KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | V souvislosti s politickou a vojenskou eskalací konfliktu na Blízkém a Středním východě jsme si mohli prakticky ve všech médiích a na všech sociálních sítích přečíst, jak stanovisko Evropy, přesněji řečeno Evropské unie/Evropské komise k tomuto problému prakticky nikoho nezajímá. Dočetli jsme se také, že je to vlastně logické, neboť se sedmadvacítka tradičně nezmohla na nic jiného než na prohlášení o svém „znepokojení“ a na apel, že „je krizi třeba deeskalovat“ a „řešit ji mírovými prostředky“. Málokdo z kritiků těchto a jim podobných vyjádření si položil otázku, proč tomu tak je, a že se s tím v současné době nedá nic dělat.
Meze unijní spolupráce
Je to tak trochu začarovaný kruh. Evropské unii chybí k tomu, aby mohla zaujímat jasná a třeba i ostrá stanoviska k mezinárodněpolitickým problémům jedna jediná, ovšem klíčová věc: jednotný náhled na dění ve světě, tedy jednotná zahraniční (a obranná) politika.
Podmínkou její existence je, zjednodušeně řečeno, federalizovaná Evropa, tj. evropská federace, cosi na způsob Spojených států evropských, což je myšlenka, se kterou přišel už na počátku třicátých let minulého století francouzský premiér a mnohonásobný ministr, jeden z prominentů Panevropského hnutí Aristide Briand.
Je to myšlenka, která se doposud nerealizovala, byť se o ní na různých úrovních, tak či onak, vede diskuse od počátku padesátých let 20. století, stejně jako o společné obranné politice.
Pokrok v obou záležitostech se od krachu projektu tzv. Evropského obranného společenství (či tzv. Plevenova plánu, podle francouzského premiéra a ministra obrany Reného Plevena) navzdory všemu limitně blíží nule.
Evropská společná zahraniční a obranná politika jsou pouhou chimérou, vzdáleným a za současné situace nenaplnitelným snem, navzdory tomu, že mezi evropskými komisaři/komisařkami patří od prosince 2024 významné místo již páté Vysoké představitelce Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, kterou není v současné době nikdo jiný než bývalá estonská premiérka Kaja Kallasová.
Kallasová je politička, s jejímž nástupem do výše zmíněné funkce byly spojovány – po neblahém působení španělského socialisty Josepa Borrella (ve funkci v letech 2019–2024) – velké naděje, zatím je ale nicméně spíše terčem kritiky a poznámek, že si v její osobě sedmadvacítka nijak nepolepšila.
Tato kritika není úplně na místě a není vždycky fér. Možnosti paní Kallasové jsou značně limitované a už jen to, že neříká, co říkával „Sánchezův kluk“ (španělský premiér Pedro Sánchez, pozn. aut.) Borrell, je, v řadě případů, pokrok. Víc asi v danou chvíli dělat opravdu nelze.
