ANALÝZA: Trumpovy čachry ve vládě. Co bude znamenat konec Tillersona pro Blízký východ?

Jitka Jeníková

21. 03. 2018 • 10:20

Přestože ještě v prosinci označoval americký prezident Donald Trump na oblíbeném twitteru šuškandu o tom, že bude jeho ministr zahraničí a bývalý šéf Exxon Mobil Rex Tillerson odejit ze své funkce za (ještě oblíbenější) „FAKE NEWS“, stačilo čtvrt roku a skutečnost dala za pravdu pořekadlu, že není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Tillerson se tak loučí se svým úřadem, v němž pobyl jen málo přes rok a ve funkci jej nahradí teď již bývalý ředitel CIA, Mike Pompeo.

Co tato změna přinese v politice Spojených států vůči Blízkému východu? Tillersona totiž korespondenti často popisovali jako „dospěláka v místnosti“, jako toho, kdo prezidenta v jeho záměrech souvisejících s blízkovýchodním regionem usměrňoval a krotil. V některých zásadních otázkách se Trump s ministrem zahraničí dokonce ocitli každý na opačné straně ringu jako nesmiřitelní soupeři. Jednalo se především o řešení katarské krize, uznání Jeruzaléma hlavním městem Izraele a íránskou jadernou dohodu. Tillersonův nástupce bude mít v ringu k prezidentovi podstatně blíž. Podle Paula Salema z think tanku Middle East Studies je Pompeo jedním z jestřábů, pro něhož bude nejzásadnější odstoupení od jaderné dohody s Íránem a ochrana Izraele.

Blokáda Kataru

Už samotné načasování odvolání Tillersona z funkce je minimálně zajímavé, pokud není vysloveně úmyslné. Vyšlo totiž přesně na dobu mezi oficiální návštěvou izraelského premiéra Benjamina Netanjahua ve Washingtonu D. C. a saúdského korunního prince Muhammada bin Salmána, po něž do hlavního města Spojených států zavítá také korunní princ Spojených arabských emirátů Muhammad bin Zájid. Podle bývalého amerického velvyslance v Jemenu Geralda Feiersteina mají Saúdská Arábie i SAE z Tillersonova odchodu radost. Představoval pro ně totiž hlavní pilíř washingtonské politiky, jež tlačila na země, které vyhlásily blokádu Kataru, aby celou krizi co nejdříve smírčí cestou vyřešily. Nyní je reálná možnost, že se s novým ministrem zahraničí postoj USA vůči blokádě v Zálivu zásadně změní. Spojné státy by se mohly snadno vzdát role mediátora krize a postavit se za Saúdskou Arábii a SAE, jak už v červnu loňského roku vzápětí po zahájení blokády učinil sám prezident Trump.

Spojené státy nicméně stále mají a budou mít eminentní zájem na mírovém vyřešení blokády, neboť na katarském území mají klíčovou vojenskou základnu. A přestože se ozývají hlasy, které by rády viděly, že se americká vojska přesunou do jiné země v oblasti, k ničemu takovému podle Feiersteina nedojde. I tak nejspíš v Dauhá nejsou úplně klidní a mohou jen čekat, jakým směrem se zahraniční politika USA pod novým ministrem stočí.

Válka v Sýrii

Dalším zásadním bodem na programu blízkovýchodní politiky je otázka války v Sýrii. Pompeo opakovaně hovořil o nutnosti vytvoření sunnitské armády v zemi, jež by dokázala zamezit dalšímu rozšiřování moci šíitského Íránu. Je samozřejmě velkým otazníkem, kdo by takovou armádu tvořil a s největší pravděpodobností by nakonec došlo pouze k reorganizaci už stávajících jednotek. Pompeovi ovšem nejde ani tak o Sýrii samotnou nebo o její obyvatele, jde mu o bezpečí Izraele a o možnost poslat jasný vzkaz Íránu. Podle Charlese Listera, odborníka na Sýrii a na boj s terorismem, se v posledních týdnech v Bílém domě hovořilo především o snaze rychle a rázně narovnat vztahy s Tureckem. Dokonce bylo prý Turecko nabídnuto, že by mohlo ujmout velení nad sunnitskými jednotkami syrské demokratické armády, která představuje hlavního pozemního spojence Američanů a zároveň by se Spojené státy postaraly o masivní potlačení vlivu kurdských Lidových obranných jednotek, což by v důsledku mohlo vést k posílení arabského prvku v rámci vojenských jednotek. K urovnání vztahů s Tureckem by měla přispět také změna důrazu, jenž by Spojené státy měly napříště klást spíše na východní, sunnity obývanou část země, než na severovýchod, kde žije kurdská majorita. Toto rozhodnutí a úsilí ovšem vznikly ještě před odvoláním Tillersona a nástupem Pompea, který v minulosti několikrát otevřeně označil Turecko za destabilizační prvek v regionu a za zemi, která má těsné vazby na Muslimské bratrstvo a tím pádem také na teroristy.

Na bezpečnostním poli v otázkách boje proti terorismu se s největší pravděpodobností žádné výrazně změny nedočkáme. Spojené státy budou nadále dodržovat nastolenou strategii, jejíž součástí je snaha o vykořenění Islámského státu v Sýrii. Ten se nicméně už nyní v Iráku přeskupuje a nelze ani v optimistických snech hovořit o jeho naprostém vymýcení.

Jeruzalém jako hlavní město Izraele

Jen těžko by se také dalo očekávat, že by Pompeo zrazoval prezidenta od vyhlášení Jeruzaléma hlavním městem Izraele. Naopak. Návštěvy představitelů Saúdské Arábii a SAE by mohly naznačovat, že by se na ně představitelé americké administrativy mohly pokoušet apelovat, aby učinily první krok na cestě k navázání vztahů s Izraelem, což ovšem není pro žádnou za zemí Perského zálivu a už vůbec ne Saúdskou Arábii technicky možné. Co přesně obsahuje mnohokrát zmiňovaná „dohoda století“, která má podle Trumpa přinést konec blízkovýchodního konfliktu, nikdo stále pořádně netuší. Faktem je, že se za loňský rok nezměnilo vůbec nic a nedá se ani očekávat, že by ve vztazích mezi Palestinci a Izraelci došlo k nějakému zásadnímu průlomu.

3875216:article:true:true:true

Nejhorší dohoda v historii, alespoň podle Trumpa

Nejpodstatnější změnu ovšem nástup k Pompea do úřadu ministra zahraničí přinese v otázce jaderné dohody s Íránem. V Íránu znají Pompeovo jméno od doby, kdy se na křižovatce u washingtonské pákistánské ambasády dožadoval ještě se dvěma dalšími kolegy ze sněmovny vstupních víz do Íránu (íránská ambasáda ve Washingtonu D. C. není) s tím, že chtějí monitorovat průběh voleb. Už jako poslanec se totiž velice otevřeně vyjadřoval o tom, že by se režim v Teheránu měl změnit a ve stejné rétorice pokračoval také v postu ředitele CIA. Podle Alexe Vatanky, specialisty na Írán z Jamestown Foundation, jsou Íránci vlastně rádi, že se z Pompea stal ministr zahraničí, neboť pole jeho působnosti vzhledem k Íránu se tím v porovnání s jeho pravomocemi jakožto šéfa CIA notně zmenší. Jako ministr zahraničí by mohl jen těžko řídit utajené operace, jejichž cílem by mohlo být podkopání vládnoucího režimu.

Lze očekávat, že Pompeo podpoří Trumpa v odstoupení od jaderné dohody. Tento krok nemůže v zásadě nikoho překvapit, protože o tom, jak moc mu dohoda leží v žaludku, hovořil Trump už během předvolební kampaně. Otázkou není tedy zda, ale kdy. Íránci podle Vatanky vnímají celou situaci tak, že pokud USA dohodu nevypoví, bude to skvělé. Pokud ji vypoví, nebude to tak úplně skvělé, nicméně nic tak strašného se dít nebude. Strašné by to začalo být teprve v okamžiku, kdy by se jim podařilo přesvědčit další ze signatářů, aby je následovaly. A zatím se nezdá, že by o tom Čína, Rusko nebo Evropa uvažovaly nebo alespoň ne v krátkodobé perspektivě. Vztahy mezi Rusy a Američany nejsou zrovna z nejvřelejších a ani ty s Čínou nejsou úplně růžové. Evropa momentálně představuje mezi USA a zbývajícími členy dohody most, nic víc, nic míň. Jasně to dokázala nedávná cesta francouzského ministra zahraničí do Teheránu. Jean-Yvesa Le Driana přivítal vedoucí íránské Vrchní národní bezpečností rady Alí Šámchoní osobně oblečený v plné vojenské uniformě a dal tím velice jasně najevo, že ano, jadernou dohodu chceme udržet při životě, ale nic víc vám dát rozhodně nehodláme – na raketový program zapomeňte. Tento vzkaz odjel francouzský ministr zahraničí následně předat do Washingtonu a to je maximum, co jsou Evropané pro USA v současné době ochotní udělat. Evropa nemá v současné době rozhodně chuť pomáhat Spojeným státům svrhávat teheránský režim.

3820106:article:true:true:true

Trumpovi, jenž by byl rád zvolen do dalšího funkčního období, dozajista někdo pošeptá, že po svrhávání íránského režimu vlastně netouží ani on. Poslední, o co by jeho voliči stáli, jsou další utopené miliardy v další válce kdesi daleko za oceánem – což by se přesně stalo, pokud by se USA skutečně pokusili o svržení íránského režimu.

Post ministra zahraničí zásadním způsobem otestuje politické schopnosti Mika Pompea. Jeho osobní názory se totiž mnohdy poměrně zásadně rozchází s aktuálním směřováním zahraniční politiky Spojených států. Pokud by dokázal Pompeo alespoň částečně potlačit své preference a postoje, mohl by pozvednout ministerstvo zahraničí, které za Tillersona lehce ztrácelo na významu. Zároveň je třeba si uvědomit, že v osobě Pompea se do úřadu dostává další jestřáb, jenž si bude názorově velice rozumět třeba s takovým poradcem pro národní bezpečnost, generálem H. R. McMasterem. Dá se tak očekávat zintenzívnění snah o efektivnější boj s terorismem a výraznější proti-íránská a možná také proti-asadovská politika. Důležité ovšem je, aby i nadále na hrající se děti dohlížel v místnosti vždycky alespoň jeden dospělý.

SDÍLET