Třicet jedna let od úmrtí Enza Ferrariho: Životní příběh a odkaz nerudného génia z Maranella

Na den přesně před jednatřiceti lety, 14. srpna 1988 v půl sedmé ráno, se na Apeninském poloostrově, obrazně řečeno, zastavil čas, třebaže o tom Italové neměli nejmenší tušení. Zemřel totiž muž, jehož všichni bez ohledu na věk, pohlaví, vzdělání a společenské postavení znali a jenž v mnoha ohledech ztělesňoval to nejlepší z italské národní povahy, i když na první pohled jako typický Ital vůbec nepůsobil. Geniální automobilový konstruktér, tvrdý či, podle některých, dokonce bezskrupulózní podnikatel, charismatický manažer, a šéf, který se (skoro) vždycky bil za své lidi, do budoucnosti hledící vizionář a zuřivý fanatik svého oboru a vlastně všeho, co mělo něco společného s automobilismem – Enzo Anselmo Ferrari.

Životní příběh muže, zvaného Il Commendatore, byl vskutku vzrušující. Narodil se v únoru 1898 v Modeně v podnikatelské rodině, která však zkrachovala za první světové války. Mladý Enzo navíc během válečných let přišel o otce a staršího bratra, kteří zemřeli na chřipku, a od té doby se musel spoléhat výhradně na sebe. Již tehdy se velmi zajímal o automobilový sport, a když se v první polovině dvacátých let pokusil své sny uskutečnit, nevedl si vůbec špatně: v roce 1924 vyhrál známý závod Coppa Acerbo v Pescaře. Tragická nehoda a následné úmrtí slavného jezdce Antonia Ascariho (otec budoucího prvního mistra světa F1 ve Ferrari, tehdy sedmiletého Alberta Ascariho) při Grand Prix Francie na okruhu Linas-Montlhéry v roce 1925 na něj však zapůsobily natolik, že se rozhodl se sotva započatou závodnickou kariérou skoncovat.

Automobilům, své vášni, však zůstal věrný a v roce 1929 po „učednických letech“ založil vlastní závodní tým – Scuderria Ferrari, jenž ovšem používal při závodech vozy Alfa Romeo. Ve třicátých letech se dostavily i mezinárodní úspěchy, zejména vítězství legendárního Tazia Nuvolariho v Grand Prix Německa v roce 1935. O dva roky později ale tým Cuderia Ferrari skončil a Enzo nastoupil jako ředitel sportovního týmu do Alfy. Sen o vlastním závodním voze, schopném vyhrávat velké ceny, ho ale neopustil a krátce po skončení druhé světové války, v roce 1947, jej po četných peripetiích (během nichž založil například firmu Auto-Avio Costruzioni, musel pracovat pro Mussoliniho fašistickou vládu a přesídlil – primárně ve snaze vyhnout se bombardování – do Maranella) konečně realizoval: vozy nesoucí Ferrariho jméno i znak byly na světě.

Půr: Začátek konce elektromobility. Úspěch Porsche ukazuje její zvrhlost, vzniká ekošlechta

sinfin.digital