Bitva u Moháče poblíž dnešních hranic mezi Maďarskem, Srbskem a Chorvatskem, k níž došlo před 495 lety, 29. srpna 1526, patří k osudovým křižovatkám (nejen raně novověkých) českých i evropských dějin. Smrt českého, uherského a chorvatského krále, dvacetiletého Ludvíka Jagellonského (1506–1526), jenž se utopil při útěku z bojiště v řece Csele, totiž fakticky vzato přivedla český trůn příslušníky habsburské dynastie, kteří se následně stali i jedním z nejvýznamnějších panovnických rodů na evropském kontinentu. Osudy českých zemí s nimi byly spojeny až do konce první světové války a svým způsobem vlastně až dodnes.
Bitva samotná byla završením první vlny turecké či osmanské, jak chcete, expanze do jihovýchodní a střední Evropy. Jednotky tureckého sultána Sulejmana I. Nádherného, zvaného též Zákonodárce (1494/95–1566), které již roku 1521 dobyly Bělehrad, ovládly po vítězství u Moháče velkou část Uher včetně Budína a Pešti, a v roce 1529 dokonce vážně ohrožovaly Vídeň (tzv. první obléhání Vídně; ke druhému, podstatně známějšímu, došlo roku 1683). Hlavní město formující se habsburské říše sice obléhání odolalo, „turecké nebezpečí“ se však stalo trvalým faktorem, s nímž museli její vládci počítat prakticky až do konce 18. století. I v tomto ohledu představuje bitva u Moháče mezník středoevropské historie.
Pokud jde o české země, důležité bylo, že na základě tzv. vídeňských smluv z roku 1515 došlo mezi Jagellonci a Habsburky k dohodě o vzájemném následnictví a ke sňatku dětí českého a uherského krále Vladislava Jagellonského a císaře Maxmiliána I. - Ludvík Jagellonský se oženil s Marií Habsburskou a jeho sestra Anna se provdala za Ferdinanda Habsburského. Vzhledem k nesouhlasu českých stavů s Anninou svatbou, se – na rozdíl od Uher – musel její manžel Ferdinand ucházet o český trůn ve stavovské volbě. Jeho reálnými protikandidáty byli „jen“ zástupci „bavorské“ (vévodové Vilém a Ludvík) a „polské“ strany (Zikmund I.); možnosti českých pánů, i těch nejmocnějších a nejvlivnějších, byly oproti nim značně limitované. Ferdinandovo vítězství pak bylo dáno především jeho racionálním jednáním včetně předpokládané schopnosti postavit se „turecké hrozbě“ a také respekt vůči volebnímu právu českých stavů; obavy z touhy po absolutistické vládě naopak tak důležitou roli, z dnešního úhlu pohledu možná překvapivě, nehrály.
