ANALÝZA | Evropské státy loni navýšily výdaje na obranu o rekordních 17 procent. Za suchou statistikou se však konečně odehrává bezpečnostní transformace celého kontinentu. Z analýz prestižních think-tanků vyplývá, že Evropa nehledá jeden univerzální model, ale sází na specializaci. Zatímco východní křídlo v čele s Polskem a Finskem buduje masivní konvenční hradbu pro okamžitou obranu, západní státy investují do logistiky, námořní síly a technologické nadvlády. Jaké jsou konkrétní schopnosti klíčových hráčů a jak se mění bezpečnostní mapa Evropy?
Upřímně, ta čísla vypadají na papíře lépe, než se čekalo. Téměř dvě třetiny států NATO už plní onen magický, léta omílaný závazek dvou procent HDP. Hurá. Politici si tleskají na summitech, generálové si mnou ruce.
Naštěstí už to alespoň vypadá, že přední hráči evropské politiky definitivně opustili zcela iluzorní ideu nějaké jednotné evropské armády. Tyhle nápady byly zcela mimo mísu z mnoha důvodů, o kterých zde pro potřeby tohoto textu není třeba více elaborovat.
Každopádně, když se začtete do detailních nákupních seznamů jednotlivých zemí – ať už jde o data ze SIPRI, nebo zprávy o schopnostech NATO – dělá to dojem mozaiky velmi specifických národních řešení, která reagují na to, kde se daná země na mapě nachází.
Ruská válka na Ukrajině a bič Donalda Trumpa zafungovaly jako budíček, to je bez debat. Ale každá část Evropy na ně reaguje jinak. Východní křídlo, které má riziko konfliktu doslova za humny, přirozeně sází na „hmotu“ a okamžitou dostupnost. Západní Evropa se naopak snaží udržet strategický nadhled a budovat komplexní, technologicky propojené celky, které vyžadují čas a koordinaci.
Tato různorodost není nutně chybou systému. Naopak, při bližším pohledu to začíná dávat smysl jako logická dělba práce. Polský tankista bude mít jinou roli než německý logistik nebo italský námořní pilot. Pojďme se podívat, jak tato nová bezpečnostní architektura Evropy vypadá v detailu.
Polská sázka na ocelovou hradbu
Jestli někdo v Evropě bere zbrojení s absolutní vážností, je to Polsko. Tamní vláda, poučena historií, se rozhodla vybudovat konvenční sílu, která nemá na kontinentu obdoby. Výdaje na obranu, které pro roky 2024 a 2025 atakují rekordních 4,7 % HDP, nejsou jen suchou položkou v rozpočtu. Je to investice do odstrašení.
Varšava volí cestu maximální kvantity a modernizace. Zatímco v západních metropolích se diskutuje o parametrech tanku budoucnosti v horizontu roku 2040, Poláci nakupují to nejlepší, co je na trhu teď. Výsledkem je kombinace amerických těžkých tanků Abrams ve verzi SEPv3 a jihokorejských K2 Black Panther. Cílový stav kolem roku 2035 počítá s více než 1600 moderními tanky. Pro představu – to je výrazně více, než mají Německo, Francie a Velká Británie dohromady.
Není to ale jen o tancích. Polsko pochopilo význam dělostřelectva a raketových vojsk. Objednávky stovek systémů HIMARS a jejich korejského ekvivalentu Chunmoo dávají polské armádě schopnost zasahovat cíle hluboko v týlu potenciálního protivníka. Polsko se tak stává štítem Evropy, který je připraven nést hlavní tíhu případného pozemního boje.
Zajímavým aspektem je snaha o lokalizaci výroby. Polsko nechce být jen zákazníkem, chce být výrobcem. Tlak na „polonizaci“ korejské techniky, tedy přenos výroby přímo do polských továren, je sice finančně náročný a technologicky složitý, ale Varšava to vnímá jako nutnou pojistku pro případ dlouhotrvajícího konfliktu, kdy by dodavatelské řetězce mohly selhat. Velice rozumný přístup.
Na rozdíl od tanku se cíl neustále hýbe. Unikátní pohled do práce operátorů stíhacích dronů Achilles
Konec ústupové taktiky v Pobaltí
Ještě hmatatelnější proměnu myšlení prodělaly státy Pobaltí. Litva, Lotyšsko a Estonsko po zkušenostech z Ukrajiny kompletně přepsaly své obranné plány. Původní koncept, který počítal s možností dočasné ztráty území a následného osvobození aliancí, je dnes politicky i společensky mrtvý. Nová doktrína zní: Bránit každý centimetr od prvního dne.
Tento posun je viditelný na projektu Baltské obranné linie. Nejde jen o mediálně zajímavé bunkry, ale o komplexní systém ženijních příprav, senzorů a předpřipravených pozic na hranicích s Ruskem a Běloruskem. Cílem je fyzicky znemožnit rychlý průnik mechanizovaných jednotek nepřítele a donutit ho platit vysokou cenu za každý metr. Zde je cítit jasná inspirace ukrajinskou taktikou například u Pokrovska.
I tyto populačně malé státy proto investují do těžké techniky. Litva se rozhodla pro nákup německých tanků Leopard 2A8, což je pro zemi této velikosti obrovský kvalitativní skok.
Estonsko sází na dělostřelectvo a masivně nakupuje korejské houfnice K9 a systémy pobřežní obrany Blue Spear, které mohou ohrozit lodě v Baltském moři.
Fascinující je i zapojení civilistů, které zase může být inspirací pro zbytek Evropy. Estonská Liga obrany (Kaitseliit) má v přepočtu na obyvatele obrovské stavy a cvičí o víkendech v lesích. V Lotyšsku se po letech vrátili k povinné vojenské službě. Tady se na obranu nehraje, tady je součástí občanské identity a lidé jsou na to hrdí.
Severská dělostřelecká matematika
Když se přesuneme na sever, narazíme na Finsko. Nový člen NATO, který ale byl mentálně a materiálně připraven lépe než většina starých členů. Finové nikdy nezrušili povinnou vojnu a nikdy nepřestali věřit, že silná obrana je základem suverenity.
Finská armáda je v podstatě jedno velké, extrémně silné dělostřelectvo obalené kompetentní pěchotou. S více než 1500 hlavňovými systémy disponují Helsinky větší palebnou silou než většina tradičních západních velmocí. Mají 1300 kilometrů dlouhou hranici s Ruskem a vědí, že jediný způsob, jak ji uhlídat, je mít dostatek „železa“.
Zajímavé věci se ale dějí i ve vzduchu. Vstup Švédska do NATO umožnil vznik něčeho, čemu se neoficiálně říká „Nordic Air Force“. Norsko, Švédsko, Finsko a Dánsko propojují svá letectva pod jedno operační velení.
Dohromady disponují silou přesahující 250 moderních stíhaček. Mix neviditelných F-35 a švédských Gripenů vytváří nad Skandinávií deštník, přes který by se jakémukoliv protivníkovi pronikalo jen velmi těžko.
Norsko navíc plní roli očí a uší severu – jeho nové ponorky (kupované společně s Němci) a námořní hlídkové letouny P-8 hlídají strategické vody Arktidy.
