v Ženevě konala mezinárodní konference, jejímž cílem bylo shromáždit peníze na pomoc Rohingům. Ale nejedná se jen o peníze. Důležité je rovněž získat přístup mezi Rohingy, kteří byli vnitřně přesídlení v rámci Barmy, ale také ty, kteří utekli do Bangladéše. Mezinárodní společenství tento problém v podstatě podcenilo, i když ne všichni. Myslím, že my (ECHO – pozn. redakce) také ne. Věděli jsme, že se tam rodí krize. Problém si ale získal mezinárodní pozornost až ve chvíli, kdy došlo k drastickým akcím ozbrojených skupin.

720p 360p
Rohingové

Barmská vláda byla a je ve velmi komplikované situaci. Tamní lídryni Su Ťij jsme od začátku říkali, že víme, že se jedná o politicky velmi citlivé téma a že rozumíme její snaze vypořádat se s ním moudře. Dosáhlo to ale bodu, kdy už toto nestačí. Mezinárodní společenství a barmská vláda musí jednat. Mezinárodní společnost vnímá tuto humanitární krizi jako jednu z nejurgentnějších v současné době, možná ještě vedle Jemenu, Sýrie nebo Iráku. Jak jsem říkal, nestačí pouze finanční pomoc. Je potřeba nalézt politickou vůli ze strany barmské vlády, aby se vypořádala s potřebami Rohingů. Zapojit se musí i bangladéšská vláda, na jejíž území část Rohingů utekla.

Kdo je Cees Wittebrood?
Cees Wittebrood vedl v průběhu patnácti let několik oddělení DG pro humanitární pomoc (ECHO) Evropské komise v Bruselu. Svou kariéru začal na Amsterdamské univerzitě jako profesor politických věd. V Haagu působil na ministerstvu financí. V Bruselu byl členem kabinetů dvou evropských komisařů zodpovědných za zahraniční vztahy, politickou spolupráci a obchod. Svou práci pro Evropskou komisi ukončil před několika měsíci. Jeho poslední mise vedla za Rohingy, kteří uprchli z Barmy do Bangladéše. V Praze promluvil na Humanitárním kongresu HUKO 2017.

Podle vašich vyjádření je složité přitáhnout k této krizi pozornost. Čím to je?

Na světě dochází k tolika konfliktům, že mezi sebou vlastně soupeří o zdroje. Některým tedy hrozí podfinancování pomoci. Jako celek putuje ročně zhruba 28 až 30 miliard dolarů na humanitární pomoc. Za pomoci jednoduché matematiky zjistíte, že největší část z nich putuje do oblasti několika konfliktů. Další krize jsou prakticky zapomenuty. Pokud by se část ze zdrojů směřujících do Sýrie, Iráku nebo Turecka mohla použít i na dalších místech, byl by podle mě celkový dopad mnohem přínosnější. Jde o otázku priorit. Myslím, že pozornost věnovaná konfliktům by měla být mnohem rovnocennější.

Mluvíte o takzvaném CNN efektu. Ten znamená v podstatě to, že pomoc směřuje do těch míst, která pokrývají média. Je možné tento efekt překonat?

To je velmi složité. O směřování zdrojů rozhodují politici nakonec na základě politického tlaku a veřejného mínění. Pokud se CNN zaměří na nějakou novou krizi, tak politici chtějí být vidět, jak se ji také snaží řešit, jak jsou aktivní. Pokud se projdete po Praze a zeptáte se lidí, jestli vědí o Rohinzích nebo problémech v Kašmíru, tak většina zřejmě nebude tušit. Vědí ale o Sýrii, Iráku nebo migrantech přicházejících do Evropy. A politici tak jednají. Mají omezené zdroje a chtějí dosáhnout maximálního politického dopadu. Řídí se právě tím, ne úvahami, jaký bude reálný dopad pomoci na místě.

V případě krize Rohingů je zásadní překážkou to, že do míst, kde na území Barmy žijí, nemá mezinárodní společenství přístup. Lepší se to?

Popravdě jsem nesledoval úplně aktuální vývoj. Poslední mise, kterou jsem ale podnikl před tím, než jsem opustil ECHO, vedla do Bangladéše. Navštívil jsem tam všechny tábory, kde jsou Rohingové umístěni. Už tehdy nám bylo jasné, že musíme všem říct, že situace není udržitelná. A to bylo ještě předtím, než do země přišlo další velké množství Rohingů. Situace se od té doby ještě zhoršila. V Bangladéši jde především o otázku kapacit. Problém přístupu do oblastí Barmy, kde jsou Rohingové vyháněni ze svých vesnic a měst, kvůli politickým důvodům přetrvává.

Cees WittebroodCees Wittebroodautor: Evropská komise

Barmská vůdkyně Su Ťij, která je také držitelkou Nobelovy ceny míru, byla za svůj neaktivní postoj k řešení krize silně kritizovaná. Je podle vás kritika na místě?

Je pravdou, že zklamala mezinárodní společenství. A nebylo to nutné. Navštívili jsme ji před vypuknutím krize. Bylo už jasné, k čemu to směřuje, ale nebylo to ještě tak dramatické. Diskutovali jsme s ní. Všichni jsme vyjádřili porozumění pro její citlivou situaci. Rohingové jsou nenáviděni. Barmánci je naprosto nesnáší, takže jakákoliv akce na jejich podporu by u nich nevyzněla populárně. Bylo to těžké. Ale vysvětlili jsme, že můžeme nabídnout pomoct vysídleným lidem. Další pomoc by pak byla otevřena všem, nejen Rohingům, každému, kdo by měl potřebu.

Existovala snaha chovat se nenápadně a pomoci. Su Ťij se ale nepostavila za principy humanitární pomoci. Nevyjadřovala se až do chvíle, kdy byla krize tak akutní, že neměla jinou možnost než reagovat a veřejně promluvit. Zklamala nás. Mohla použít svůj politický kredit – je to držitelka Nobelovy ceny míru a mezinárodní společenství ji obdivovalo. Neudělala to a ztratila mnoho podpory, až do té míry, že dnes někteří lidé říkají, že by jí Nobelovu cenu odebrali. To ale není možné. Nic takového se nestane.

Rohingové
Z buddhistické Barmy uprchlo do Bangladéše přes 600 tisíc příslušníků muslimské menšiny. Barmské úřady je považují za nelegální přistěhovalce a dlouhodobě omezují jejich práva. V posledních týdnech Rohingové čelili brutálnímu teroru a odvetě za akce povstaleckých skupin.

Oblast humanitární pomoci se mění. Do hry vstupují noví hráči. K jaké největší změně podle vás za poslední roky došlo?

Pro mě je největší změnou to, co nazývám jako instrumentalizace humanitární pomoci. Stal se z ní nástroj zahraniční politiky. Lídři myslí, že ji mohou využívat. Nevidí ji jako aktivitu samu o sobě, která má za cíl pomoci lidem v nouzi, ale spíše jako nástroj, který bude sloužit politickým zájmům. To jde proti principu nezávislosti a neutrality.

Humanitární pomoc se stala téměř obětí svého vlastního úspěchu. Mnoho let jsme dělali dobrou práci, byli jsme vždy první na místě a dodávali rychlou pomoc, byli jsme vidět. A to nemluvím jen o aktivitách mezinárodního společenství, ale také o práci neziskových organizací. V některých případech jako dnešní Sýrie nebo kdysi Balkán se nelze hnout vpřed. Humanitární akce se tak stala náhradou za politickou akci. Jde o změnu, která je viditelná téměř všude.

Jak v tomto kontextu vidíte pomoc v zemích Afriky nebo Blízkého východu v souvislosti s migrační krizí. Je humanitární pomoc využívána k tomu, aby Evropa držela migranty daleko od sebe?

To je fundamentální problém. Jedním z důvodů, proč došlo k instrumentalizaci humanitární pomoci, je migrační krize. Samozřejmě je potřeba pomoci lidem v nouzi. Dělá se to ale tak, abychom je udrželi dál od sebe, aby nepřišli do Evropy. Celá migrační krize kontaminovala mezinárodní spolupráci. Není to tak jen v oblasti humanitární pomoci, ale i bilaterální nebo rozvojové spolupráci. Všechny nástroje, které máme pro rozvojovou pomoc v severní Africe nebo na Blízkém východě, byly designované tak, aby přinesly odpověď na migrační krizi. Proto se třeba Lékaři bez hranic nepodílejí na světovém humanitárním fóru. Tvrdí, že neplní své závazky a nedodržuje vlastní principy.

Myslíte, že se tento pragmatický přístup může vyplatit? Může fungovat?

Nejsem proti němu celkově. Dává smysl. Rozumím tomu, že by tito lidé neměli směřovat do Evropy. Migrační krize existuje také kvůli dalším tlakům. Některé vlády jsou rády, že skupiny obyvatel odchází. Mají své finanční zájmy a samy na tom participují. Ovlivňují to i nové způsoby dopravy. Dříve se dalo cestovat jen na velbloudovi, dnes můžete letět letadlem. Cestu do Evropy zprostředkovávají kriminální sítě.

Neměli bychom přijmout každého. Měli bychom se snažit využít prostor, který máme, pro ty, kteří opravdu potřebují ochranu. S tím souhlasím. Opravdu věřím, že je potřeba změnit tamní vlády, které se dnes prostě nestarají. Pokud změníte politickou vůli v některých zemích Afriky a Blízkého východu, budou tam moct lidé zůstat a žít. Evropa dnes ale humanitární a rozvojovou pomoc využívá pro své politické záměry. A na to nebyla designovaná.

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718