Volby 2018: Fischer pro INFO.CZ: Parlament je v Česku klíčový. V nabídkách ale ještě nemám jasno | info.cz

Články odjinud

Fischer pro INFO.CZ: Parlament je v Česku klíčový. V nabídkách ale ještě nemám jasno

Pavel Fischer překonal v prvním kole prezidentských voleb hranici deseti procent hlasů a skončil na třetím místě. Logicky se tak nyní nabízí otázka, zda svůj úspěch přetaví do politického angažmá. Jak sám přiznává, nabídek má hodně. A od různých stran. Vstoupí do některé z nich? „Já vám na to zatím neodpovím. Žijeme v zastupitelské demokracii, kde má parlament naprosto klíčovou roli. A do parlamentu bez politických stran není úplně jednoduché vstupovat. Lidé ale mají poměrně nízkou důvěru v parlament a ještě menší v politické strany. Tady je něco špatně. Je to potřeba pojmenovat. Je potřeba investovat do toho, aby měli důvěru, že parlamentní demokracie sice není nejrychlejší, možná ani nejlevnější, ale že to za to stojí,“ říká Fischer v rozhovoru pro INFO.CZ. Skončila už pro něj prezidentská volba? Ke komu se v druhém kole přikloní jeho voliči? A preferoval by členství v tradiční straně, nebo novém hnutí? O tom všem mluvil prezidentský kandidát v rozhovoru.

Setkáváme se v prostorách vašeho volebního štábu na Vinohradech, které máte pronajaté ještě na několik dní. Jak prožíváte to, že vaše kampaň už končí?

Pro mě je to naprosto unikátní zkušenost, protože z neznámého diplomata se stal respektovaný kandidát. Vrátil jsem se dnes z Brna, kde jsme se setkali s obrovskou vřelostí, i mezi mladými lidmi. Strávili jsme večer v jedné hospůdce. Tam si člověk uvědomuje, že dal něco do pohybu a že to něco je určitý typ očekávání nebo závazku. Musím říct, že mi to dělá velikou radost. Vím, že nyní musím domyslet kudy dál.

Konečné výsledky po 1. kole
Vstup do speciálu
Sečteno: 100.00%
Účast: 61.92%

Jakým směrem se to vaše uvažování ubírá?

Já jsem si řekl, že si vezmu čas. Necháme doběhnout kampaň. Ono to vlastně ještě neskončilo. Druhé kolo není méně důležité než to první, i když už nejsem v první linii. Cítím, že je potřeba, abych se zapojil. Jsme v kontaktu s týmem Jiřího Drahoše. Myslím, že se tady skutečně jedná o to, jakým směrem se vydá Česká republika. Přijde mi také důležité, aby lidé neztráceli chuť do toho promluvit, aby přišli k volbám. A to není samozřejmé. Řada z nich by mohla mít tendenci říct: „Můj kandidát tam není, tak nepůjdu volit“. Mezi mými voliči to tak ale není. Výzkum, který se dělal těsně po volbách, ukázal, že jsou nejvíce disciplinovaní.

Vy jste v prvním kole překročil deset procent. Předběhl jste i například favorizovaného Michala Horáčka. Překvapilo vás to?

Každý den kampaně byl pro mě překvapením, takže i ten výsledek. Já jsem se z toho opravdu radoval, protože ve volbě byla celá řada respektovaných kandidátů. A zdá se mi, že pro mě to je obrovská posila do budoucna. Uvědomil jsem si, že i politika, která se snaží hledat odpovědi na otázky, u nás rezonuje. A to není vůbec špatné.

Vám se podařil finiš kampaně. I analytické nástroje online prostředí, že na internetu jste byl v posledních dnech před prvním kole často vyhledáván. Jak se vám to povedlo?

Byla to naše strategie. Měli jsme promyšleno, co budeme dělat každý z těch dní. Naším cílem bylo, abychom nepolevili ani v posledních hodinách. Jsem rád, že to je analyticky vidět i ve velkých vyhledávačích. To, co ale nejvíce zafungovalo, bylo to, že se nám podařilo sešikovat obrovské množství dobrovolníků, které jsme vyslali do terénu.

Když vidíte svůj výsledek, nemrzí vás, že jste do kampaně nevstoupil dříve? Mohl být třeba ještě výraznější?

Já jsem velmi sebekritický. Ale nemám ve zvyku přemýšlet, co by se stalo kdyby. Já jsem se o to snažil i dřív. Celá řada vlivných hlasů ale říkala, že je to zbytečné, ať do toho nechodím, že nezískám podporu. Když jsem pak zjistil, že ta poptávka existuje, že někdo chybí, že bych mohl debatu posunout k věcnějším otázkám, tak jsem měl upřímnou radost z toho, že se to podařilo. Je to, jako když máte problém a jste rád, že přijede rychlá lékařská pomoc, třeba i na poslední chvíli. Z debat a podpory jsem měl podobný pocit.

Příchod Pavla Fischera autor: Lucie Bednárová

Když jste vstupoval do kampaně, měl jste představu o své cílové skupině, třeba i na základě průzkumů? Ptám se i proto, že jste vedl agenturu STEM.

Šel jsem do toho intuitivně. Takže ano, práce ve STEMu mi pomohla číst českou společnost těch dvacet let nazpět díky dlouhý časovým řadám. Ale že bych byl výrazně vybaven, to tedy ne. Důvodem je, že jsem neměl dost velký rozpočet, abych takové velké výzkumy dělal. Vím, že někteří kandidáti je dělali. My jsme na to neměli prostředky.

Možná že právě otázka seriózních, veřejně dostupných dat, která by fotografovala třeba po týdnu nebo po měsíců prezidentskou situaci, by byla bývala pomohla i voličům v orientaci. Ruku na srdce: výzkumy veřejného mínění něco stojí a přitom veřejnosti pomáhají se orientovat. Je dobré si uvědomit, že jich bylo vlastně docela málo. A že je to role třeba pro veřejnoprávní média, aby do toho investovaly větší pozornost.

Myslíte výzkumy, které se týkají podpory kandidátů, nebo názorů i na jiná témata?

Nejlepší výzkum je ten, který je dělán seriózní metodou a opakovaně. To znamená, že to není fotografie, ale film. V tu chvíli vám začne vypovídat něco o trendech. Můžete-li srovnávat výzkumy od stejné agentury nebo ústavu s podobnou metodikou, tak pak je to úplně jiná písnička, než když uděláte výzkumy na internetu. Přece jen veřejnost má potřebu určité sebereflexe a ta se děje nejen na základě novinářské práce, ale také seriózních sérií veřejně dostupných výzkumů.

Už v sobotu jste podpořil Jiřího Drahoše, ale byla tam určitá prodleva, která vzbuzovala otázky. Co bylo důvodem? Mluvili jste spolu?

Atmosféra ve štábu byla naprosto neuvěřitelná. Já jsem se nestihl ani najíst. Bylo těžké se napít. Šel jsem od jednoho novináře k druhému, byly tam přímé vstupy do televizí. Měl jsem tam zahraniční tisk. V tuto chvíli po očku vnímáte, jak rostou čísla. Ještě zdaleka nevíte, kolik přesně je sečteno. Začal jsem si uvědomovat, že bych mohl začít shánět Jiřího Drahoše, protože mám ve zvyku věci vyřizovat napřímo. On byl v přímém přenosu, pak já, takže to nabralo zpoždění. Spojili jsme se až ve chvíli, kdy ani jeden z nás nebyl na obrazovce. Toto zpoždění někteří netrpěliví komentátoři vykládali jako váhání. Ale já hlásím, že jsem šel z ruky do ruky. Mluvili jsme pak telefonicky krátce o politice. Řekl jsem mu, že mi je názorově nejblíže. Ujistil jsem ho o tom, že ho veřejně podpořím. A ten výrok také zazněl.

V následujících hodinách jsem ho požádal o schůzku. Viděl jsem, že je potřeba se k situaci vrátit. Nakonec jsme se setkali. Bylo to velmi zajímavé, jen ve dvou. Přemýšleli jsme, co čeká jeho, co čeká Česko a jak bychom mohli situace, které přijdou, řešit. Mohu říct, že naše týmy jsou v kontaktu a připravujeme nějaké akce. Zároveň jsem našim dobrovolníkům napsal něco podobného, co jsem říkal veřejně. A vím, že někteří na to zareagovali velmi spontánně a už se začali hlásit do týmů, které připravují aktivity ve prospěch Jiřího Drahoše. Do konce kampaně máme deset dní a to je v politice hodně dlouho.

Michal Horáček propůjčil Drahošovi své billboardy. Jak může prakticky vypadat vaše pomoc?

My žádné billboardy nemáme. Když sečteme všechny naše povinnosti, tak je náš rozpočet sotva na nule. Nemáme dnes energii finančně nebo marketingově vzato, kterou nabídli ostatní. U nás ale byla nejdůležitější asi právě ta podpora dobrovolníků.

Mluvilo jste spolu o tom, že byste se stal v případě jeho výhry součástí hradního týmu?

Mám ve zvyku jednat o takových věcech až ve chvíli, kdy je jasno. Sám si musím rozmyslet, kam dál půjdu. Tady si dávám „bobříka mlčení“, protože zprávy, které mám od lidí z terénu, jsou tak konkrétní a povzbudivé, že bych už teď mohl začít plnit kalendář.

Říkal jste, že vaši voliči jsou disciplinovaní. Přelijí se automaticky k Jiřímu Drahošovi. Část z nich tvoří elektorát s možná konzervativnějšími postoji.

Kdyby všichni moji voliči byli konzervativní, tak v Praze neulovím ani jednoho. Není to tak černobílé. Já jsem sjednotil více elektorátů dohromady. Neuměl bych to říct takto rychle jako někteří komentátoři. Nemám dost dat ani času na analýzu. Cítím, že tady je poptávka po jiné politické kultuře a že v prezidentské volbě v prvním kole na body vlastně zvítězila. Teď je potřeba se podívat na druhé kolo. Ještě není úplně rozhodnuto. Musíme se soustředit na to, aby lidé přišli volit.

Čekáte, že se během zbývajících dnů ještě stane něco významného?

Vycházím z toho, co se stalo. Co vím, tak kampaň Miloše Zemana stála 17 milionů korun, ale byla to „nekampaň“. Když slyšíme, jak byla financovaná, respektive, že ne všechny dary lze dohledat, tak to ve mně vzbuzuje otazníky. Když vidíme, jaké vychází inzeráty, ke kterým Miloš Zeman říká, že o nich nic neví, ale že s nimi souhlasí, tak si kladu otázku, kdo to organizuje? Kdo to řídí? Je to Zeman osobně? Pak by se k těm věcem měl přihlásit. Není-li to on, tak kdo to je? Jeho tým mlčí. Tohle je pro mě jako občana mnohem zajímavější otázka než to, co ještě přijde. Napovídá to, že Zeman je možná skutečně obklopen lidmi, kteří jeho jménem jednají. A to i v kampani na nejvyšší post v republice, přičemž on říká, že žádnou kampaň nedělá. Co se to tady děje?

Co se týče financování kampaně Jiřího Drahoše, tam o transparentnosti žádné pochyby nemáte? Otazníky vzbuzuje například jeho spolupracovník Jakub Kleindienst, který nyní oficiálně ustoupil do pozadí.

Mluvíte s člověkem, který právě uzavírá svou kandidaturu. Já mám stoprocentní jistotu, že naše kampaň byla v pořádku. Mám tady výborného manažera, který to celé odpracoval, pana inženýra Jirkovského (manažer kampaně Jiří Jirkovský – pozn. red.). Za to ručím. Ale neumím ručit za ostatní. Máte pravdu, že některé informace ve mně vzbuzovaly další otazníky. Ale nejsem v situaci, kdy bych k tomu mohl něco říct.

Podpořil jste ho, nějakou důvěru v něj tedy mít musíte. V posledních dnech už vás oslovilo několik politických stran. Mohl byste se stát straníkem?

Já vám na to zatím neodpovím. Žijeme v zastupitelské demokracii, kde má parlament naprosto klíčovou roli. A do parlamentu bez politických stran není úplně jednoduché vstupovat. Lidé ale mají poměrně nízkou důvěru v parlament a ještě menší v politické strany. Tady je něco špatně. Je to potřeba pojmenovat. Je potřeba investovat do toho, aby měli důvěru, že parlamentní demokracie sice není nejrychlejší, možná ani nejlevnější, ale že to za to stojí. Já jsem se dostal do situace, kdy mě oslovují různí aktéři, kteří říkají: „Vy jste získal takový výsledek, že byste se možná měl nasadit v něčem dalším“. Neřeknu vám ale teď víc. Řadu politiků osobně znám. Ostatně moji senátoři, kteří mě podpořili, jsou velké osobnosti, které jdou zprava do leva napříč spektrem. To si pište, že s nimi o tom společně přemýšlíme. I oni mi dávají zpětnou vazbu.

Už jste se se všemi senátory, kteří vás podpořili, sešel?

Probíhá to. Někteří senátoři jsou na cestách nebo nebyli v Praze. Nebo jsme si zavolali a dáváme si schůzku na příští týden. Čili ano, už mám za sebou hodně schůzek. Zrovna dnes ráno (rozhovor byl veden v pátek dopoledne – pozn. red.) další. O víkendu budou další následovat, i v příštím týdnu.

Jaká je reakce senátorů? Co vám říkají?

Říkají: „Jsme rádi, že jste do toho šel, a jsme rádi, že to mohl být Senát, kdo vás podpořil. Protože jste ukázal, že i Senát má v této konkrétní kompetenci schopnost navrhnout kvalitního kandidáta“.

Pokud byste přece jen vstoupil do nějaké politické strany, láká vás spíše tradiční strana jako lidovci, nebo byste se chtěl angažovat v nějakém novém politickém hnutí, případně založit nějaké vlastní?

Ještě vám na to neumím odpovědět. Hodně o tom přemýšlím. To, že je v politických stranách málo členů, nakonec vede k tomu, že každý ze straníků má funkci. A ve stranách už potom neexistuje, nebo je jen velmi slabá vnitrostranická demokracie. A pokud uvnitř není demokracie, tak se to přenáší i do celé společnosti. A v tom je problém. Já sám to nezměním. Ale přemýšlím, v čem bych tak mohl být užitečný teď, když jsem se stal známou osobou, když mě vyhledávají různé organizace a politické strany. Ještě v tom nemám jasno. Je toho příliš moc.

Jak odhadujete výsledek druhého kola prezidentských voleb?

Já se s vámi o to nepodělím, přestože nějaké odhady mám. Rád bych, aby se neztratil potenciál dobré vůle, který jsem viděl. Česká republika nekončí se zvolením prezidenta. Zájem o věci veřejné je něco zásadního. Mám pocit, že se blýská na lepší časy.

Vše o volbách prezidenta ČR 2018 čtěte zde

Videa a bohaté fotogalerie z prezidentských voleb sledujte na Blesk.cz

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

ZPRÁVY

Články odjinud

Eisenhower po sobě velkou stopu nezanechal, i tak patří k nejoblíbenějším prezidentům USA

Eisenhower po sobě velkou stopu nezanechal, i tak patří k nejoblíbenějším prezidentům USA

PŘÍBĚHY AMERICKÝCH PREZIDENTŮ | Dwight David Eisenhower (1890–1969; ve funkci v letech 1953–1961), 34. prezident USA, patřil k nemnohým, kterých si většina lidí vážila před nástupem do úřadu, v době, kdy jej zastával, i po vypršení mandátu. Jako hrdina druhé světové války byl k velké politické kariéře prakticky předurčen, a třebaže nikdy v životě nepřišel s žádnou skutečně inspirativní vizí, dosáhl dvou přesvědčivých vítězství v prezidentských volbách. Úřad samotný nijak zásadně neproměnil, spíše jej prostě „zastával“. Odhodlání Eisenhowera neustoupit Sovětům, skutečnost, že i v kritických chvílích dokázal udržet svět v míru, a také – v neposlední řadě – jeho postoj k rasovým otázkám nicméně činí jeho politický odkaz hodnotnějším, než by se mohlo na první zjednodušený pohled zdát.

Dwight David Eisenhower se narodil 14. října 1890 ve městě Denison v Texasu, v podobně zbožné rodině a v podobných sociálních poměrech jako jeho předchůdce v úřadu Harry S. Truman. Již v roce 1892 se ale rodina přestěhovala do kansaského Abilene, kde malý Dwight vyrůstal, trávil hodně času v přírodě, sportoval a zajímal se – k nevelké radosti matky – zejména o válečné dějiny a o vše, co souviselo s armádou. Zatímco pro Trumana byla vojenská služba pouhým prologem k vynikající kariéře státního úředníka a politika, Eisenhower se po přijetí na United States Military Academy známou jako West Point (podle města ve státě New York, kde se nachází) armádě upsal na velkou část života.

LinkV roce 1915 Eisenhower ve West Pointu s průměrným prospěchem absolvoval a následně působil – již jako ženatý muž (v roce 1916 si vzal za ženu Mary „Mamie“ Doudovou) na několika štacích u pěchoty a u tankových jednotek. První světové války se nezúčastnil, neboť byl pověřen výcvikem tankistů v pensylvánském Gettysburgu. Také po válce sloužil jako velitel tankové jednotky, poté v zóně Panamského kanálu, absolvoval důstojnické, respektive velitelské kurzy ve Forth Leavenworth v Kansasu a v Carlisle v Pensylvánii, rok působil též ve Francii. Jak vidno, jednalo se o solidní, avšak ničím výjimečnou a možná i trochu nudnou vojenskou kariéru.

Klíčová změna nastala na přelomu dvacátých a třicátých let, kdy se Eisenhower stal pobočníkem náčelníka generálního štábu americké armády generála Douglase MacArthura. Právě tato nesnadná služba včetně několikaletého působení na Filipínách jej výtečně připravila jak na následný vzestup v armádě, tak na působení v politice. V roce 1941 prezident Roosevelt „Ikea“, jak mu říkali přátelé, povýšil do hodnosti brigádního generála, díky čemuž se v prosinci 1942 mohl stát vrchním velitelem spojeneckých jednotek v severní Africe, tedy šéfem tzv. operace TORCH. Po vítězství spojenců – státy Osy, tedy Německo a Itálie, kapitulovaly v Tunisku v květnu 1943 – a po úspěšném vylodění na Sicílii a v jižní Itálii, o něž se z nemalé části zasloužil (třebaže to britští velitelé, například šéf generálního štábu Alan Francis Brooke, zpochybňovali), jmenoval prezident Eisenhowera vrchním velitelem operace OVERLORD, tj. vylodění spojenců v Normandii (6. června 1944) a následných operací v Evropě, které skončily bezpodmínečnou kapitulací hitlerovců 8. května 1945. I během těchto bojů pokračovaly Eisenhowerovy spory s Brity a také s vůdcem francouzského protiněmeckého odboje generálem Charlesem de Gaullem, nikdy však nepřekročily mez, která by bránila v zásadě efektivní spolupráci.

HTML box

Po válce Eisenhowerova kariéra pozvolna nabírala politický rozměr. Nejprve se stal vojenským guvernérem americké okupační zóny v Německu, poté náčelníkem generálního štábu US Army, rektorem Kolumbijské univerzity v New Yorku a, konečně, vrchním velitelem jednotek NATO. O rok později pak začal usilovat, z pohledu svých přátel, stoupenců i nemalé části veřejnosti logicky, o prezidentskou kandidaturu za republikány a následně se prosadil v lítém vnitrostranickém boji proti senátoru Robertu A. Taftovi. V samotných volbách na podzim 1952 přesvědčivě porazil demokrata Adlaie Ewinga Stevensona II. (v poměru 55:44 %, 39:9 státům a 442:89 volitelům).

Bylo tomu tak především proto, že měl jako viceprezidentského kandidáta Richarda Milhouse Nixona (1969–1974), jenž mu zajistil přízeň republikánské antikomunistické pravice, že si (prozatím) neznepřátelil vlivného senátora Josepha McCarthyho v době tzv. „honu na rudé“, že měl pověst vítěze druhé světové války, dostatek peněz a podmanivý, přitažlivý úsměv. Svou roli hrálo rovněž to, že demokraté vládli v Bílém domě již od roku 1933, a část voličů si přála změnu už jen proto. Hvězdy zkrátka byly „Ikeovi“ nakloněné.

Link

Eisenhower měl v zásadě štěstí i poté, co se stal prezidentem. Ekonomika jela na plné obrátky (padesátá léta patřila v USA k desetiletím největší prosperity v celém dvacátém století), ministerstvo zahraničí řídil schopný John Foster Dulles (1888–1959; jeho bratr Allen [1893–1969] byl pro změnu šéfem CIA), v roce 1953 navíc zemřel Stalin, v důsledku čehož (o)padlo největší napětí studené války. Zatímco na domácí politické scéně byl Eisenhower spíše pasivní (což se projevilo mimo jiné ve ztrátě republikánské většiny v Kongresu), jeho zahraniční politika byla naopak poměrně činorodá.

Jako příklad lze uvést formulaci strategie, respektive koncepce odvety zbraněmi hromadného ničení, stejně jako odhodlání tyto zbraně použít v případě ohrožení země, danou primárně obavami z rozpínavosti komunismu (především v jihovýchodní Asii). Za relativně úspěšná bylo možné označit i jednání se Sověty v Ženevě (tzv. „duch Ženevy“), odstranění prokomunistické vlády premiéra Mosadeka a návrat šáha k moci v Íránu a porážku guatemalských komunistů. Američané vnímali pozitivně i postoj Washingtonu v době tzv. Suezské krize (1956), během níž se USA podle nich „správně vymezily vůči britskému a francouzskému neokolonialismu“. Stejně oceňovali i „racionální přístup“ k tzv. „maďarským událostem“ (1956) – jít kvůli Maďarsku do války se Sověty se nikomu nechtělo.

Z výše uvedených důvodů se nebylo co divit, že Eisenhower s Nixonem v předvolební kampani v roce 1956 akcentovali právě zahraničněpolitické výsledky vlády. Demokrat Adlai Stevenson, jenž se generálovi postavil znovu, neměl ani tentokrát šanci („Ike“ vyhrál poměrem 57:42 % hlasů, 41:7 státům a 457:73 volitelům), a republikány tak čekaly další čtyři roky v Bílém domě. Jestliže prezident čelil již v prvním období své vlády námitkám, že není dostatečně aktivní, pro druhé období to platilo dvojnásob. Zčásti za to mohly relativně vysoký věk, překonaný infarkt a s tím související únava, zčásti pak vědomí, že již není kam spěchat, kam kráčet – další čtyři roky nepřipadaly tak jako tak v úvahu.

HTML box

Za zmínku stálo především vyhlášení tzv. Eisenhowerovy doktríny (1957), jejímž cílem bylo pomáhat (ekonomicky a případně i vojensky) zemím Blízkého a Středního východu, ohrožovaným komunismem a ve své podstatě levicovým panarabským hnutím. Podobně tomu bylo s americkou vojenskou misí v Libanonu v roce 1958, během níž se Washingtonu podařilo udržet u moci tamní prozápadní vládu. Neúspěchem, který navíc protivník dokázal propagandisticky využít, byla naopak porážka ve vědeckotechnickém soupeření se Sověty, kteří v roce 1957 vypustili do vesmíru první umělé družice Země Sputnik 1 a Sputnik 2 (se psem Lajkou na palubě). I to byla jedna z příčin další porážky republikánů ve volbách do Kongresu.

Z posledních let Eisenhowerovy vlády je třeba připomenout jednak svým způsobem přelomovou návštěvu sovětského vůdce Nikity Sergejeviče Chruščova ve Spojených státech v roce 1959, jednak složitá jednání o zákazu jaderných zkoušek, stejně jako počátky druhé berlínské a karibské krize a také tzv. Aféru U-2, tj. sestřelení amerického průzkumného letounu tohoto označení nad územím Sovětského svazu v květnu 1960; to mělo mimo jiné za následek zrušení plánovaného summitu vedoucích představitelů obou zemí v Paříži a zhoršení vzájemných vztahů, jež pokračovalo i za vlády Eisenhowerova nástupce Kennedyho.

Link

Hodnocení každého prezidenta a politika obecně přirozeně závisí na tom, z jakých pozic je hodnocen. Zatímco pro republikány a pro politické konzervativce tak Eisenhower zůstává „jednou z nejlepších hlav státu v moderních dějinách země“ (společně s Ronaldem Reaganem a, jak se můžeme stále častěji dočíst, s Georgem Bushem mladším), demokraté a političtí liberálové, případně levicoví progresivisté jej naopak vidí silně kriticky, třebaže i oni nemohou nepřipustit, že například v otázce lidských práv, v rasových záležitostech či v přístupu vůči tzv. mccarthyismu jednal takřka vždy ve shodě s obecně platnými „vyššími principy mravními“. Na to, aby jej přijali tak říkajíc „za svého“, to ale ani náhodou nestačí, což je nejspíš i dobře.