Vietnamská válka: Konflikt, v němž Američané bojovali sami se sebou | info.cz

Články odjinud

Vietnamská válka: Konflikt, v němž Američané bojovali sami se sebou

Čas utíká rychleji, než se nám v každodenním životaběhu zdá. Právě dnes je to pětapadesát let od incidentu v Tonkinském zálivu, který se stal na americké straně impulsem k zahájení hlavní fáze Vietnamské války. Američané sice působili v Indočíně již několik let, teprve střet torpédoborce USS Maddox se severovietnamskými torpédovými čluny z 2. srpna 1964 a údajný útok Severovietnamců na americká plavidla Maddox a Turner Joy dva dny nato ale přivedly vládu Spojených států v čele s prezidentem Lyndonem Johnsonem a Kongres (jenž drtivou většinou schválil tzv. tonkinskou rezoluci) k rozhodnutí vstoupit do konfliktu plnou silou. Válka, která změnila Ameriku jako žádná jiná v celém dvacátém století a která zanechala v její duši citelné šrámy, začala.

Důležitá poznámka na začátek: Spojené státy americké jsou nedílnou součástí euroatlantické civilizace a jejich obyvatelé jsou nám, Evropanům, z obyvatel všech ostatních světadílů nejbližší. I tak se ale jedná o jiný kontinent s jinými „velkými dějinami“, respektive s jinou historickou zkušeností, s jinou kulturou a v řadě ohledů i o lidi s jinou mentalitou a s jiným viděním a vnímáním světa, než jaké je to naše. Také proto jsou nejpalčivější americká traumata dvacátého století odlišná od těch evropských. Zatímco pro Evropany jimi byly, mimo jakoukoli pochybnost, první a druhá světová válka včetně pekla holokaustu, pro Američany se jimi staly, aniž bych jakkoli podceňoval význam a dopady obou světových válek na USA, Velká hospodářská krize z přelomu dvacátých a třicátých let a válka ve Vietnamu z přelomu let šedesátých a sedmdesátých.

Šedesátá léta minulého století byla hodně „divoká“ obecně, ve Spojených státech zvlášť. Právě tehdy vrcholil boj za desegregaci americké společnosti či, jinak řečeno, za rovná práva Afroameričanů, jenž ve své moderní podobě začal dnes již legendárním odmítnutím Rosy Parksové uvolnit v městském autobuse v Montgomery místo bělochovi v prosinci 1955. Právě tehdy kulminovalo hnutí hippies, jež se kromě propagace alternativního způsobu života a „volné lásky“ prezentovalo i jako pacifistické hnutí odmítající násilí a války včetně té vietnamské. Americká šedesátá léta – to ale nebylo jenom desetiletí hořících černošských ghett, vysokoškolských studentů a mladých lidí vůbec bouřících se proti generaci svých rodičů, proti „konzervativním“ učitelům a proti establishmentu obecně, desetiletí již zmíněných „hippiesáků“ a Woodstocku, desetiletí bojů za ženskou emancipaci (včetně masového rozšíření hormonální antikoncepce) či nástupu televizního vysílání. Byla to i dekáda plná politického násilí – vražd prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedeyho (1963), jeho bratra Roberta („Bobbyho; 1968) a černošských aktivistů Martina Luthera Kinga a Malcolma X (oba rovněž 1968) a také, v „nejšílenějším roce amerických moderních dějin“, tj. v roce 1968, zvolení republikána Richarda M. Nixona prezidentem země.

Takové tedy byly politické a sociokulturní „kulisy“ Vietnamské války. Války, jejíž vnímání se v USA během několika málo let dramaticky proměnilo. V čem všem, jak a kdy se tak stalo? Když v roce 1964 a na počátku roku 1965 odplouvaly do jihovýchodní Asie první velké kontingenty amerických vojáků, vyprovázeli je jejich blízcí a většina veřejnosti jako hrdiny, odcházející bojovat do daleké ciziny proti komunismu i za Ameriku samotnou. S tím, jak válka bez viditelného pokroku pokračovala, jak na vietnamské a hlavně na americké straně přibývali těžce zranění a mrtví a jak do USA prostřednictvím vůči válce stále nepřátelštěji naladěným médiím pronikalo stále více zpráv o údajných i skutečných zločinech, jich se američtí vojáci dopouštěli (na prvním místě o masakru v Mỹ Lai z března 1968), se ovšem nálada společnosti a vnímání konfliktu začaly měnit. Vyústilo to v jeho takřka jednoznačné odmítnutí. Mimochodem, Nixon, jenž na podzim 1960 prohrál „o vlásek“ prezidentské volby s Johnem Kennedym, je v listopadu 1968 vyhrál mimo jiné proto, že sliboval co nejrychlejší a nejčestnější ukončení nepopulární války.

Mnozí američtí vojáci, vracející se po skončení služby ve Vietnamu domů, často zranění a do konce života poznamenaní psychickými traumaty, byli tím, jak se země za dobu jejich nepřítomnosti změnila, zaskočeni. Zatímco ještě před pár lety byl nástup do armády a do války považován za projev odvahy – zvlášť pokud tak učinili dobrovolně (jako například idealistický mladík Chris Taylor [Charlie Sheen], dospívající v krutých podmínkách války v možná nejlepším filmu o „Vietnamu“ vůbec, ve Stoneově „Četě“) –, nyní bylo „hrdinstvím“ vyhánění „zkostnatělých“ kantorů z univerzit či močení na americkou státní vlajku, případně její zapálení. Ještě více válečné veterány šokovalo, s jakou záští na ně jejich spoluobčané, především z řad mladé generace, nezřídka nahlíželi. „Nikdy jsem ve Vietnamu neprovedl nic nečestného“, vzpomínal jeden z bývalých vojáků, blízký kamarád mého amerického známého, i po mnoha letech s hořkostí v hlase, „a přesto mě lidé, kteří mě vůbec neznali, označovali za zločince a za vraha“. 

Když už jsem zmínil „Četu“ Olivera Stonea, rád bych podotkl, že američtí filmaři „zmapovali“ Vietnamskou válku opravdu důkladně a ze všech možných úhlů pohledu. Kromě „Čety“ lze, jen jako několik příkladů z mnoha, uvést podobně kriticky laděné filmy „Narozen čtvrtého července“ téhož režiséra – dramatický příběh válečného invalidy a protiválečného aktivisty s Tomem Cruisem v hlavní roli, „Návrat domů“ Hala Ashbyho, epické drama „Lovec jelenů“ Michaela Cimina o válečných osudech dělníků z pittsburských oceláren, anebo fascinující „Apokalypsu“ Francise Forda Coppoly, geniální adaptaci novely „Srdce temnoty“ Josepha Conrada. O tom, jak hluboce Vietnamská válka americkou společnost zasáhla, svědčí i proniknutí tématu do snímků, zaměřených žánrově zcela jinak, například do romantické „konverzačky“ Roberta Mulligana „Příští rok ve stejnou dobu“, natočené podle veleúspěšné broadwayské divadelní hry Bernarda Sladea, kterou Češi znají nejen z filmových pláten a z televizní obrazovky, ale i z Divadla Bez zábradlí v režii Jiřího Menzela.

Všechny tyto vesměs výtečné filmy svědčí mimo jiné o tom, že ve Vietnamu šlo na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století o mnohem víc než jen o boj proti komunistickým agresorům s Moskvou za zády a o snahu USA vybudovat v Indočíně svou sféru vlivu. To ostatně na konci již naposledy zmiňované „Čety“ říká i zraněný Chris Taylor, odlétající ve vrtulníku z „válečného pekla“ do bezpečí: „Ve Vietnamu jsme nebojovali s nepřítelem. Bojovali jsme sami se sebou a skutečný nepřítel byl v nás…“ To jsou nanejvýš výstižná slova. „Vietnam“ byl totiž nejen nedílnou součástí studené války, ale i součástí „horečky“, kterou Amerika sama v téže době prodělala, anebo, jinak řečeno, součástí „amerického pokusu o sebevraždu“, k němuž patřila rovněž aféra Watergate a některé další události z téže doby. Právě proto Vietnamská válka byla, bez jakéhokoli přehánění, celonárodním traumatem, z něhož Američany kromě patřičného časového odstupu definitivně uzdravila až první Válka v Zálivu z roku 1991.

Na závěr ještě jedna osobní poznámka. Když jsem v uplynulých letech navštívil opakovaně Vietnam, konkrétně Saigon, přesněji řečeno Ho Či Minovo Město, jak se tato desetimilionová megapole od sedmdesátých let minulého století jmenuje, a Hanoj, zjistil jsem ke svému překvapení, že „válka“, jak jí tamní obyvatelé bez bližšího určení říkají (přičemž je každému jasné, kterou myslí), je v zemi stále všudypřítomná. Současně je ale Vietnam zcela prostý téměř jakýchkoli protiamerických animozit, mimo jiné i proto, že tamní „komunismus“ má četné rysy dravého kapitalismu a s tím související pochopení pro „Ameriku“. Návštěva Vietnamu prezidentem Donaldem Trumpem, jež se s jedním z mých pobytů časově shodovala, toho byla jasným důkazem.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud