Zveřejňujeme osmý a předposlední díl reportážního cyklu z českého a moravského venkova. Jak se zde lidem více než třicet let po listopadu 1989 vlastně žije? Jak to mají s dostupností služeb, bydlení a práce? A co politika? Udělají si na ni místní alespoň někdy čas? Zajímá je vůbec, anebo si život organizují, aniž by se nějak spoléhali na stát? Odpovědi jsem tentokrát hledal v Loučné nad Desnou.
Svým charakterem i polohou se Loučná nad Desnou podobá Hornímu Maršovu nebo Krásné Lípě. I tady žili před II. světovou válkou převážně Němci, v Loučné tvořili podle starousedlíka Vojtěcha Bartfaye, se kterým jsem měl možnost mluvit, více než devadesátiprocentní většinu obyvatel. Loučná leží stejně jako Horní Maršov a Krásná Lípa v horách. V Olomouckém kraji, 450 metrů nad mořem na hlavním tahu ze Šumperka do Jeseníku. Pohodlně se sem dostanete také vlakem nebo autobusem. A stejně jako v případě Krásné Lípy a Horního Maršova i k Loučné patří několik osad (Rejhotice, Kociánov a Filipová), před šedesáti lety k ní navíc byly připojeny Kouty nad Desnou s osadou Přemyslov. Tím se katastr obce rozšířil na více než 94 km². A pokud na nich v roce 1991 žilo více než 1800 obyvatel, nyní jich už je jenom něco přes 1500.
Viníkem je vzkvétající turismus, na který vedení obce vsadilo po ničivých povodních v roce 1997. „Doslova vzkvétat tady turismus začal asi tak před patnácti lety. Za starosty Pavla Martínka, byl jsem tehdy zastupitel, takže o tom něco vím. Turismus byla jeho hlavní priorita. Jedinou nevýhodou je, že z města odchází mladí lidé, zůstávají jen starousedlíci, důchodci, anebo to tady skupují lidé na byznys. Obrovský problém je, že tady nejsou mladí lidé. Není tady kde stavět. A pokud ano, všechny parcely šly strašně nahoru.“ To mi řekl místní podnikatel Petr Strnad, který v obci vybudoval penzion se sportovním areálem, do kterého jezdí na soustředění sportovní kluby de facto z celé republiky. Podobně jasnou řečí mluvil také o politice, o tom ale později.
A přestože trable s bydlením pro lidi, kteří se v obci chtějí trvale usadit, neformulovala stejně ostře jako třeba starosta Horního Maršova Pavel Mrázek, ten investorům na rovinu říká, že o ně nemají zájem, neboť nechtějí skončit jako turistické ghetto, i starostka Loučné nad Desnou Petra Harazimová v rozmáhajícím se nehotelovém turismu spatřuje hlavní svízel současnosti a budoucnosti obce. I jí je totiž jasné, že zde turismus sice mnoha lidem poskytuje slušnou obživu, avšak pokud jeho rozmach přesahuje určitou mez, může být pro rozvoj obce kontraproduktivní. Ostatně turista se v ní zdrží týden nebo dva, a kvalita života musí být poměřována hlavně tím, jak se tady žije místním napříč celým rokem. Je to zamotaný kruh, který není zrovna jednoduché rozetnout. Turistický ruch je sice zdrojem prosperity, avšak také hlavní příčinou stále hůře dostupného bydlení.
A jeho efektem je pak nejen stárnutí obyvatel, ale také jejich klesající počet. Starostka Harazimová se mi sice zmínila, že se do Loučné vrací třicátníci nebo čtyřicátníci, přesto lze na bytové situaci v obci ilustrovat, co už známe odjinud: tam, kde po listopadu 1989 rozprodali svůj bytový fond, přišli o klíčovou páku, která by jim mohla pomoct nalákat na venkov nové mladé lidi, budoucí starousedlíky. Problém totiž je, že jsou tady kvůli turistickému ruchu drahé nemovitosti. „Šplhá to – pokud jde o pozemky – nyní je cena asi 2000 Kč za metr čtvereční. Navíc my jako obec pozemky, které bychom mohli zasíťovat a nabídnout lidem k výstavbě, nemáme. A když se něco prodává, je to hned pryč a za vysokou cenu. A už i byty na sídlišti jsou strašně drahé. Je prakticky nemožné si tady pořídit bydlení za slušnou cenu. A covid-19 to jenom zhoršil. To nás jako obec hodně trápí.“ Jednoduše řečeno: na koupi chalupy, domečku nebo bytu mají leda tak ti, pro které je to výhodná investice. Starostku navíc trápí, že většina z nich je k obci neloajální.
„V rámci obce máme na našem katastru přibližně 820 nemovitostí, více než 500 z nich ale nemá trvalé obyvatele. Buď je lidé pronajímají turistům, nebo je používají jako chaty či chalupy. Anebo jsou přestavěné na penziony.“ To hlavní podle ní spočívá v tom, že pokud 500 chalup nemá trvalé obyvatele, pro obec je to značně negativní bilance. Proč? „Obec má příjem do rozpočtu z daní, to znamená, pouze od trvale bydlících občanů. A ve chvíli, kdy tady ve většině domů trvale žijící lidé nejsou, je to o tom, že z chat a chalup pro turisty, z penzionů a podobně žádné peníze do obecního rozpočtu nedostanete. A stát vám za ně nic nedá.“ Přitom každý, kdo do obce zavítá, chce jezdit po cestách, využívat veřejné osvětlení, chodníky, kanalizaci či mít v zimě všude v obci uklizený sníh.
Řešení to podle Harazimové sice má, avšak ona sama ho označuje za poněkud zdlouhavé a složité. Jednoduché by to podle ní bylo leda tak ve chvíli, kdy by se všichni podnikatelé, kteří v obci mají nějaký nehotelový byznys, začali chovat férově, tj. že by začali obci odvádět poplatek z pobytu, tedy 21 korun za osobu a lůžko, které je obsazeno turisty. „Tento poplatek by měl zaplatit každý turista, který v katastru naší obce přespí a ubytovatel je povinen nám tento poplatek převést. Pak bychom byli velmi bohatá obec,“ dodává Harzimová s tím, že se to ale neděje. „Většina z našich ubytovatelů tvrdí, že nikoho neubytovávají. Že se u nich střídá rodina, známí, přátelé apod. Odmítají se k poplatku přihlásit, nebo nám neuvádí všechny turisty.“ Pokud obec investuje do cestovního ruchu, není podle ní zkrátka možné, aby trvale žijící občané dopláceli na podnikatele z Prahy, Brna nebo Olomouce, kteří se nechovají čestně.
