Klišovité rčení tvrdí, že existují tři druhy lidí – chytří, rozumní a moudří. Na tento příměr se nabalují další citáty: některé trapné, jiné patetické a další ironické. Filosof Bertrand Russell je autorem jednoho z nich: „Smutné je, že hlupáci jsou tak sebejistí, zatímco moudří lidé jsou plní pochybností.“
Juraj Lukáč je nejen náčelník slovenského Lesoochranářského uskupení VLK, ale i moudrý muž, o čemž jsem se již mnohokrát přesvědčil, když mě trefně umoudřil některou ze svých slovních facek.
Rozhodně je ale Juraj velmi pochybující, což se projevuje i v jeho názorech na tzv. trampské války. Celý spor mu přijde nešťastný, protože nepostihuje to podstatné – jaká je vize ochrany přírody. Podivuje se nad sebejistotou obou stran sporu a nad neschopností společné domluvy.
V tomto ohledu však s Jurajem nesouhlasím, protože jsem přesvědčen, že ve sporu o Roverky vůbec nejde o ochranu přírody a už vůbec ne o systémové selhání, ale o zbytnělé ego hlavního představitele odpůrců trampingu v Roverských skalách.
Juraj Lukáč se na probíhající spor dívá z moudrého nadhledu. „Řeší se žabomyší spory o trampská tábořiště v chráněných územích, a přitom ta stejná území jsou např. ničena těžkou mechanizací,“ poukazuje Juraj Lukáč na fakt, že určitá skupina lidí požaduje, aby návštěvníci striktně dodržovali zákon 114 o ochraně přírody, a přitom sami netuší, jaký je jeho cíl.
Podle Lukáče je lidská potřeba být v divočině a rozdělávat ohně pod skalními převisy stará miliony let, je v nás zakódovaná a nedá se přebít policejní represí ani špatnými českými zákony. „Je nutné přemýšlet, jak to udělat, aby lidé mohli zcela volně chodit do přírody a zároveň ji neničili,“ vysvětluje Lukáč.
Řešení tohoto zdánlivého rozporu ukazuje na příkladu nejvyšší české hory. „Kdyby na Sněžku nevedla lanovka a nebyla tam restaurace, nemuseli by Češi řešit problém s přetížením jejího vrcholu a poškozováním vegetace, protože většina lidí by byla líná jít několik hodin na vrchol, kde není nic jiného než výhled do krajiny,“ říká Juraj Lukáč.
Mobilní aplikace a webová stránka, která zveřejňuje GPS souřadnice trampských tábořišť, jsou podle něho ekvivalentem lanovky na Sněžku. „Pokud chceme chránit část přírody, je zveřejňování míst vhodných pro táboření špatné. Stejně jako je špatná všechna infrastruktura, která pomáhá lidem k snazší dostupnosti, jako jsou cesty, parkoviště...“ říká v podcastu Trampské války nejznámější česko-slovenský zastánce divoké přírody.
Juraj Lukáč byl sám trampem, mnohokrát byl v sedmdesátých letech zatčený jen proto, že chodil celý „v zeleném“, zažil proslulou „dynamitovou show“ v Brdech a také velmi dobře chápe, že oheň je stmelující socializační faktor, který dává lidi dohromady.
„Pod skalními převisy hořely ohně desítky tisíc let a nevznikaly z toho požáry. Ale je samozřejmě podstatný rozdíl, kde dnes ten oheň uděláme,“ myslí si náčelník uskupení VLK, který v podcastu opatrně formuluje každou větu a pochybuje o každém slově, které vysloví.
Rozhovor na téma „Trampské války“ tvoří ale jen první polovinu podcastu – v té druhé se dozvíte, proč je důležité spát venku, jak se žije v obci Osadné, kdo je krčmár Boris, jaký je rozdíl mezi mezi lebkovým a bezlebkovým kostelem, proč je nesmyslné vysazovat zubry do divočiny, proč i Babiš patří do divočiny, jak vznikají karpatské legendy o vlcích, jaký je rozdíl mezi skutečným smrkovým lesem a plantáží na dřevní hmotu a další moudré postřehy z Jurajovy hlavy.
