KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Když Donald Trump Evropany ve středu večer překvapil prohlášením, že nemíní k získání Grónska použít sílu, a posléze odvolal i dodatečná cla uvalená na osm evropských zemí za pokus o vojenskou obranu ostrova, vypadalo to, že je „vymalováno“. Právě toto byly totiž důvody, kvůli kterým předseda Evropské rady António Costa svolal „naléhavě a mimořádně“ lídry sedmadvacítky na čtvrteční večer do Bruselu. Summit se nicméně nakonec konal – všichni si záhy uvědomili, že v souvislosti s roční zkušeností s Trumpovým počínáním přece jen bude o čem mluvit.
Výsledkem několikahodinové schůzky nejsou žádné hrozby na americkou adresu, které byly původně v plánu. Debata však byla užitečná, protože potvrdila pestrou škálu názorů a postojů, od tvrdých protiamerických prohlášení až po víceméně smířlivé postoje. Společným jmenovatelem pak zůstává na jedné straně zájem hájit existenci Severoatlantické aliance a bezpečnostní vazby na USA a na druhé nedovolit Trumpovi beztrestně vyhrožovat dalšími diskriminačními kroky.
O studenou sprchu se postaral ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. V nebývale ostrém projevu ve švýcarském Davosu nastavil Evropě nemilosrdné zrcadlo. „Místo aby řídila obranu svobody ve světě, zejména pokud americký zájem směřuje jinam, vypadá Evropa dezorientovaně. Zabývá se hlavně přesvědčováním amerického prezidenta, aby změnil názor. Jenže to se nestane.“
A ještě si přisadil: „Prezident Trump má rád sám sebe. A říká, že má rád Evropu. Poslouchat však tuto Evropu nebude.“ Jinými slovy Evropanům vyčetl, že místo aby se starali o vlastní bezpečnost a o vlastní kontinent, ponižují se před americkým prezidentem, aniž by jim z toho plynul jakýkoli užitek. A když mají sami rozhodnout, topí se v „nekonečných vnitřních diskusích“, které jim brání „mluvit upřímně a hledat řešení“.
Transatlantické vztahy v troskách
Politika staronového amerického prezidenta v prvním roce v úřadu vedla k celkovému prudkému zhoršení americko-evropských vztahů a historickému ochromení transatlantické bezpečnostní vazby. Po ponižujících letních epizodách s celními tarify a s výdaji na obranu stupňoval Washington kritiku evropských spojenců, až do prosincové „bezpečnostní strategie“, ve které jsou označeni bezmála za nepřátele Spojených států. Vyvolal sice jednání s Ruskem a Ukrajinou o ukončení jejich vzájemné války, stále častěji však stranil Moskvě a přejímal ruský pohled na již čtyřletý konflikt.
Roztržka vyvrcholila vyhlášením úmyslu se zmocnit Grónska, a to jakýmkoli způsobem včetně použití síly. Tedy přímý útok na Dánsko, členský stát NATO, se všemi důsledky pro spojenecké svazky v rámci aliance. Okamžitě se objevila srovnání s počínáním Varšavské smlouvy vůči Československu v roce 1968. V Kremlu nepochybně bouchalo šampaňské.
Právě tento krok se však stal onou pověstnou kapkou, kterou přetekl pohár. Z reakcí v Evropě i doma v USA Trumpovi došlo, že to tentokrát „přepískl“. Zavelel proto k rychlému ústupu, čímž potvrdil oprávněnost pejorativní nálepky TACO (Trump Always Chickens Out), vždycky nakonec vyměkne. Ústup opepřil verbálními útoky a urážkami; také si pořád pletl Grónsko a Island. Ale kapituloval, aspoň pro tuto chvíli.
Nechal se (docela rád) přesvědčit generálním tajemníkem NATO Markem Ruttem, že se v rámci aliance najde řešení, které všechny uspokojí. Oba to nazvali „rámcovou dohodou“. Ve skutečnosti žádná dohoda není, nikdo nic nejen nepodepsal, ale ani černé na bílém neviděl. Je to jen verbálně domluvený princip, že se o Grónsko a Arktidu budou Spojené státy starat spolu se severními členy aliance.
