Literární ceny jsou zavádějící, ale literatura je zoufale potřebuje. Letošní Magnesia Litera to ukázala jasně

KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYE | V literární sféře patří k dobrému bontonu se nad cenami aspoň lehce ušklíbnout. Literatura přece není fotbalový zápas ani soutěž miss, slyšíte ze všech stran. Přesto je všichni sledují a berou vážně. Kde se tenhle paradox vzal?

„Oni mají ceny, já mám porsche,“ glosoval kdysi úspěšný autor žánrové literatury Iain Banks skutečnost, že žádnou z prestižních cen nedostal. Ve vtipné glose poukazoval na to, že cena nerovná se prodejnost a že on si i bez respektované ceny vydělá dost. Dnes už to tak úplně neplatí.

Proč? Jednoduše proto, že literární ceny se staly jakýmsi posledním majákem v rozbouřeném moři přebujelé knižní produkce. Knih vychází víc, než by mělo. Na tom se shodnou úplně všichni hráči na knižním trhu. A vydávají dál a víc, protože nic se s tím udělat nedá. 

Neplatí to zdaleka jen u nás, je to celosvětová situace. Snaha vydávat víc a víc v naději, že jedna kniha trefí jackpot, je univerzální.

Jakou roli v tom hrají literární ceny? Obrovskou. Dokáží totiž zaujmout velkou část mediálního prostoru. Navíc se to děje v době, kdy literární kritika prakticky zmizela – pravidelné recenzování nových titulů je věcí minulosti. Opět nejde o něco, co by bylo čistě tuzemskou záležitostí. Funguje to tak celosvětově. 

Dobře je to vidět na překladové literatuře. Velké literární ceny fungují jako vodítko – nominované knihy se totiž automaticky překládají. Organizátoři si toho jsou vědomi, proto upravují formát a zveřejňují tzv. „longlisty“ neboli širší nominace. Ke stejnému kroku letos přistoupila i Magnesia Litera.

Kniha roku, Hella rusistky Aleny Machoninové, jistě v následujících týdnech bude z pultů knihkupectví mizet velmi rychle. Stejně jako experimentální autobiografická próza Marka Torčíka nebo kniha filosofky Terezy Matějčkové.

Mimochodem, ta poslední se prodávala velmi dobře ještě před vyhlášením cen, což svědčí o dobré publikační strategii Echa. Týdeník úspěšně prodává i bestseller Jiřího Peňáse.

Děti nečtou knihy. A není se čemu divit, když školní výuka literatury funguje jako Potěmkinova vesnice

Potřebujeme ceny? Na první dobrou by se dalo říct, že ne. Jenže to je naivní odpověď. Ceny potřebujeme, protože nás v přívalu informací nutí reagovat. Minimálně tak, že se proti oceněnému dílu vymezíme.

Pravděpodobně většina čtenářů nebude mít zkušenost Marka Torčíka, represi vystaveného homosexuála z provinčního města, řadě čtenářů se bude zajídat číst o stalinských procesech v Rusku, jak je líčí Alena Machoninová... ale to je v posledku jedno. Číst to budou, protože... cena.

Data mluví jasně. Celosvětově. Knihy, které se objeví v nominaci na některou z cen, zažívají dramatický nárůst prodeje. A nebavíme se zde o desítkách procent. 

Asi nejslavnější příklad je Úzká cesta na daleký sever australského spisovatele Richarda Flanagana. Ten se chtěl psaním živit, dlouho mu to nešlo, tak to vzdal a hledal si práci v těžařské firmě. Asi den dva před nástupem se dozvěděl, že jeho poslední kniha byla nominována na Bookerovu cenu... a to změnilo vše.

Magnesia Litera asi životy autorům úplně nezmění, nicméně jejich jména uvede v obecné povědomí. Výjimkou je výrazná filosofka Tereza Matějčková, která byla nominována již loni za vynikající knihu o rezignaci, a která má svůj okruh čtenářů stálý. A stejně konsistentní je i její intelektuální výkon. 

U dalších dvou laureátů čas ukáže, zda dokáží naznačenému příslibu dostát. Každopádně lze říct, že fenomén výrazné literární ceny se jim zjevil v celé své šíři a nahotě: jako ocenění, ale též jako závazek.

Liberec ocení slavného spisovatele. V Německu se kvůli jeho nacistické minulosti přejmenovává škola

Spiritismus dělal z prostých vesničanů abstinenty a vegetariány, říká spisovatel a znalec „duchaření“ Jaromír Typlt

sinfin.digital