Hlad po písku a štěrku neustále roste, v posledních letech čím dál rychleji. Zatímco na mnoha místech ve světě je kvůli tomu jeho těžba spojena s ilegálním obchodem, drancováním přírody a nuceným stěhování obyvatel, u nás je situace v tomto ohledu poměrně klidná. Zásob máme relativně dost, jenže je stále obtížnější je těžit. Svůj významný podíl na tom mají i moderní fenomény NIMBY – Not In May Back Yard (ne na mém dvorku) a BANANA – Build Absolutely Nothing Anywhere Near Anything (Nebudujte vůbec nic nikde poblíž ničeho).
Písek je po vodě nejvíce využívanou surovinou na světě a stejně jako voda představuje nezbytnou součást našich životů. Na rozdíl od vody se ale přirozeně neobnovuje, přesněji řečeno jeho ‚přirozená obnova‘ v říčních korytech a na březích oceánů trvá neuvěřitelně dlouhou dobu, daleko přesahující obzor mnoha lidských generací. Svět dnes pomalu, ale jistě začíná pociťovat jeho nedostatek na globální úrovni. A podle geologů a klimatologů to představuje jednu z největších výzev v udržitelnosti lidské civilizace ve 21. století. Panika nám v tomhle ohledu vůbec nepomůže, stejně jako panika ohledně CO2, ale „je nejvyšší čas radikálně přehodnotit náš dosavadní přístup k této surovině“ říká Pascal Peduzzi, klimatolog působící v Programu pro životní prostředí při OSN.
Je poněkud překvapivé, že i v současné době lpící na precizních měřeních a statistikách je téměř nemožné vyčíslit přesnou globální spotřebu tohoto materiálu. Podle Pascala Peduzziho se však dá poměrně přesně odhadnout na základě statisticky lépe podchycené spotřeby cementu, který se do písku přidává při výrobě betonu, v současnosti nejpoužívanějšího stavebního materiálu. Podle dat OSN se dnes každoročně na světě vyrobí a spotřebuje něco přes 4 miliardy tun cementu, z toho asi 85 % v Číně – některé statistiky dokonce uvádějí, že během necelých dvou desetiletí od roku 2000 vyrobila a spotřebovala Čína více cementu než Spojené státy za celé minulé století, v Indii došlo od roku 2000 ke ztrojnásobení výroby.
Spotřeba písku a štěrku je nejméně desetkrát vyšší než cementu, tedy v případě jeho použití ve stavebnictví. To znamená, že se na světě dnes ročně spotřebuje přes 40 miliard tun těchto surovin. Což je množství, které by stačilo na vybudování 27 metrů vysoké a 27 metrů široké betonové zdi obepínající podél rovníku celou zeměkouli.
Většinu z celkové spotřeby písku spolknou rychle rostoucí města (budovy a komunikace). Písek se ale stále více využívá i k rozšiřování území. Od Kalifornie po Hongkong těží obří bagrovací lodě z mořského dna každoročně miliony tun písku, aby z něj vytvořily novou pevninu. Nejznámějším případem je Dubaj a tamní umělé ostrovy, poseté novou a často ‚bombastickou zástavbou‘. (Ostatně Spojené arabské emiráty kvůli rychle rostoucím městům musejí dnes písek dovážet z celého světa, třeba až z Austrálie. Mají sice písečné pouště hned ‚za humny‘, jenže z pouštního písku nepostavíte ani bábovičku, natož pak základy pro mohutné výškové stavby, protože větrná eroze obrousila písečná zrna do kulového, pro stavebnictví zcela nepoužitého tvaru.) Od roku 1985 vzniklo tímto způsobem na Zemi přes 13,5 čtverečných kilometrů nové pevniny, přesahující svou rozlohou například ostrov Jamajka.
Hlad po písku vede na mnoha místech k těžbě zároveň extenzivní i intenzivní. Nejen z dna pobřežních moří, ale hlavně z velkých řek – jak jejich dna, což velmi rychle zlikviduje veškerou faunu a floru, ale i z jejich okolí s prastarými geologickými sedimenty, což znamená nejen další ničení přírodního prostředí, ale (leckdy i násilné) ‚vymístění‘ obyvatelstva. Nejcitovanějším příkladem je delta řeky Mekong v jižním Vietnamu – oblasti, v níž žije 20 milionů lidí, pěstuje se polovina potravin celé země a podstatná část rýže pro okolní země jihovýchodní Asie.
Postupné mizení této obří říční delty tempem, kdy dnes a denně přichází o území svou rozlohou velké jako jeden a půl fotbalového hřiště, se sice tradičně připisuje růstu hladiny moří následkem změny klimatu, jenže stále více se ukazuje, že na vině je daleko více jiný významný faktor – těžba písku. Jak potvrzuje mimo jiné nedávná zpráva Světového fondu na ochranu přírody. Dlouhá staletí, či dokonce tisíciletí, totiž v celém řečišti Mekongu probíhá přirozený proces, při kterém se sedimenty vymílané a unášené vodou z horních toků řeky a jejích přítoků usazují v oblasti jejího rozvětveného ústí do moře. V posledních letech se ale nebývale zintenzivnila těžba písku z této řeky ve všech zemích, jimiž protéká (ve Vietnamu je prakticky jen její delta, předtím protéká Kambodžou, Thajskem, Laosem a Čínou, kde pramení) – za jediný rok se z ní vytěží na 50 milionů tun písku (to je množství, jímž byste dvoucentimetrovou vrstvou pokryli celou Prahu). A na jejím toku se navíc postavilo pět velkých přehrad a dalších dvanáct se plánuje – také ty výrazně omezují kdysi přirozený zdroj písečných sedimentů v deltě. Sedimentů, které vyvažovaly její přirozenou erozi.
Těžbou písku ale není postižena jen delta – v Kambodži a Laosu dochází v jejím důsledku k rozsáhlým sesuvům břehů, což vede k neobnovitelné ztrátě zemědělské půdy a zániku tradičních lidských sídel. To samé zažívají zemědělci v Myanmaru podél toku řeky Iravádí.
Neuváženě intenzivní těžba ohrožuje i dopravní infrastrukturu, a to nejen v rozvojových zemích – v roce 2000 způsobila zřícení mostu na Tchaj-wanu a v roce následujícím v Portugalsku, kdy při pádu mostu Hintze Riberio zemřelo 59 lidí v autobuse, který v tu dobu zrovna přes most přejížděl.
Hlad po písku dorostl v některých oblastech do té míry, že se stal předmětem černého obchodu řízeného těžařskými gangy. Neváhají při tom využívat otrocké práce včetně dětí ani zastrašovat či přímo likvidovat ať již běžné občany, tak příslušníky státní moci nebo legální konkurenci. Pár příkladů z mnoha – v červnu 2019 byl ‚neznámými pachateli‘ zastřelen José Luis Álvarez Flores, aktivista z mexického státu Chiapas upozorňující na ilegální těžbu písku z místních řek, u jeho těla se našel vzkaz vyhrožující smrtí jeho rodině a dalším aktivistům. O dva měsíce později byli zastřeleni dva policisté v indickém státu Rádžastán, když zastavovali konvoj vezoucí ilegálně vytěžený písek. A ve stejném roce v JAR dostal tamní legální těžař písku při rozepři se skupinou nelegálních těžařů sedm kulek do těla. Podobné případy se ale v uplynulých letech odehrávají po celém světě – v Keni, Gambii, Indonésii... V Indii „písečné mafie“, jak jim přezdívá místní tisk, zranily již stovky lidí a desítky zavraždily.
Nejnovější vědecká studie výzkumníků americké Michigan State University přitom odhaduje, že poptávka po písku se má globálně do roku 2060 v průměru až ztrojnásobit, přičemž v rozvojových zemích kvůli daleko většímu rychlejšímu tempu výstavby měst a infrastruktury to bude být ještě více.
V Česku (a potažmo v celé Evropě) není situace s pískem a štěrkem tak dramatická. Neexistují tu žádné „štěrkopískové mafie“ ani ilegální těžba, nedochází ani k bezuzdnému drancování životního prostředí. Naopak dlouhá léta zkušeností i přísné podmínky uvalené na těžbu písku a štěrku (od schválení těžby podle posouzení jejího vlivu na životní prostředí přes těžbu samotnou prováděnou tak, aby nedošlo k narušení geologických vrstev a znečištění spodních vod, až po následnou rekultivaci či přirozenou obnovu krajiny vytěženého ložiska) umožnují těžit písek „lokálně“ bez nutnosti jeho dopravy ohromné vzdálenosti v mimo hustě zastavěné oblasti, takže nedochází ani k nucenému vystěhovávání obyvatel, navíc po skončení těžby vznikají v pískovnách nové, druhově pestré přírodním oblasti, často s jezery s průzračně čistou vodou (pískovny totiž fungují jako přírodní čistička), které mohou být jak rájem živočichů a rostlin, tak i lidí. Jak do dokazují mnohé bývalé a v některých případech i stále aktivní pískovny u nás nebo v sousedním Rakousku.
Navíc u nás neprobíhá žádný hektický stavební boom, ani nemáme potřebu rozšiřovat pomocí štěrkopísků svá území, například jako obranu před rostoucími hladinami oceánů. Potřebujeme tyto materiály téměř výhradně pro stavbu nových budov a opravu starých, to samé platí pro dopravní infrastrukturu. Přestože tedy situace nevypadá tak dramatická jako jinde ve světě, není vůbec růžová. I u nás se totiž začíná nedostatek písku a štěrku pozvolna projevovat – a pokud v tomhle ohledu něco urychleně nepodnikneme, bude daleko hůř.
Pískovny a štěrkovny se u nás nacházejí ponejvíce kolem velkých toků v říčních nánosech, téměř třetina všech zásob v horním a dolním Pomoraví, tedy v zemědělsky obhospodařovaném území s vysoce kvalitní půdou. I kvůli tomu zde nebyla již víc jak deset let otevřena žádná nová pískovna, pouze se rozšiřovaly ty stávající, jejichž ložiska ale budou již brzy vytěžena. „Velkoplošné a velkoobjemové těžby typu Tovačov I-V, Náklo, Mohelnice 2 a 3, Hulín nebo Ostrožská Nová Ves bude velice obtížné v území prosazovat a povolovat, byť je na většině z těchto jezer v současné době jímána voda jakožto zdroj pitné vody,“ říká Josef Godány z České geologické služby, který se situací ohledně dostupnosti přírodních stavebních materiálů u nás dlouhodobě zabývá.
A upozorňuje, že již zanedlouho se situace může stát kritickou: „Do deseti let skončí až 50 až 60 % ze 149 aktivně činných pískoven a velká část nejspíše ve stejnou dobu. Důsledkem budou výpadky v produkci, spolu s tím také zvýšená dopravní zátěž v některých regionech a horšící se kvalita, která je klíčová zejména při stavbě dálnic a železnic.“
A nejen při stavbě nové infrastruktury, ale také při opravách té stávající – technický stav značné části silnic je totiž žalostný. Jenomže pískovny, které dodávají materiál jak do asfaltových směsí, tak do betonu jsou již dnes často na hranici svých výrobních kapacit a často i povolených limitů. Další omezení jsou spojena s dopravou – povolení k těžbě s sebou totiž nese podmínky určující, kolik je možné z dané pískovny při průjezdu obcemi a městy ročně přepravit nebo podmínky limitující hluk a prašnost. Všechna tato omezení jsou samozřejmě z hlediska životního prostředí i ochrany lidských sídel v pořádku, jen je třeba počítat s tím, že pokud bude stát nebo kraje plánovat výstavbu nových a opravy stávajících komunikací, může se dostat velmi brzy do situace, že v daném regionu nebude k dispozici požadované množství kvalitních materiálů. Což následně povede i ke zvýšení ceny, protože se tyto materiály budou muset dovážet na velké vzdálenosti odjinud, třeba z okolních zemí. Jenomže i ty dnes zažívají podobnou situaci jako Česko, takže je otázka, bude-li vůbec možné je odtud dovážet.
Jistou naději skýtají nové technologie, všechny ale mají svá úskalí, které se zřejmě v dohledné době nepodaří překonat. Například recyklace stavebního odpadu – ta už dnes v mnoha oblastech stavebnictví funguje v praxi, bohužel se ale nedá uplatnit u velkých projektů, kde konstrukční vrstvy vyžadují vysokou kvalitu stavebních materiálů. Navíc je jejich produkce velmi drahá – nejdřív je třeba tyto ‚druhotné suroviny‘ vytřídit, provést podrobné rozbory obsažených škodlivin, které se do nich dostaly při předchozím stavebním využití, a poté je řádně vyčistit – praním ve vodě. A další technologie nahrazující přírodní štěrkopísky, jako použití elektrárenského popílku, plastové drtě nebo drcených skořápek plodů palmy olejné, nejsou ani hudbou vzdálené budoucnosti už z toho důvodu, že jejich dostupné množství nemůže v žádném nahradit ani významně snížit současnou spotřebu přírodních štěrkopísků.
Těžba přírodních surovin je za současného stavu technologií zkrátka nevyhnutelná, pokud chceme mít střechu nad hlavou a mít po čem jezdit. Bohužel povolovací proces od vyhledání ložiska k samotné těžbě se v podmínkách současné legislativy pohybuje minimálně v rozmezí 10 – 12 let. Můžou za to často obtížně řešitelné střety zájmů mezi vlastníky pozemků a těžaři, naplnění velmi přísných požadavků na ochranu přírody a obecně negativní postoj veřejnosti k těžbě čehokoli. K tomu dnes významnou měrou přispívají i mediální kampaně proti nepřípustnosti těžby za jakýchkoliv podmínek prakticky kdekoli, dokonce i v místech, která již získala kladná závazná stanoviska EIA – posouzení dopadů na životní prostředí.
U nás jsou sice zásoby přírodních štěrkopísků při současném tempu výstavby a oprav odhadovány na nejméně sto let, manévrovací prostor pro výběr nových lokalit se ale markantně zužuje. „Pokud ještě přihlédneme k hustotě osídlení obyvatel a dopravní přístupnosti, tak je velice obtížné nacházet nové zdroje pro otvírku, které by byly bezkonfliktní. V případě těžeb štěrkopísků se jedná především o nivní oblasti podél povodí velkých řek, což v řadě případů naráží na střety s ochranou podzemních vod a zejména ochranou kvalitní zemědělské půdy. V současné době povolovat těžbu štěrkopísků na půdách I. a II. bonitní třídy je skoro nemožné. Bohužel jsme ale denně svědky toho, že „přemístitelné záměry“, jako jsou sklady či logistické areály jsou umísťovány na území s tou nejcennější půdou,“ uzavírá Josef Godány z České geologické služby.
Většina současných zdrojů kameniva byla otevřena ještě před rokem 1989. U většiny z nich je ale reálná životnost 10, maximálně 20 let. Z čeho plyne jediné – i pokud by byl nyní zahájen proces „oživení“ některého podstatného ložiska, jeho uvedení do těžby lze předpokládat až v letech 2030 – 40. A to už může být z hlediska naší soběstačnosti příliš pozdě.
