Články odjinud

Kandidát na prezidenta Drahoš: Odmítám kvóty. Ekonomické migranty bychom měli obratem vracet

1080p720p480p360p240p

Je v souladu s názorem vlády i současného prezidenta. Jiří Drahoš se v otázce migrační krize do experimentů nepouští a kopíruje, soudě dle průzkumů, většinový pohled společnosti. „Pokud sem někdo chce, je třeba ho posuzovat individuálně,“ řekl vědec v rozhovoru s Pavlem Štruncem. Celý rozhovor najdete na konci článku.

Migrační krize už sice není politickým tématem číslo 1, voliči ji ale přesto bedlivě sledují a dávají jí velkou váhu. Jiří Drahoš v tomto ohledu bořit ledy nechce. „Stále sem proudí spousta ekonomických migrantů, zejména ekonomických migrantů. Nepovažuji je za ty, kteří by v Evropě měli dostávat azyl,“ prohlásil Drahoš.

„My nemůžeme jako Evropa řešit ekonomickou migraci z Afriky nebo z dalších lidnatých zemí. Evropa prostě nemůže být útočištěm těchto lidí. Tyto migranty bych nepřijímal, vracel bych je, obratem,“ dodal kandidát na prezidenta.

Komunální volby se blíží. Aktuální informace i zpravodajství o sestavování politických koalic naleznete zde>>>

Blíží se senátní volby. Aktuální informace a zpravodajství naleznete zde>>>

Sledujte celý rozhovor:

720p 480p 360p 240p
Celý rozhovor s Jiřím Drahošem

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek

Jde o největší útok na naši nezávislost za 18 let, říká Šabatová k návrhům na snížení rozpočtu

Před sedmdesáti lety byla přijata Všeobecná deklarace lidských práv. Jak jsme na tom byli s dodržováním lidských práv tehdy, a jak jsme na tom dnes? V jakých oblastech má současný český stát největší mezery? A kde lze naopak jeho praxi označit za uspokojivou? O tom a mnohém dalším hovořil politický reportér INFO.CZ Vratislav Dostál v rozsáhlém rozhovoru s ombudsmankou Annou Šabatovou. Mimo jiné komentuje také návrhy na snížení rozpočtu úřadu Veřejného ochránce práv na příští rok.

Dnes je to sedmdesát let, co byla přijata Všeobecná deklarace lidských práv. Jak jsme na tom byli s dodržováním lidských práv tehdy, a jak jsme na tom dneska?

Je třeba si uvědomit, že bylo po válce. Evropa, a nejen ona, byla v rozvratu. Deklarace stejně jako Charta spojených národů vznikla z otřesu a silné vůle neopakovat hrůzy druhé světové války. Byla za tím touha nedopustit už nikdy podobné hrůzy. Postupně se tak etablovala myšlenka, která je podle mě zásadní, že je potřeba lidská práva chránit zákonem. Je a bylo to veliké dílo. A pokud dnes vnímáme svět jako roztříštěný, je potřeba si uvědomit, že byl roztříštěný i tehdy. Tenkrát ale byla tato vůle obrovsky silná, proto se k deklaraci postupně přihlásily všechny státy světa.

Link

Deklarace má veliký symbolický význam. Zároveň je ale potřeba si uvědomit, že není právně závazná, nicméně morálně státy samozřejmě zavazuje. Také proto je v ní velká symbolika a jakési odhodlání, které se pak v 50. a 60. letech přetavilo v přípravu dvou velkých mezinárodních smluv, které pokryly oblast lidských práv. Byly to dva mezinárodní pakty: pakt o občanských a politických právech a pakt o sociálních, hospodářských a kulturních právech. Datuje se to zhruba do roku 1966. A mimochodem, jsou to ty pakty, se kterými je spojen také vznik Charty 77.

Tehdejší Československo totiž pakty podepsalo už ve druhé polovině 60. let, avšak ratifikovalo je až v roce 1976 po Helsinské konferenci o bezpečnosti a spolupráci. Evropa si v mezičase v rámci Rady Evropy budovala vlastní systém ochrany lidských práv postavený na Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, který vedl ke zřízení Evropského soudu pro lidská práva. Do tohoto evropského systému nicméně Československo vstoupilo až po roce 1989. A až v roce 1991 přijalo Československo vlastní lidskoprávní katalog. Je jím Listina základních práv a svobod, jejímž garantem je Ústavní soud. Současně jsme samozřejmě vázáni všemi mezinárodními smlouvami, ke kterým Československo a Česká republika přistoupila.

To znamená, že bychom tyto závazky měli implementovat do našeho právního řádu…

Ano, uvedu příklad. Úmluva o právech dítěte říká, že každé dítě má právo znát své rodiče, je-li to možné. Adoptované děti tak mají právo vědět, že jsou adoptované a později mohou zjistit, kdo jsou jejich biologičtí rodiče. Je to věc, ke které měla Česká republika dlouho výhradu, teprve s přijetím nového občanského zákoníku jsme tento závazek implementovali.

A daří se to i v jiných oblastech?

Určitě se to do jisté míry daří. Každé lidské dílo je ale nedokonalé a společenské a politické procesy bývají mnohdy zdlouhavé.

Link

A jednou věcí jsou zákony, a jinou žitá realita…

Řeknu jenom přibližnou tezi. Ta práva, do kterých stát nemá zasahovat, například že nemá zasahovat do svobody slova, do svobody shromažďovací, nebo do svobody spolčovací, tak u těch si myslím, že jsou poměrně dodržována. V těchto případech jsme na tom relativně slušně. Kde si myslím, že máme podstatně větší deficity, je oblast sociálních práv, kde je řada takzvaných pozitivních závazků.

Můžete být konkrétní?

Například to, že v České republice máme desítky tisíc bezdomovců, je určitě jak porušování Evropské sociální charty, tak Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. V tomto případě ta práva skutečně nejsou naplněna. Anebo fakt, že tady vznikají etnicky vyloučené enklávy, je porušení lecčeho. V žádném případě nejde pouze o jeden mezinárodní závazek.

V rámci mechanismů, které s tím souvisejí, se o tom samozřejmě debatuje a Česká republika je za to kritizována. Ostatně za praxi, kdy byly romské děti zařazovány do škol pro děti s mentálním hendikepem, byla Česká republika odsouzena Evropským soudem pro lidská práva. A dodnes není ukončeno naplňování tohoto rozsudku, přesto že stát již přijal celou řadu opatření. Ten stav ale není ještě pořád uspokojivý.

Co konkrétně nám zbývá dotáhnout v této oblasti?

Dodnes tady existuje víc jak desítka zcela segregovaných škol, do nichž chodí jen romské děti. Samozřejmě to má nějaký kontext, který je třeba analyzovat a zároveň je třeba aktivně hledat způsob, jak to ukončit. Protože segregace je zakázána mezinárodními úmluvami. A to z dobrých důvodů. Lidé mají žít pospolu, mají spolu chodit už do škol, a pokud se tak neděje, nedokážou spolu dobře žít ani v dospělosti.

Link

A pokud do školy chodí pouze děti z romského prostředí, které je většinou chudé, tak nemohou – jako celek - dosahovat podobných výsledků, jako děti z jiných škol. A i v případech, kdy tam jsou mimořádně zapálení a kreativní kantoři, ten výsledek nemůže být srovnatelný s prostředím, které je – pokud jde o děti – heterogenní. Je to jedna z velmi konkrétních věcí, které stát může ovlivnit.

Vypsal jsem si čtyři teze z Listiny základních práv a svobod, která je součástí české Ústavy. Poprosím vás u každé z nich o komentář v tom smyslu, zda je naplňována. První: „Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám.“ Jak v tomto světle hodnotíte rozličné pokusy podmiňovat některé sociální dávky veřejně prospěšnými pracemi?

Pozor, je to podmiňováno veřejnou službou. To je něco jiného. Přesto je to velká otázka. Sama jsem se v minulosti opakovaně zabývala, do jaké míry stát může nebo nemůže toto podmínit. A také na to již existují rozsudky, tím myslím v evropském měřítku. A za určitých podmínek to skutečně může podmínit. Osobně si myslím, že bychom se jako stát bez veřejné služby obešli, řešit to lze dobrovolnickou prací, anebo krátkodobými možnostmi přivýdělku, což jsou cesty, které by mohly podněcovat lidi k aktivitě.

Co tomu českému zákonu ale vytýkám především, je to, že neukládá úřadům tu práci lidem zajistit. To je velký problém. A za další: ten zákon k veřejné službě nutí všechny, plošně. Některým lidem to ale znemožňuje zdravotní stav, péče o děti nebo třeba dojíždění, v rámci své obce třeba tu práci nemají, a podobně. Obcím nebo úřadům práce by měla být uložena povinnost lidem tuto práci zajistit. Což jsem při přípravě zákona samozřejmě připomínkovala.

Link

Pojďme dál: „Příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu.“

Tak i člověk, který není z nejcitlivějších, asi uzná, že třeba Romové jsou u nás často diskriminováni. Teď jde o to, co dělá stát, a co dělají jiné instituce nebo jednotlivci, aby se to změnilo. Stát má povinnost usilovat o to, aby byly prostředky nápravy, aby se lidé měli kam kvůli diskriminaci obrátit. Jednou z takových institucí je veřejný ochránce práv. Lidé se k nám mohou v takových situacích obracet. Můžeme obětem diskriminace, také etnické, poradit, jak se bránit. Závazek se naplňuje také tím, že každý člověk by měl nalézt ochranu před soudem.

Přestože to může znít iluzorně, tu možnost musí mít každý. I chudý člověk, navzdory tomu, že to stojí peníze, by tu možnost měl mít. To souvisí s nárokem na bezplatnou právní pomoc. Stát musí odpovídat za to, že jeho vlastní politika není diskriminační, a musí garantovat nástroje, které lidem umožní se bránit, jsou-li diskriminováni v rámci soukromoprávních vztahů. Protože to není totalitní, ale demokratický stát, nemůže dohlédnout na každého jednotlivce. Tudíž se tam předpokládá nějaká osobní iniciativa. I tak platí, že v tomto ohledu má Česká republika velké deficity.

Třetí teze: „Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky.“

Prakticky ve všech zemích, které mají ambici dodržovat základní lidská práva, existuje něco na způsob inspekce práce, což je orgán, který má oprávnění dané zákonem vstupovat do soukromoprávních vztahů a dělat kontroly na pracovištích, zda je tam dodržován zákoník práce. Je to nástroj státu, který slouží k ochraně zaměstnanců.

Link

Oni si mohou nechat předložit třeba i výplatní listiny, dokumenty týkající se bezpečnosti práce. Já jako veřejná ochránkyně práv se těmito problémy nemohu zabývat přímo, jediné, co v rámci systému ochrany mohu, je přezkoumat šetření inspektorátu. Což také činíme. Nejméně v desítkách případů ročně. A někdy je mé přezkoumání kritičtější než postup inspektorátu.

Poslední příklad: „Česká a Slovenská Federativní Republika poskytuje azyl cizincům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod. Azyl může být odepřen tomu, kdo jednal v rozporu se základními lidskými právy a svobodami.“

Česká republika má samozřejmě vybudovaný azylový systém. Což je první předpoklad toho, abychom vůbec naplňovali Ženevské úmluvy. Ale opět: v praktické rovině tady byly v minulých letech jisté postupy státu v rozporu, ale především s evropským právem. Podle práva Evropské unie měla Česká republika v roce 2015 přijmout jisté množství uprchlíků, což bylo odhlasováno Evropskou radou - tedy orgánem Evropské unie, a Česká republika to nesplnila.

Přitom to měla povinnost učinit a je zažalovaná u Soudního dvora EU kvůli tomu, že tento svůj závazek nesplnila. A ani se nesnažila splnit. Což je velmi podstatné. V plné míře ten závazek splnila jedna nebo dvě země, ale Česká republika se o to ani nesnažila a říkala to ústy svých představitelů zcela otevřeně.

Pokud si dobře vzpomínám, tak se úřad veřejného ochránce práv v posledních letech mimo jiné intenzivně věnoval dvěma oblastem: přeplněným věznicím a komerčními zařízeními pro seniory. Jak to v nich vypadá nyní?

Je pravdou, že tady v posledních letech pod různými názvy vzniklo relativně hodně zařízení pro seniory, která neměla registraci. Jde o státní registraci, na kterou má nárok pouze taková instituce, která splňuje aspoň základní materiální, personální nebo kvalifikační předpoklady. Některá z nich jsme navštívili, následně jsme zveřejnili zprávu, ve které jsme upozornili, že jsou zařízení, ve kterých jsou porušována základní práva seniorů. A upozornili jsme na to naprosto všechny orgány, které mají vůči těmto zařízením nějakou pravomoc.

Link

O situaci jsme informovali také ministerstvo, které má metodickou povinnost vůči krajským úřadům. Ty by měly tato zařízení buď donutit k tomu, aby registraci měly a dostaly se tak do legálního systému, anebo by je měly pokutami přimět k ukončení činnosti. O věci jsem informovala také vládu, a to s tím, že tato zařízení vznikají, protože je po nich poptávka. O nápravu a změnu se už o musí postarat státní orgány. Veřejný ochránce práv má všechna oprávnění k tomu, aby obdobné fenomény prozkoumal a vydal doporučení. Ale nemůže zajistit samotnou nápravu.

A pokud jde o ta vězení?

Na přeplněnost českých věznic upozorňuji dlouhé roky. Česká republika má totiž dlouhodobě velmi vysoký index vězeňské populace. V Evropě jeden z nejvyšších.

Co to znamená?

Je to počet vězňů na sto tisíc obyvatel. Jde o číslo, které nám pomůže srovnat situaci v různě velkých zemích. Lze na něm doložit míru represe jednotlivých států. A Česká republika má tento index nyní asi 208 vězňů na sto tisíc obyvatel. Přitom nejméně polovina evropských států se pohybuje okolo stovky, a jsou také země s indexem okolo šedesáti vězňů na sto tisíc obyvatel. Není jich moc, ale existují. Třeba Holandsko. A například Německo se pohybuje teď někde okolo šestasedmdesáti, okolo stovky je zase třeba Rakousko.

Kde jsou příčiny tohoto stavu, pokud jde o nás?

Neexistuje jedna, je to složitá záležitost. Patří mezi ně určitě tradice, avšak některé státy střední Evropy si s ní dokázaly na rozdíl od nás poradit. Totéž platí pro postkomunistické země. Hůř než my na tom jsou pouze tři baltské státy, ty se prostě ještě pořád nedokázaly odpoutat od kultury bývalého Sovětského svazu. Rusko má samozřejmě tento index ještě mnohem vyšší. Vůbec nejvyšší ho ale mají USA.

Link

Pokud to chceme změnit, musíme změnit trestní politiku. Což je soubor opatření. Patří sem kromě masivní prevence také výše trestů, alternativní tresty, peněžité tresty. Dlouhodobě totiž víme, že je věznění na jednu stranu ochrana společnosti, zároveň má ale negativní vliv na psychiku vězňů. S tím se moderní vězeňství snaží také pracovat v tom smyslu, aby tito lidé podlehli co nejméně vězeňské kultuře a byli dobře připravováni na návrat na svobodu.

Máme vysokou míru recidivy. Což je skutečnost, kterou bychom se měli pokusit změnit. A znovu, má to mnoho příčin. Jednou z nich je například vysoká míra zadluženosti vězeňské populace. Zároveň je ale potřeba říct, že ministerstvo těmto jevům poslední tři nebo čtyři roky svou pozornost věnuje. Rozjíždí se celá řada pozitivních projektů, jmenovat mohu projekt otevřené věznice nebo práce s dluhy ve věznicích. Vzniká systém poradenství, vzniknou probační domy pro ty, kteří se nemají kam vrátit.

Sněmovna se právě v těchto dnech zabývá rozpočtem na rok 2019. Zaregistroval jsem pozměňovací návrh poslance ODS Jakuba Jandy, který vám navrhuje vzít deset milionů korun a dát je hendikepovaným sportovcům. Co na to říkáte?

Není to jediný návrh, který nám chce snížit rozpočet. Načtený je totiž ještě jeden návrh, který nám chce ubrat dalších deset milionů korun. Zatímco těch prvních deset milionů je ze složky určené na výstavbu nové budovy, ten druhý je z platové kapitoly. Ten se už vůbec nehájí tím, že by to mělo jít na nějaké bohulibější účely, než je rozpočet veřejného ochránce práv.

Co na to říct? Slušné finanční zabezpečení veřejného ochránce práv je třeba chápat jako jeden z atributů nezávislosti. Tak je to teorií, ale také praxí pojímáno. A pokud chce někdo sáhnout takové instituci na peníze způsobem, který není logicky vysvětlitelný, například ekonomickou krizí, kdy se snižují rozpočty všem, lze to chápat jako útok na nezávislost. A za osmnáct let se nikdy něco podobného nestalo.

Link

A mimochodem, dohromady ty dva návrhy činí třináct procent našeho rozpočtu. Je to znepokojující útok. Přiznám se, že nevěřím, že by takové návrhy našly většinovou podporu, tak špatně na tom jako společnost ještě snad nejsme, avšak považuju to za velmi nepříjemný signál.

Do konce mandátu vám zbývá rok a čtvrt. Dvě otázky: budete ho obhajovat, a co byste chtěla do konce svého funkčního období ještě zvládnout?

Nebudu obhajovat. A co bych chtěla stihnout? Velkou část naší agendy tvoří stížnosti a podněty stěžovatelů. To ale neznamená, že nic neplánujeme. Chtěli bychom se například zaměřit na osvětu v systémech, kterým lidé ještě pořád dobře nerozumějí a dostávají se tak do problémů. Plánujeme velkou kampaň pro lidi, kteří se blíží důchodovému věku, tak aby věděli, co vše mohou udělat pro to, aby jim byla přiznána co nejvyšší penze.

Chceme se také zasadit o to, aby úřady poskytovaly více informace v jednoduché formě jazyka tak, aby byla přístupnější všem lidem. Veřejnost bychom chtěli také upozornit, na co si dávat pozor v souvislosti s placením daně z příjmů. Naše činnost má nezanedbatelnou osvětovou složku, často se totiž setkáváme s tím, že lidem vznikne problém proto, že něco nevěděli nebo opomenuli.

38678