KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYE | Ceny Magnesia Litera, jejichž udílení proběhlo před měsícem, mají nečekanou dohru. Vášnivé diskuse v uplynulých dnech vzbudil text Olgy Słowik uveřejněný v časopise Tvar pod názvem „Jak jsem byla v porotě Magnesie Litery za poezii“. Svůj text charakterizuje jako „autofikční deníček“ a vskutku, vyznačuje se dvěma rysy tolik charakteristickými pro žánr zvaný autofikce: narcismem a absencí reflexe.
Je málo věcí, na které si Olga Słowik nestěžuje: začíná to nominací, pokračuje průběhem organizačních schůzek a práce poroty, objemem, který musejí porotci zvládnout, hlasováním v kategorii „debut roku“, nízkými částkami, které obdrží vítězové jednotlivých kategorií, a končí tím, že ceny předávají „muži v oblecích“.
Pro přehlednost dodejme, že za některé věci organizátor, který je hlavním adresátem tohoto „deníčku“, opravdu nemůže. Nominace zajišťují oborové organizace, například Obec překladatelů nebo – jako v případě autorky textu – Asociace spisovatelů. A těžko bude organizátor předávajícím nařizovat, aby přišli v tričku nebo mikině.
Činnost v porotách cen spojených s literaturou je náročná a nevděčná. Odměny za takovou práci jsou spíše symbolické, což ale není záležitost pouze českého prostředí. Například poroty významných cen Costa ve Velké Británii pracují bez nároku na honorář, porotci vůbec nejprestižnější světové ceny za prózu, Bookerovy ceny, dostávají paušální odměnu 3 tisíce liber — a to je jich jen pět. Samotná cena pak činí 50 tisíc liber, což je z našeho pohledu možná dost, ale v kontextu anglofonního knižního trhu zase částka nikterak závratná.
Co z toho plyne? Velmi prostá skutečnost, totiž že se sponzoři zrovna nehrnou a většina sponzorských peněz padne na organizační zajištění a marketing. Peněz není nikdy dost, v žádném oboru, vždy by mohlo být více. Jen ty peníze musí někdo dát.
Je třeba zdůraznit, že organizátor Magnesie Litery se skromnými prostředky zachází efektivně. „A možná je zděšení Olgy Słowik z podfinancování produkční části paradoxně příznakem toho, že to děláme dobře, když výsledek sugeruje dojem, že za tím stojí mnohem početnější a lépe placený tým,“ uvedl ve své reakci organizátor Pavel Mandys.
Tato efektivita stojí na decentralizaci práce. Uplynulé tři roky jsem zasedal v porotě pro překladové knihy. A moje zkušenost je zcela odlišná od zkušenosti popisovanou paní Słowik.
Poroty mají značnou autonomii, je na nich, jak se dohodnou, rozdělí si práci, určí předsedu, který bude činnost koordinovat, zajistí předávání knih. Jako všechno v životě, i toto někdy funguje někdy lépe, jindy hůře, nicméně vždy záleží na schopnostech a vůli jedinců, kteří se v porotě sejdou.
Organizátor právem předpokládá, že porotci nominovaní jednotlivými oborovými organizacemi jsou osobnosti, které si poradí, aniž by je někdo musel vodit za ručičku.
Autorce „autofikčního deníčku“ však vadí i osobní drobnosti. Například to, že není uvedena její odbornost — namítá, že vedle ní a jedné kolegyně patrně nikdo z poroty nemá Ph.D. z literatury a že u jejího jména je uvedeno pouze „básnířka“.
Jednak je dobře, že poroty nejsou sestavovány na základě doktorátů, jednak je uvádění profesního zařazení dosti arbitrární: v literárním provozu každý dělá několik věcí. Naznačovat, že v tom hraje roli „gender“, jak činí Olga Słowik, je prostě jen hloupé. Vzhledem k tomu, kolik prostoru je téhle otázce v textu věnováno, to vypadá, že toto je největší problém Magnesie Litery. Kdyby tomu tak bylo, bylo by to skvělé.
Značná část textu je věnována hlasování v kategorii „debut roku“. Tady autorce vadí, že hlasuje široká „odborná veřejnost“, což jsou zhruba dvě stovky lidí.
„Debatujeme o kategorii DILIA Litera za debut roku. Přijde nám nešťastné, že je to společná kategorie pro žánrově velmi odlišné knihy. Navíc o nich hlasuje ‚široká odborná porota‘, což je cca 200 lidí, kteří ‚dělají něco s literaturou‘ a většinou hodí hlas knize, kterou zrovna četli. Nebo kterou napsal jejich kámoš...“ lamentuje Słowik na stránkách obtýdeníku živé literatury iTvar.cz.
Tohle je neskutečné hulvátství. Sám jsem v kategorii hlasoval, stejně jako řada mých přátel z akademického a nakladatelského prostředí. A nevím o nikom, kdo by hlasoval pro svého „kámoše“ – už proto, že většinu debutantů ani neznáme.
Jenže právě toto hulvátství je pro celý text Olgy Słowik příznačné. Je jistě legitimní odmítnout jakoukoli nominaci, stejně tak má každý právo, ba dokonce povinnost protestovat proti postupům, s nimiž nesouhlasí.
To jistě mohla, a snad měla, udělat i Olga Słowik. Rezignovat na členství v porotě a své důvody klidně zveřejnit. Ozvat se ex post je prostě chucpe. Doktorát z literatury dobré mravy nenahradí.
