KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Ve čtvrtek 5. března uplynulo osmdesát let ode dne, kdy bývalý a budoucí britský premiér Winston S. Churchill pronesl v americkém Fultonu v přítomnosti prezidenta USA Harryho Trumana legendární projev o „železné oponě“. Řeč o tom, že „od Štětína na Baltu až po Terst na Jadranu byla napříč celým kontinentem spuštěna železná opona“, patří dodnes k nejdůležitějším a nejznámějším politickým projevům v (nejen) moderních dějinách světa. Samotná „železná opona“ pak byla téměř půl století hranicí dvou zcela odlišných světů – demokratického Západu na straně jedné a světa gulagů a totalitarismu na straně druhé, a to až do „zázračného roku“ 1989.
Dění v dnešním světě i v dnešní Evropě je nicméně tak dynamické a dramatické, že někteří novináři a politologové píšou o možné nové „železné oponě“. Jsou takové úvahy alespoň trochu reálné, anebo nikoli?
Churchillova (a Trumanova) „železná opona“
Začněme historickým exkurzem. Pátý březen 1946 je nejen pro historiky „magické“ datum. Winston Churchill svůj projev (tzv. Fulton Address) pronesl, jak už jsem řekl, ve Fultonu ve státě Missouri, na tamní Westminster College, při příležitosti udělení čestného doktorátu a v přítomnosti prezidenta USA Harryho Trumana, který jej a jeho řeč uvedl, a dodal jí výrazně na vážnosti.
Zlo tak bylo jasně, veřejně pojmenováno dávno předtím, než jiný americký Ronald Reagan (1981–1989) označil Sovětský svaz za „říši zla“ (8. března 1983; tzv. Evile Empire Speech).
…v kontextu studené války
Více než čtyřicetiletá historie studené války (Cold War), to jsou nejen nesmírně dramatické dějiny soupeření dvou mocenských bloků (v politice, na poli ideologie, v ekonomice, vědě, kultuře, sportu atd.) – svobodného Západu a komunistického Východu –, ale též dějiny „železné opony“ a jejích obětí, zoufalých lidí, kteří se ji ve snaze uniknout „z chladu a tmy“, řečeno s Johnem le Carrém, na pomyslné světlo pokoušeli, někdy úspěšně, jindy neúspěšně, překonat.
Nejpříznačnějším symbolem „železné opony“ byla tzv. Berlínská zeď, postavená východoněmeckým režimem v čele s Walterem Ulbrichtem v létě 1961, jež se stala největší, do očí bijící hanbou evropského i světového komunismu.
Obě dvě strany, Washington i Moskva, „železnou oponu“ v Evropě po celou dobu její existence respektovaly, a kromě v zásadě čistě propagandistických komentářů nechávaly druhé straně v její sféře vlivu volné ruce. Jako smutný příklad lze uvést de facto nulovou reakci Západu na sovětskou invazi do Maďarska v roce 1956 a na invazi vojsk zemí Varšavské smlouvy v čele se SSSR do Československa v roce 1968.
Naděje, které někteří politikové, novináři, intelektuálové i „obyčejní“ Češi a Slováci během tzv. Pražského jara upínali k Západu, byly a také se prokázaly jako naprosto naivní. Washington „panství“ Moskvy respektoval a na druhé straně tomu bylo fakticky vzato, s výjimkami, jakou byla například karibská / kubánská raketová krize v roce 1962, stejně.
Konec „jaderného patu“ či, řečeno s historikem Vladimírem Nálevkou, „času oboustranného strachu“ přinesl až přelom osmdesátých a devadesátých let minulého století – pád sovětského / východního bloku i samotné „říše zla“ v roce 1991.
Neklidná Evropa
Dnešní Evropa, respektive Evropská unie, prožívá nejspíš (možná kromě první a druhé berlínské krize, ale nevím) nejsložitější časy od konce druhé světové války.
Nezvládnutá uprchlická krize, jejíž vrchol přišel v letech 2015-2016, brexit z roku 2016 a jeho ekonomické a politické důsledky, covidová pandemie, ruská agrese na Ukrajině, energetická krize a nyní válka na Blízkém východě, nemluvě o sílícím antisemitismu, levicovém (a zčásti i pravicovém) extremismu, o hluboké krizi identity EU a o režimech, jimž vládnou politikové se sklony k autoritářské vládě (Maďarsko, Slovensko), nebo politikové, kteří nemají ve slušné společnosti obecně co dělat (španělský premiér Pero Sánchez) - to všechno je jen stručný výčet těch hlavních, nejviditelnějších problémů, s nimiž se „starý kontinent“ včetně nás potýká.
Vícerychlostní Evropa?
Zatímco část příslušníků evropských (ve smyslu EU), tj. bruselských a štrasburských elit i představitelů některých národních států volá po evropské federaci svého druhu, druhá skupina politiků včetně těch českých se hlásí k myšlence udržení národních států s jejich zásadními pravomocemi.
Je to nesmírně složitá věc. Evropské unii by větší jednota v řadě ohledů nepochybně prospěla, zejména pokud jde o její akceschopnost, jenže – být v evropské federaci bez práva veta s lidmi jako je již zmíněný Pedro Sánchez, jako antisemitští vrcholní představitelé Irska či jako Emmanuel Macron, který přivedl francouzskou pátou republiku na pokraj faktického krachu, to je všechno, jenom ne lákavé.
Velké, respektive bohaté evropské státy na neschopnost domluvit se na federalizaci Evropy reagují pokusem o vytvoření tzv. dvourychlostní / užší unie, jejímž členy by měly být Spolková republika Německo, Francie, Itálie, Španělsko, Nizozemsko a, ze zemí střední a jihovýchodní Evropy, Polsko. Prakticky ve všech evropských médiích silně (za)rezonovala slova německého vicekancléře a ministra financí, sociálního demokrata Larse Klingbeila o tom, že se EU nachází v „bodě zlomu“.
Vyroste v Evropě nová „železná opona“?
Svým způsobem se německému vicekancléři a vedoucím politikům výše zmíněných zemí není co divit. Zejména aktuální krize na Blízkém východě ukázala zoufalou neschopnost Evropské unie rychle a smysluplně reagovat na překotné dění ve světě. Jak ale budou hledat například v zahraniční politice a ve vztahu k Izraeli, anebo třeba i ke Spojeným státům americkým, společný názor právě Německo, Polsko a Španělsko, by mě opravdu zajímalo. To nicméně teprve uvidíme, návrh ještě není ani ve stádiu zrodu.
