Jihočeští vědci objasnili záhadu neviditelné hranice mezi parazity

Parazitologům z Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity se podařilo vysvětlit jednu z velkých záhad spojených se společným vývojem parazitů a jejich hostitelů. Jako první na světě objevili a popsali jakousi neviditelnou hranici, kterou nejsou někteří parazité z hlediska svého rozmnožování schopni překročit. Vědcům se podařilo vysvětlit, proč tato hranice vůbec existuje a jak vznikla. Závěry jejich práce zveřejnil prestižní vědecký časopis Molecular Ecology.

Motivem výzkumu se stalo zjištění, že u některých hostitelů, konkrétně u myšic, dochází při přechodu z jednoho geografického prostředí do druhého k zajímavé výměně parazitů. Když myšice, která jako druh pobíhá po celé Evropě, přechází například ze západní Evropy do východní, nese si pochopitelně s sebou i své parazity. 

Jenže po přechodu určité hranice třeba na západě Čech se náhle stane zvláštní věc. Ti parazité, které si myšice přinesla, najednou z jejího těla mizí a jsou postupně nahrazováni trochu jinak geneticky vybavenými parazity. Jak je to možné a co ty původní zahubilo? „Parazité stejného druhu, ale s různou genetickou výbavou se na této neviditelné hranici prostě nevědomky vybijí,“ řekl INFO.CZ jeden ze spoluautorů výzkumu Václav Hypša. Otázkou zůstává, kde tato hranice leží a proč vůbec existuje. A i na to mají jihočeští parazitologové odpověď. 

Každý organismus, včetně parazitického, má určitou genetickou strukturu, která se může přizpůsobovat vnějším podmínkám. Představme si hlodavce žijící na březích řeky, jejíž hladina je tak nízko, že ji po kamenech překonají. Mají pak na obou stranách podobnou genetickou strukturu. Pokud hladina stoupne a hlodavce na dlouhou dobu rozdělí na dvě skupiny, vznikne nejen fyzická, ale i genetická hranice. „Obě populace se natolik geneticky oddálí, že z nich mohou časem vzniknout rozdílné druhy,“ vysvětluje to Hypša.

A to má důsledky i pro parazity. I oni, pokud nemají možnost „mísit se“ s parazity z druhého břehu, se začnou postupně geneticky odlišovat. Pokud voda v řece po mnoha staletích klesne, zvířata zase budou přebíhat na druhou stranu, ovšem s jejich parazity to tak jednoduché nebude. „My jsme prokázali, že za určitých okolností může genetická hranice mezi hostiteli zase zmizet, zatímco mezi jejich parazity zůstane zachována,“ pokračuje Hypša.

Na britskou „catch all party“ nemáme buňky. Co postavit proti Babišovi italský blok?

Generační obměna totiž zpravidla není u hostitelů tak rychlá jako u parazitů, kteří se geneticky změní rychleji. Zatímco hlodavci z našeho příkladu se znovu začnou navštěvovat a jejich genetické odlišnosti budou mizet, až zmizí úplně, jejich parazité z obou břehů budou tou dobou v důsledku předchozího odloučení už tak odlišní, že nebudou schopni společného rozmnožování. „Oni o tom ale nevědí, takže se o to i nadále pokoušejí. Z jejich spojení ale nevzniká žádné potomstvo, čímž populace zaniká,“ říká Hypša. Tímto nevědomým vybíjením sebe sama pak vznikne již zmiňovaná hranice, kterou není populace s určitou genetickou výbavou schopna překonat. 

„S určitou nadsázkou se dá říci, že když má na sobě myšice z Česka východní vši a překročí s nimi hranice do Německa, pak postupně ty východní ztratí a získá ty západní,“ uvedl Hypša. Neviditelná hranice této výměny může být velmi ostrá, nejedná se o žádný pozvolný přechod. Z laického pohledu to může vypadat, jako by jeden genetický druh parazitů najednou narazil na neviditelnou stěnu, která často, zdánlivě nepochopitelně, neumožňuje určitým genetickým typům parazitů migrovat na svých hostitelích a šířit své potomstvo i za touto bariérou.

Vysvětlení spočívá v hluboké minulosti. Před dobou ledovou se například část zvířat stáhla do izolovaných útočišť na území dnešního Španělska, část na Balkán. Tam žila i se svými parazity izolovaně, čímž oba organismy vytvářely i geneticky odlišné populace. Když se po době ledové myšice vrátily do dnešní centrální Evropy, začaly se znovu místit mezi sebou a genetická hranice mezi nimi opět zmizela. U jejich parazitů to ale neplatí, ti zůstávají nadále geneticky odlišní a neschopní vzájemného rozmnožování. Výsledkem je ona „genetická bariéra“.

Výsledek práce jihočeských vědců není jen vysvětlením jedné ze záhad moderní parazitologie. Zároveň může být cestou k objasnění rozdílných důsledky parazitického chování určitých organismů vůči svým hostitelům. Tedy, s nadsázkou řečeno, odpovědí na to, proč je zdánlivě stejný parazit na jedné straně kopce pro svého hostitele „škodlivější“ než parazité z druhé strany. „Může to být zkrátka proto, že přes kopec vede právě zmiňovaná neviditelná hranice, která odděluje parazity s odlišnou genetickou výbavou,“ uzavírá Hypša.

Ego dostalo na zadek a já si sáhnul na dno, vzpomíná Mikuláš Gottwald na „michelinský“ Londýn

SDÍLET
sinfin.digital