Vietnamci považují antirouškaře za „postižené lidi“. Jinak si jejich chování nedokáží vysvětlit, říká Kusý

03. 11. 2020 • 11:00
Takřka stomilionový Vietnam eviduje k dnešnímu dni „jen“ 35 obětí covidu, zatímco v desetkrát menším Česku zemřelo s nákazou koronavirem už přes 3000 lidí. Podle předsedy Česko-vietnamské společnosti Miloše Kusého spočívá hlavní rozdíl v samotném přístupu k pandemii. „Zatímco my se snažíme chránit jedince před společností, Vietnam chrání společnost před nakaženým jedincem,“ uvedl Kusý v rozhovoru pro INFO.CZ.

Ve Vietnamu žije více než devadesát milionů lidí, tedy více než v Německu, a země přitom potvrdila k dnešnímu dni jen 1192 případů nákazy covidem a 35 úmrtí. Můžete prosím stručně vysvětlit, jak se Vietnamu zatím daří držet pandemii pod kontrolou?

Od začátku je to o úplně jiném přístupu k pandemii, než jakého jsme svědky u nás a obecně na Západě. Vietnamci už několik pandemií zažili, a proto dobře vědí, že se jedná o skutečně vážnou hrozbu, kterou není radno podceňovat. A podle toho se chovají. Jakmile se virus objevil, přistoupili k němu se vší vážností a také razancí.

Jaká konkrétní opatření přijali?

Základem není jako u nás nějaké uzavírání ekonomiky nebo zákazy vycházení, ale izolace oblastí s nákazou. A to naprosto hermeticky. Když se nákaza například objevila v milionovém městě Danang, velikostí srovnatelném s Prahou, celé město bylo hermeticky uzavřeno, až na výjimky nikdo nesměl ven ani dovnitř. A to kvůli 15 potvrzeným případům covidu, které tam, jak se spekuluje, zřejmě zavlekli ruští turisté.

Jak dlouho izolace města trvala?

Prostě do té doby než se podařilo vytrasovat všechny případy, nakažené dát do karantény a zabránit tak dalšímu šíření viru. Podobně se postupovalo i na dalších místech, kde se covid objevil. Je to velmi účinný způsob jak pandemii zastavit.

Co hrozba nákazy zvenčí?

To je další věc. Jakmile se pandemie objevila, Vietnam prakticky okamžitě uzavřel hranice a dovnitř začal pouštět a pouští i nadále pouze cizince, ochotné absolvovat čtrnáctidenní karanténu v takzvaných dezinfekčních táborech.

Co si pod tím máme představit?

Jsou to vlastně takové ubytovny, žádný velký komfort, v nichž člověk, který přijede do Vietnamu ze zahraničí, stráví dva týdny naprosté izolace pod lékařským dohledem. Pobyt v táborech je zdarma, náklady, včetně testů, plně hradí stát. Později ale kvůli protestům některých cizinců, kteří nechtěli do státního tábora, Vietnam vyhradil pro povinnou karanténu i některé luxusní hotely. Za ty se ale platí, a to v přepočtu v rozmezí od 40 000 do 80 000 korun za celou karanténu.

Bez karantény se nikdo do Vietnamu nedostane?

Ne, vůbec nikdo. Výjimky neexistují ani v případě nějakých celebrit a politiků. I vietnamský velvyslanec v Česku, když se vracel do Vietnamu, musel strávit dva týdny v karanténě a pak ještě 10 dní v takové částečné izolaci. Výhodou absolvování karantény je ale následná naprostá svoboda. Můžete po Vietnamu cestovat, jak chcete, využívat veškerých služeb, včetně třeba restauračních, nejste prakticky nijak omezován.

A co ochranná opatření jako povinnost nosit roušky? Jak ta ve Vietnamu fungují?

Roušky venku povinné nejsou, ale lidé je většinou stejně nosí. Jsou na to zvyklí i z jiných epidemií, nikomu to nepřijde jako velká zátěž. Podobné je to ve školách. Dávno před tím, než vypukla pandemie covid-19, nosily děti roušky do školy úplně běžně i v době, kdy třeba bylo zvýšené riziko výskytu chřipky nebo jiné nakažlivé nemoci. Vláda k tomu nikoho nemusí nutit.

A co rozestupy nebo omezení sociálních kontaktů? Nedovedu si například představit, jak v některých přeplněných vietnamských aglomeracích lidé dodržují odstup jeden od druhého?

Nic takového, to už jsem vlastně částečně vysvětlil výše. Vietnamci samozřejmě dodržují základní opatření, nosí roušky, ale jinak život běží zcela normálně bez omezení. I nadále lidé chodí do práce, scházejí se, baví se na koncertech, chodí do restaurací. Žádné odstupy. Rozdíl oproti západní Evropě je prostě v tom, že když se objeví jakýkoliv případ nákazy, byť ojedinělý, je celá oblast, třeba celé město, okamžitě uzavřena a vytrasuje se původ nákazy. A až poté, co hrozba šíření nemoci zmizí, se lokalita opět otevře. To je, společně s povinností karantény při vstupu do země, naprosto základní důvod úspěchu Vietnamu v boji s covidem.

Dovedete si představit, že bychom v počátku epidemie například uzavřeli Prahu? Není vietnamský úspěch v potlačování pandemie daný tím, že obyvatelé jihovýchodní Asie jsou prostě poslušní a ochotní podřídit se jakýmkoliv rozkazům?

Ano, určitě v tom hraje roli i zkušenost z válek, že jsou lidé v jihovýchodní Asii disciplinovanější. Ovšem to, o čem tady mluvíme, není důsledek nějakého bezhlavého poslouchání rozkazu, který lidé uposlechnou, i když s ním vnitřně nesouhlasí. Ta představa, že každý v pandemii musí nějak chránit sebe i ostatní a zabránit tak šíření nákazy, vychází opravdu zezdola, není to nic vynuceného. Vychází to z dlouholeté zkušenosti Vietnamců.

Jak se pak Vietnamci dívají na různé teorie, že nejlépe by bylo nechat populaci koronavirem kompletně promořit a chránit maximálně ty nejslabší a nejstarší? Tuto teorii u nás razí nejen někteří lékaři, ale i politici…

Oni podobné teorie vůbec nechápou, nerozumějí jejich smyslu. Je totiž jasné, že nejen v případě Vietnamu by takovému promořování padly za oběť statisíce, možná miliony životů, aniž by navíc bylo jisté, že to opravdu povede k nějaké kolektivní imunitě. I kdyby ale vedlo, ve Vietnamu panuje obecně velká úcta ke stáří a nikdo si ani náznakem nedovede představit, že by se v zájmu nějakého promořování nebo čehokoliv jiného obětovaly životy seniorů. Vtipy a poznámky o tom, že třeba koronavirus pomůže mladým k uvolnění bytů po starých, které občas v Česku slýchám, jsou ve Vietnamu něco naprosto nepředstavitelného. Toho by se nedopustila ani ta nejhorší spodina společnosti.

Zastánci promořování ale tvrdí, že by dokázali ty nejstarší a nemocné před virem ochránit…

To je teze, nad kterou když se opravdu vážně zamyslíte, nemůže fungovat v Česku, natož ve Vietnamu. Dovede si představit, že ochráníte dokonale před nákazou třetinu národa, zatímco ty dvě třetiny, méně rizikové, budou žít jako by se nic nedělo? Ve Vietnamu je ale něco takového obzvlášť nemožné. Rodiny tady totiž žijí pohromadě se svými seniory, několik generací v jednom domě, nějaká státní nebo soukromá zařízení pro důchodce jsou naprostou výjimkou. Proto dnes řada Vietnamců nosí roušky i doma. Nechtějí žít s pocitem, že zbytečně přispěli ke smrti někoho, koho mají rádi. Promořování je v jejich případě naprosto nesmyslná cesta, oni musejí dosáhnout toho, aby se nikdo nenakazil nebo byla nákaza omezena na minimum případů.

A jak je to s ekonomickými dopady koronakrize ve Vietnamu? Opravdu nejsou vůbec žádné?

Samozřejmě, že se v ekonomice zpočátku negativně projevilo uzavření hranic, nyní ale ekonomika znovu roste. A to mimo jiné kvůli tomu, že řada firem například z Japonska, ale i Německa přesunula část výroby z Číny právě do Vietnamu. Vietnam se totiž svým přístupem k řešení krize ukázal jako spolehlivější a důvěryhodnější partner než Čína. A myslím, že o přesunu výroby do Vietnamu a některých dalších zemí jihovýchodní Asie uvažují i některé západoevropské společnosti. Vietnam ukázal, že i když přijde podobná pandemie, dokáže se s ní poměrně rychle vyrovnat a nezastavovat výrobu. A to je z hlediska důvěry investorů velká deviza, kterou západoevropské země trochu ztrácejí.

Na druhou stranu ale musím znovu argumentovat tím, že asijský přístup k řešení pandemie a jiných krizí zřejmě nemůže být jednoduše přenositelný do Evropy. Jsme prostě jiní. Vy si to nemyslíte?

Ale ano, pravda je, že ve stomilionovém Vietnamu s 2500 kilometry pobřeží a dlouhou hranicí s chudým Laosem se hranice uzavírají lépe než v Česku, které leží ve středu Evropy. Ačkoliv, když o tom teď přemýšlím, úspěch České republiky v boji s covidem na jaře také z velké části zřejmě vyplynul z toho, že jsme se na čas izolovali před světem a hranice uzavřeli. Ten základní důvod toho, proč my dnes evidujeme přes 3000 mrtvých na covid a Vietnam stokrát méně, je ale opravdu v elementárním přístupu k řešení pandemie.

Jestli vám dobře rozumím (a celé to shrnu), pak Vietnamci se snaží od počátku infekci zastavit a nemít žádné nemocné (nebo jen minimum), zatímco Evropa počítá s nemocnými a mrtvými a jen na tuhle eventualitu připravuje svůj zdravotnický systém. Je to tak?

Ano, rozdíl je v tom, že když se virus ve Vietnamu někde objeví, je ohnisko s plnou razancí a s nasazením zlikvidováno hned v zárodku. Nikdo neuvažuje v takových dimenzích, jako že necháme nákazu rozběhnout, promořit populaci a pouze se připravíme na nápor v nemocnicích. To by ve Vietnamu nebylo možné už jen kvůli zmíněnému přístupu k ochraně seniorů. Díky tomu, že je nákaza likvidována hned v zárodku, ale může vietnamské hospodářství běžet prakticky beze změn, zatímco to naše nyní padá do obrovských ztrát. Já nevím, jestli by byl vietnamský model boje s nákazou přenositelný i k nám. Jen mohu potvrdit, že co se týče počtu infekcí, obětí pandemie a jejího vlivu na ekonomiku, je postoj Vietnamu neskonale úspěšnější.

Jak se na rozdílný přístup Vietnamu a západní Evropy k řešení pandemie dívají Vietnamci, usazení v Česku?

Jsou pochopitelně překvapení a vystrašení z toho, co se u nás děje. Oni vědí, jak je pandemie nebezpečná, a proto nedokáží pochopit tu benevolenci k šíření viru, natož řeči o nutných obětech. Když si to vezmete, čeští Vietnamci byli prakticky první, kdo lidem nabízel v obchodech zdarma roušky a dezinfekci a podporoval i vládní opatření. Neznám Vietnamce, který by si dnes stěžoval, že mu v rámci protiepidemických opatření vláda zavřela večerku nebo tržnici.

Víte o českých Vietnamcích, kteří se ze strachu o život či zdraví odstěhovali do Vietnamu?

Ano, a není jich málo. Někteří Vietnamci odjeli při pandemii do Vietnamu a mnozí z nich tam teď raději zůstávají. A čekají, zda se epidemiologická situace v Česku zlepší. Ve Vietnamu se cítí mnohem bezpečněji.

Jak se čeští Vietnamci dívají na takzvané antirouškaře a chřipečkáře, tedy lidi, kteří protiepidemická opatření považují za přehnaná nebo dokonce zcela zbytečná? A někdy proti nim i demonstrují…

Čeští Vietnamci takovým lidem prostě nerozumí. Když s nimi ale mluvím, na rozdíl od mnoha Čechů, zastánců protiepidemických opatření, nejsou na antirouškaře nijak naštvaní, nerozčilují se nad jejich chováním. Většinou je totiž vážně považují za nějaké postižené lidi, trpící určitou duševní poruchou. Jinak si totiž takové chování nedokáží vysvětlit.

 

SDÍLET

Naše newslettery rozesíláme každý týden

Lednové počasí a chyby Francouzů. Co s odstupem víme o blackoutu, který ohrozil Evropu?

Jan Kalous
Dnes • 18:39

Možná jste si toho nevšimli, což je dobře. Nevšimla si toho v nějaké větší míře ani mnohá naše média, což už tak dobře není. Evropa se minulý pátek ocitla na hraně blackoutu. Je to ve své podstatě příběh o tom, jak nebezpečnou situaci v přenosové soustavě nastartovala Francie, ale zažehnaly ji české jaderné a uhelné elektrárny.

„Zelená politika je zároveň sociální politika.“ Přesvědčí o tom ČSSD a Zelení sebe a pak i voliče?

Vratislav Dostál
Dnes • 17:00

Podle politologů oslovených redakcí INFO.CZ je manévr sociálních demokratů, kteří chtějí v letošních sněmovních volbách kandidovat společně se Zelenými, odboráři a malými lokálními formacemi, pochopitelnou reakcí na proměnu politického terénu. Jednoduše řečeno ho lze číst jako pokus o záchranu levice v Poslanecké sněmovně. Zástupci obou stran tvrdí, že pokud má mít spojenectví smysl, musí být dlouhodobé. Otázka je, co na to voliči.

„Hořící keř“ Jan Palach a česká společnost

Martin Kovář
Dnes • 16:55

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Hlavní otázka zní, zda vůbec ještě má smysl v předvečer jeho sebeupálení o Janu Palachovi psát. Po roce 1989 a zejména v roce 2019, kdy jsme si připomínali půlstoletí, které od jeho činu uběhlo, už totiž bylo řečeno a napsáno snad úplně všechno. Politikové i nepolitikové odříkali své projevy, byly sepsány vědecké i populární texty, vznikla četná umělecká díla. Já sám si čas od času v souvislosti s ním vzpomenu na písničku Karla Kryla o neznámém vojínovi a přemýšlím o tom, co by na to všechno asi tak řekl sám Palach? Odpověď na tuhle otázku už samozřejmě nikdy nedostaneme, zamyslet se nad ní ale můžeme, stejně jako nad tím, zda svým činem dosáhl toho, čeho chtěl.