Nejde jen o budoucnost EU, rozpadnout by se mohly i některé státy, říká ekonom Zahradník

Vojtěch Kristen

13. 04. 2020 • 09:00

Epidemie koronaviru a její následky jsou velkou výzvou nejen pro Evropskou unii, ale i pro vnitřní soudržnost národních států. „Například u Itálie jsou již nyní patrné nějaké odstředivé snahy některých regionů, k něčemu podobnému možná dojde i ve Španělsku,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ Petr Zahradník, ekonom České spořitelny a člen ekonomického poradního panelu Ústředního krizového štábu. 

Kterými opatřeními se nyní poradní ekonomický sbor Ústředního krizového štábu zabývá?

Na posledním zasedání jsme se rozdělili do několika pracovních skupin. Máme tak skupinu, která se intenzivně zabývá okamžitými, zejména fiskálními opatřeními. Tedy například kurzarbeitem, kompenzací situace subjektů, které byly nejvíce postiženy. Součástí této pracovní skupiny jsou zejména ekonomové, kteří jsou specialisté na veřejné finance. Dále máme pracovní skupinu, která se zabývá dodávkami likvidity do systému, jak z pohledu bank, tak z pohledu podniků. A vlastně i z pohledu domácností.

Třetí pracovní skupina se zabývá reflexí dění v Evropě, předpokládaného vývoje makroekonomických ukazatelů, opatřeními, s nimiž přišla Evropská komise. Také se zabývá studiem případů dobré praxe a hledá jejich uplatnění v Česku. Poslední skupina, která je zatím obsahově i personálně nenaplněná, se bude zabývat širším kontextem celé situace, koncepty ekonomického restartu a v důsledku i vyhodnocováním zkušeností a kvantifikací současné situace.

To trochu zní, jako byste se kompetenčně střetávali s Národní ekonomickou radou vlády (NERV), která by měla být obnovena. Jak tuto dvoukolejnost vnímáte?

To je důležitá poznámka a myslím si, že se v tomto bude muset udělat nějaký pořádek. Za prvé proto, aby to bylo pozitivně vnímané ze strany veřejnosti – nebylo by myslím úplně žádoucí, aby to lidé vnímali tak, že je zde několik různých pracovních skupin, natožpak aby to brali tak, že spolu ty skupiny soutěží nebo působí na vlastní pěst. V tomto ohledu bude zapotřebí s tím něco učinit.

„Máme velmi dobrou výchozí pozici.“

Já mám zkušenosti z předchozích dvou NERVů, z období 2009 a 2014, jejichž obsazení vždy bylo výsledkem nějaké koaliční dohody. Politické strany se shodly a nebyl s tím žádný problém, přál bych si, aby to nyní bylo něco podobného. Už jenom aby se zamezilo tomu, aby skupina ekonomů v rámci Ústředního krizového štábu byla vnímána jako skupina spojená s ministerstvem vnitra a s osobou pana Hamáčka, a skupina při ministerstvu průmyslu a obchodu zase s osobou pana Havlíčka.

Když jste připomněl minulé krize – jak se současný stav ekonomiky liší právě od poslední velké hospodářské krize z roku 2008? A můžeme se inspirovat řešeními, která tehdy fungovala?

Inspirovat se určitě můžeme. Obě krize jsou jiné ve svém původu, tehdy rozbuška vycházela přímo z ekonomického systému, nyní je to zjevný exogenní prvek. Myslím si, že je dobře, že jsme si tu poslední krizi prožili relativně nedávno a pořád zůstala v naší paměti. Přestože se totiž možná trochu podceňují následky, které přinesla, tak v evropském kontextu došlo k poměrně významnému doplnění spektra hospodářské politiky o určité obezřetnostní nástroje. Jinými slovy, situace po krizi z roku 2008 výrazně přispěla k makroekonomické disciplíně a k obezřetnějšímu chování – byť osobně bych si dokázal představit, že ta obezřetnost bude ještě o něco větší.

Pokud bychom tu zkušenost z minulé krize neměli, byli bychom nyní v daleko ohroženější situaci. Česká republika má výhodu právě v tom, že si vzala makroekonomickou disciplínu k srdci poměrně výrazně, naše zadlužení na úrovni okolo 30 procent HDP je jedno z nejnižších v celé Evropě, a nyní tak máme docela velký polštář a prostředky, jak se vzniklou situací bojovat. To je rozdíl oproti zemím, jako je třeba Itálie, Francie či Španělsko, které jsou koronavirovou epidemií zasaženy poměrně výrazně, fiskální prostor je relativně malý.

Jedna věc je přístup k penězům, druhá, za co je utratíme. Není na místě se obávat, že vláda prostředky utratí za nesystematická opatření ve stylu účtenkovek a slev na dopravu?

To riziko tady určitě je, mně šlo primárně o to, že máme velmi dobrou výchozí pozici. Je dobře, že jsme stát, který má míru svého veřejného dluhu okolo 30 procent HDP a který v posledních letech pracuje s vyrovnaným rozpočtem. Ale máte pravdu v tom, že co s tou pozicí uděláme, je již jen na nás. Samozřejmě v dnešní situaci slevy na jízdné či velkorysá politika valorizace penzí – a našli bychom i řadu dalších položek – budou zapotřebí přibrzdit, případně je odsunout až do doby návratu k ekonomickému normálu.

Nyní máme velkou příležitost zvýšit podíl kapitálových výdajů na celkových veřejných výdajích, což sice děláme již poslední čtyři roky, ale jde to poměrně pomalu. Nyní je čas, kdy bychom měli veřejné investice zintenzivnit, protože je to výborný prostředek, jak reagovat na oslabenou ekonomiku. Jednak proto, že se ve veřejném sektoru pořídí něco, co je objektivně zapotřebí – například infrastrukturní stavby, současně ale ten proces umožní lidem, kteří by jinak třeba spadli do pasti nezaměstnanosti, získat pracovní uplatnění. Rozhodně nepodporuji stavění hladových zdí, které nedávají praktický smysl, ale veřejný prostor má stále velký potenciál pro investice, které mohou být užitečné v budoucnu a jejichž pořízení může být velmi prospěšné právě nyní.

Jak tento přístup vnímá šéf Ústředního krizového štábu, ministr vnitra Jan Hamáček?

Určitě z něj nemám pocit, že by tomuto postoji nějak oponoval, nebo jej nějak zpochybňoval.

Nedávno vrcholní politici připustili, že by stát mohl v případě nouze kapitálově vstupovat do strategických firem, které se ocitnou v nesnázích. Například do aerolinek Smartwings. Jak se na to díváte jako ekonom?

V normálních podmínkách bych rozhodně stoupencem takového řešení nebyl, jenže nyní nežijeme v normálních podmínkách. Proto si to dokážu připustit, nebo to alespoň apriori neodmítám. Nicméně pokud by k tomu stát přistoupil, považoval bych to za řešení pouze přechodné, motivované primárně tím, aby došlo k záchraně daného podniku. Také si myslím, že by se takový přístup měl týkat jen velmi limitovaného počtu podniků, které se v problémové situaci ocitnou, navíc by to mělo být po jasně stanovenou, přechodnou dobu, a měla by být už předem zřetelně nastavená exit strategie. V každém případě bych takové opatření považoval za výjimečný nástroj ve výjimečné době.

„Myslet si, že nyní najdeme ráj na zemi pro naše zboží, je maximálně zbožné přání.“

Která opatření by měla vláda zavést, aby byl dopad koronaviru na ekonomiku co nejmenší?

Když budu nyní uvažovat nahlas – na papír jsem tyto myšlenky ještě nedával – tak mi dává smysl, aby ta naše fiskální expanze byla ještě větší. Například u kurzarbeitu, kde by jeho podmínky mohly být velkoryseji nastavené. Například v Německu existuje možnost kompenzace až do výše sedmi tisíc eur, což je i na německé poměry výrazně nadprůměrné.

Podobně bychom mohli přidat plyn i u opatření pro podnikatelský sektor, aby až epidemie pomine, byly tyto podniky provozuschopné. K tomu sice alespoň částečně pomůže úvěrové schéma ČMZRB (Českomoravská záruční a rozvojová banka), ale tyto prostředky nebudou stačit. Proto bych posílil likviditu bank a prostřednictvím státních garancí bych tuto vyšší likviditu alokoval právě postiženému podnikatelskému sektoru.

A nemůžu si odpustit zmínit unijní možnosti spojené s využíváním fondů EU. V současné době existuje i ze strany Evropské komise opravdu velká snaha přizpůsobit zbývající část peněz, která zbývá k vyčerpání pro období 2014–2020, a část peněz z období 2021–2027 současné situaci. Pro Česko by to znamenalo přibližně 170 miliard korun pomoci pro letošní a příští rok. Tyto prostředky bychom mohli využít na údržbu, provoz a nakonec i na restart podnikatelského prostředí.

Ty peníze by sloužily na dotace, garance za bankovní úvěry?

Možná bych jimi garantoval nejen bankovní úvěry, ale udělal bych celková garanční schémata. Ta pak mohou být spojená i se situacemi, kdy bude nějaký soukromý investor chtít zachránit nějaký podnik v problémech a právě ta garance státu mu rozmělní riziko a posílí jeho ochotu transakci uskutečnit.

Kromě toho bych zavedl ještě jednu věc, která poměrně rezonuje v okolních zemích – totiž rozvolnění pravidel pro zadávání veřejných zakázek a pro posuzování tržního postavení firem. Jinými slovy, trochu bych snížil nároky veřejné podpory, nekoukal bych se nějak přehnaně na pozici firem na trhu. V případě, že firma dokáže nabídnout pracovní místa na trhu, případně dokáže vyřešit nějaký jiný strategicky významný problém, měla by dostat šanci. Stejně tak zveřejňování veřejných zakázek by nemuselo jít tou upachtěnou cestou, na kterou jsme zvyklí, mohlo by se vyřešit efektivněji, rychleji, pružněji. Pochopitelně obojí za předpokladu, že tyto kroky nebudou ubírat na zodpovědnosti těch, kteří za konkrétními transakcemi stojí. Rozhodně to nemá být pobídka na zneužívání a na černé pasažérství, jen si myslím, že zrychlení a zdynamičtění těchto procesů je poměrně důležité.

Jak významný je nyní fakt, že je Česko jedna z nejotevřenějších evropských ekonomik?

Bohužel to hraje velkou roli. Významnou roli totiž bude pochopitelně hrát pokles poptávky ve všech zemích, které byly koronavirem zasaženy. A na rozdíl od krize minulé, která nebyla krizí globální, ale „jen“ krizí vyspělého světa, v současné době lze těžko najít alternativní trhy, kde bychom mohli český export prodávat. Pokles poptávky je víceméně plošný, projeví se v libovolném teritoriu a myslet si, že nyní najdeme ráj na zemi pro naše zboží, je maximálně zbožné přání.

Proto bude mít ekonomické zpomalení plošný dopad nejen na všechny exportéry, ale i na Česko. A bude to o to zásadnější, že zahraničně-obchodní orientace Česka na země EU je dominantní i v rámci unijního porovnání – jsme jednou ze tří nejzávislejších evropských zemí, což je spojené s tím, že nejsme vývozcem finálních výrobků. Jinými slovy, závislost na zahraničním prvku se v současné době ukazuje jako velice silná a dost možná evokuje potřebu posílení vlastní soběstačnosti. Možná, že když jsme před chvílí hovořili o možném vstupu státu do strategických podniků, které se dostanou do problémů, je to jedna z cest, jak tuto soběstačnost posílit.

„Čeká nás opravdu velká zkouška soudržnosti Evropy.“

Měli bychom tedy tuto příležitost brát jako možnost k jisté transformaci ekonomiky?

V tomto ohledu ano. A na poradním sboru padá slovo „soběstačnost“ poměrně často. Těch cest je několik, jedna z nich je kapitálový vstup do velkých a etablovaných firem, přirozenější cestou je vytvoření systému pobídek a dodatečného finančního servisu pro malé a střední podniky, které se postupem času stanou mezinárodně konkurenceschopné. V tom druhém případě je ale třeba věřit, že jejich majitelé nepodlehnou svodu jejich prodeje nějaké velké globální firmě.

To je spojené i s neekonomickým náhledem na tento problém – je to o nějakém nastavení mysli, o nějakém uvažování. V Česku se bohužel stále nepodařilo vybudovat silný střední stav v řekněme bavorském či rakouském slova smyslu – tedy podnikatele hrdé na to, že mohou být výrobcem a zároveň spotřebitelem, být součástí nějakého řetězce, který patří k danému teritoriu. To je bohužel trochu diskvalifikační předpoklad k tomu, aby u nás soběstačnost fungovala silněji. Možná je naděje v tom, že když Česko současnou situaci zvládne, a zvládne ji třeba i lépe než ostatní evropské státy, projeví se to i ve změně mindsetu a dodá nám to sebevědomí.

Jak velká ekonomická výzva je epidemie koronaviru pro významné evropské ekonomiky, jako je Itálie, Španělsko či Francie? Ty jsou virem výrazně zasažené, zároveň je ale míra jejich zadlužení sto procent HDP a více, tím pádem nemají tak volné ruce ve fiskální podpoře jako například Česko.

Mají před sebou velké problémy. Jejich zadlužení je skutečně poměrně vysoké, což situaci dále komplikuje. I proto se Itálie na posledních zasedáních Evropské rady a Ecofinu snažila prosadit koncept koronavirových eurodluhopisů, ovšem představitelé menších bohatých států tento koncept tvrdě odmítaly. Epidemie koronaviru je velkou výzvou pro nalezení nějakého celoevropského řešení, po kterém se snaží EK – se zpožděním – volat. Je to opravdu test soudržnosti.

Pokud by došlo k odmítnutí emise eurobondů, tak si tyto země budou muset zajistit peníze na trhu, například u Itálie si ale moc nedovedu představit úrok takové emise. Ta sazba se může klidně vyšplhat až na 5 nebo 6 procent, což reálně znamená především oddalování problému a zabředávání italského dluhu do ještě větší pasti.

Ekonomická situace ve všech třech zmíněných zemích se může skutečně velmi zhoršit, což může být zdrojem tenzí i na národní a unijní úrovni. Proto očekávám, že zasedání Evropské rady budou v letošním opravdu velice výživná. Pokud k tomu přidám i element ne úplně jednotného názoru na úrovni Kolegia EK, kdy se někteří členové snaží vidět řešení současné situace v zelené dohodě a ještě více tlačit na pilu v oblasti ekologických aktivit, tak si myslím, že nás čeká opravdu velká zkouška soudržnosti Evropy.

Vydrží to Evropa? Například v oblasti eurobondů je to dělení na sever – jih poměrně výrazné.

Evropa se původně dělila poměrně výrazně na východ – západ, nyní je to skutečně spíše sever – jih. A jsem přesvědčený, že štěpící linie mezi východem a západem budou poté, co tuto situaci překonáme, mnohem méně podstatné, než právě ony rozdíly ve smýšlení severu a jihu. Už jen proto, že země CEE – minimálně optikou statistiky zasažení koronavirem – z celé této situace vycházejí poměrně slušně: jejich fiskální pozice je velmi dobrá a je velká šance, že ten restart v jejich případě bude daleko dynamičtější. Vůbec bych se nedivil, kdyby v roce 2025 v nějakém žebříčku ekonomické vyspělosti byla Itálie, Španělsko a Francie až pod dvěma či třemi nejvýkonnějšími zeměmi CEE.

Testem soudržnosti Evropy byla i krize z roku 2008 a především následná jednání ohledně zadluženosti států PIGS (Portugalsko, Itálie, Řecko, Španělsko), později především Řecka. Myslím, že dnešní situace může laťku nastavit ještě výš, než kde byla tehdy. V Evropě už to nebude jen o poměrně zřetelném dělení severu a jihu, ale nakonec vyvstane mnohem více zájmových skupin a ukočírovat Unii v nějakém řádu bude nakonec velmi složité.

Ostatně, vidět to bylo již na únorovém zasedání Evropské rady k víceletému finančnímu rámci, kdy se epidemie ještě vůbec neřešila. Na stole byly de facto jen triviální problémy, ale už tehdy tam došlo k velmi masivnímu nesouladu jednotlivých států. Nejde přitom jen o otázku budoucnosti EU, ale do jisté míry i jednotlivých národních států. Například u Itálie jsou již nyní patrné nějaké odstředivé snahy některých regionů, k něčemu podobnému možná dojde i ve Španělsku. Myslím, že se nyní hraje i o vnitřní soudržnost národních států.

SDÍLET