Téměř zapomenutá nobelistka. Dočká se pražská šlechtična portrétu na dvoustovce eura?

Další nositelé Nobelovy ceny narození v Čechách – jsou Gerta Theresa Cori (za fyziologii a lékařství: 1947), Carl Ferdinad Cori (za fyziologii a lékařství), Peter Grünberg (za fyziku: 2007): více o nich v televizní reportáži: Žlutá ponorka ze Sudet.

Nás ale dnes zajímá první žena nositelka Nobelovy ceny Bertha von Suttner; v jejím případě za mír. Rodilá Pražačka ji získala ve Stockholmu v roce 1905.

Třiadvacátého června 2026 totiž Evropská centrální banka (ECB) zveřejnila návrh na nové portrétové symboly evropských bankovek. A na hodnotově největší bankovku, 200 euro, navrhuje finanční instituce podobiznu pražské rodačky, celosvětově nejznámější ženy na přelomu minulého století.

O svém nápadu chce největší evropská finanční instituce diskutovat s co nejširší evropskou veřejností. Porota složená z desítek odborníků a z tisícovky grafických designérů oslovila Evropany k diskusi, zda souhlasí s návrhy banky na portréty bankovek; na pětieurovku navrhuje například řeckou operní pěvkyni Marii Callasovou, na stoeurovku italského umělce Leonarda da Vinciho.

Do 21. září se můžete zúčastnit on-line připomínkové diskuse ke všem návrhům. Neplatí jen pro občany eurozóny, ale i pro občany EU. Oficiální web ECB – sekce Evropská kultura.

Udělal jsem si malou anketu mezi svými kamarády a známými, většinou humanitně vzdělanými vysokoškoláky. Jméno historicky nejvýznamnějšími protiválečné aktivistky všech dob – Berthy von Suttner – znal jen málokdo. Dělám ze sebe ale chytrolína. Kdybych počátkem devadesátých let netočil dokument o pražském baroku, tak bych o ní taky nic nevěděl. Tehdy si jí františkáni – asi jako první v polistopadovém Česku – připomněli v předsíni chrámu Panny Marie Sněžné na pražském Jungmannově náměstí nástěnkou.

Bertha von Suttner, rozená hraběnka Kinská ze Vchynic a Tetova byla v tomto kostele v červnu 1843 pokřtěná. Byla vychovávaná bilingvně: německy a česky. Později zvládla angličtinu a francouzštinu.

S manželem Arturem von Suttner prožili v Gruzii rusko-turecký válečný konflikt, jehož nelidská hrůza měla pro uvažování o světě, o zlu a dobru, pro mladou šlechtičnu zásadní význam. Od té doby se angažovala v pacifistickém a mírovém hnutí. Pokoušela se analyzovat nejen psychologické, ale i politicko-ekonomické příčiny válek, čímž se vzdálila od uvažování hlavního proudu své sociální vrstvy.

Sugestivně popsala průběh prusko-rakouské bitvy u Hradce Králové z roku 1866, jejíž dvousetleté výročí si letos připomínáme. Tehdy se poprvé po napoleonských válkách použily moderní sofistikované zbraně.

Hraběnka již tehdy předjímala krvavé masakry na západní frontě Velké (první světové) války. Na Sommě prvního července 1916, za jediný den – padlo sedmdesát tisíc mladých Francouzů, Britů a Němců. Její román o válce a o možnostech jí předejít Die Waffen nieder! (Odzbrojte!) byl přeložený do šestnácti jazyků. Spolu s Remarquovou knihou Na západní frontě klid považován za nejlepší protiválečné dílo.

Naše rodačka z Prahy varovala na počátku dvacátého století před velkým destruktivním požárem Evropy, pokud se nezmírní nacionální vášně. Burcovala, přednášela ve všech koutech starého kontinentu. Mocní a všemocní ji respektovali, ale nebrali moc vážně. Prý zbytečně přeháněla. Zemřela 21. června 1914 týden před osudovými výstřely v bosenském Sarajevu…

Proč není Bertha von Suttner v širším českém povědomí, stejně jako jiní „nečeští“ nositelé Nobelových cen narození v Česku?

Je to podle mne proto, že jsme po zločinech německého nacionálního socialismu a nuceném vysídlení skoro veškerého německého obyvatelstva z našeho území – většinově odmítli vše, co zavání „skopčátstvím“. Přestože může jít o lidi, kteří se s politickým zlem nijak nezapletli. Někdy právě naopak.

Prostě „identitární tik“, skoro vše německé musí být přece zároveň protičeské. Je paradoxní, že některé „německé“ osobnosti přijímáme do českého národního panteonu a jiné odmítáme a nebo jsme k nim lhostejní. Berthu von Suttner, která uměla dobře česky a stýkala se s Jaroslavem Vrchlickým a s Jakubem Arbesem moc neobjímáme, zato převážně jen německy hovořícího zakladatele genetiky Georga Johanna Mendela – bereme za svého; dokonce jsme z něj udělali Řehoře, což neuměl vyslovit.

Ke svému řadíme národnostně nevyhraněného Josefa Ressela, vynálezce lodního šroubu, ale odmítáme stejně nadnárodního fyzika Ernsta Macha. Čert se v tom vyznej: kde je ten klíč k tomu „kdo je náš a kdo cizí“?

Celým svým srdcem přijala v devadesátkách česká kulturní obec kreativní múzu novináře Karla Krause „českou“ Sidonii baronku Nádhernou. Koncem devadesátých let se díky angažovanosti tehdejšího ministra kultury Pavla Dostála vrátily ostatky šlechtičny z anglického hřbitova do parku v sídle Nádherných ve Vrchotových Janovicích u Benešova.

Teprve tam se teprve ministr dozvěděl, že baronka moc česky – na rozdíl od Berthy von Suttner – neuměla. Byl jsem u toho, jak byl Pavel Dostál zklamaný. Těžko přijímal, že někdo může být český vlastenec a neumět tu naši slovanskou řeč. Nemohl pochopit ten „patriotismus jiného druhu“.

Koncem devatenáctého století žilo v Českém království (Königreich Böhmen), v limitovaně samosprávné zemi předlitavské části Rakouska-Uherska, kolem šesti milionů etnických Čechů uvažujících kmenově jazykově (nepočítám Moravu a Slezsko). Kolem půldruhého milionu lidí hovořících německy; pošilhávali čím dál více po novém Německém císařství. 

A odhadem kolem půl milionu vyšších středních vrstev, státních úředníků, zástupců historické šlechty, průmyslníků a umělců – kteří se nechtěli, ba ani neuměli, nacionálně jazykově jednoznačně identifikovat (Jsem Čech nebo Němec! A nic mezi tím...). Ale nic proti etnickým Čechům nic neměli. Identitu ale cítili teritoriálně zemskou – „bémáckou“ (Böhmen: Čechy), často ve spojení s tzv. starorakoustvím (altösterreichisch). S totožností, zaměřenou proti nacionálnímu velkoněmectví.

Taková byla naše nositelka Nobelovy cena za mír, nebo třeba Žofie Chotková zastřelená s manželem, následníkem trůnu Ferdinadem d’Este Bosně. Podobně, i když politicky jinak, to měl už zmíněný německy hovořící Karl Kraus, rodák z Jičína, vydavatel periodika Die Fackel, zaměřenému proti pangermanismu.

Napadá mě ještě třeba průmyslník Emil rytíř Škoda , který se na rozdíl od svého otce Františka nepovažoval za etnického Čecha. Většina starorakouských šlechtických „Bémáků“ se později jasně vymezila proti německému nacismu, a ač nesouhlasili s národnostní politikou Masarykova Československa, podepsali většinou přísahu českému národu prezidentům Edvardu Benešovi a Emilu Háchovi. Proto mohli někteří z nich také po roce 1989 restituovat.

Ještě v srdcích a myslích některých osobností „bémáctví“ přetrvává. Myslím, že v duši jej má ještě ukryté Kristina hraběnka Colloredo Mansfeldová, s níž jsem několikrát natáčel pro ČT.

Vzpomínám si také na Antonína hraběte Kinského, jehož příběh jsem několikrát natáčel pro pořad TV Nova Na vlastní oči; byl bratrem průvodce televizní Modré krve Františkem hrabětem Kinským, zemřel v roce 2012. V devadesátkách byl majitelem i číšníkem baru Bar Bar na Malé Straně, a považoval se také za „Bémáka“.

Berta von Suttner, o níž věděl skoro vše, byla jeho prapratetou. Antonín, kterému říkali na komunistické hotelovce soudruh hrabě, si zahrál sám sebe ve filmu Vladimíra Michálka Zapomenuté světlo.

Když byli na nedalekém Hradě tiskovky s Václavem Havlem, skončili novináři často v Bar Baru. Tam jsem se více seznámil s rakouskou televizní novinářkou Barbarou hraběnku Coudenhove-Kalergi, jejíž strýc Richard promýšlel mezi válkami na rodovém „bémáckém“ zámku v Poběžovicích (Ronsperg) u Domažlic ideu Spojených států evropských, která v dnešní Evropě opět ožívá.

Richard hrabě Coudenhove-Kalergi vydal studii Pan-Evropa v roce 1923, navazuje nepřímo na Berthu von Suttner, která si kladla otázku – jak donutit Evropany více a hlouběji spolupracovat, předcházet válkám.

Strýc paní Barbory založil Panevropskou unii, organizaci, která jako první v novověku navrhovala na starém kontinentu federativní soustátí; jen tak se dá prý předejít nacionálním rozbrojům a válkám. Členy se stali například Thomas Mann, Albert Einstein a Konrad Adenauer.

Dnes čtyřiadevádesátiletá paní Barbara hraběnka Coudenhove-Kalergi mi tenkrát v Kinského Bar Baru vyprávěla, že strýc má jako spoluzakladatel Evropské unie v Evropském parlamentu bustu a já ji pravil, že o něm natočím dokument, že ho u nás nikdo moc nezná.

Myslím si, že mi nevěřila, když mi ukáplo červené víno na košili a já jí říkal, že v té rudé kapce na bílé látce – se zrcadlí skrze „bémáctví“ – velké evropské dějiny. Pod producentským dohledem dramaturga Karla Hynie jsem pak natočil dokument „Evropa v Poběžovicích“, který se vysílal na podzim v roce 1993 na ČT; kamera Pavel Blažek. Natáčeli jsme tehdy v polorozpadlém zámku rodu Coudenhove Calergi v Poběžovicích u Domažlic, o který rod po druhé světové přišel, ve francouzkém Štarsburku, sídle Evropského parlamentu. Před bustou Richarda Coudenhove Calergiho jsem natáčel s Ottou von Habsburgem, synem posledního českého krále Karla I. Vzpomínal na divoký život prvního „bémáckého“ šéfa Mezinárodní Panevropské unie (1926-1972), jehož byl blízkým celoživotním přítelem; sám „následník trůnu“ předsedal Panevropské unii, velkého podporovatele českého protikomunistického disentu, v letech 1972 až 2004.

Nedávno jsem četl vzpomínky neteře duchovního otce EU Barbory hraběnky Coudenhove Kalergi: Doma je všude. Vzpomíná na své dětství v Praze a v Poběžovicích, na svou rodinu i světoznámého strýce.

Svou identitu popisuje taky jako nadnárodně zemskou (böhmisch) a vymezuje se jednoznačně proti německo-nacionální totožnosti. Je jednou z mnoha středoevropských veřejných intelektuálů, kteří si přáli sochu první ženské nositelky Nobelovy ceny, také „bémačky“, v Praze. Nositelka Řádu TGM uděleném prezidentem Václavem Havlem v roce 2001 se sice nedočkala sochy Berthy von Suttner, ale malé plastické busty ano.

Vytvořil ji sochař Jan Hendrych. Od roku 2009 si můžete prohlédnout v průchodu Paláce Kinských na Staroměstském náměstí vyobrazení tváře dámy, která se na nás může koukat za tři roky z dvouseteurovek.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.