Nad letní olympiádou v roce 2024 se začínají stahovat mračna. Paříž, která bude hry hostit potřetí v historii (poprvé se zde konaly, za dosti zvláštních okolností, v roce 1900, podruhé, s velikým úspěchem, v roce 1924), se na tento sportovní svátek chystá tím spíš, že se jí podařilo získat pořadatelství po rovných sto letech. V posledních týdnech to ale místo velké sportovní a společenské slávy vypadá spíše na sportovní a politické fiasko. Na nejvyšší úrovni totiž začala vzhledem k pokračující válce na Ukrajině vzrušená diskuse na téma účasti/neúčasti ruských a běloruských sportovců na hrách, respektive bojkotu her v případě, že by se jich Rusové a Bělorusové účastnit směli.
Ještě než se budu věnovat tématu samotnému, si dovolím několik historických ohlédnutí a, jak mám ve zvyku, začnu osobně. První hry, respektive střípky letních olympijských her, které mi uvázly v paměti, spadají do konce léta 1972, kdy je hostil bavorský Mnichov. K ani ne sedmiletému klukovi tehdy v komunistickém Československu sice nedolehly zprávy o teroristickém útoku na izraelské sportovce, některé sportovní výkony mu ale v paměti zůstaly, například sedm zlatých fenomenálního amerického plavce Marka Spitze (jemuž fandila moje maminka), z atletických disciplín pak vítězství Valerije Borzova na stovce a dvoustovce a Lasseho Viréna na pět a deset kilometrů (kterým fandil můj táta), anebo Ludvíka Daňka v hodu diskem (jemuž jsem fandil já). V zásadě se ale jednalo spíše o zlomky uvízlé v hlavě díky malé černobílé televizní obrazovce v malém bytě na jičínském sídlišti než o cokoli jiného.
Z letních her, které se konaly o čtyři roky později v kanadském Montréalu, si vzhledem k časovému posunu nepamatuji takřka vůbec nic s výjimkou kubánského běžce Alberta Juantoreny (jenž vyhrál závod na čtyři sta a osm set metrů), takže první olympiáda, kterou jsem jako fanatický sportovní fanoušek opravdu vnímal, byla ta v roce 1980 v Moskvě. V létě toho roku mi táhlo na patnáct let, měl jsem před nástupem do prvního ročníku na místním gymnáziu, hrál tenis jako o život, prožíval jednu ze svých prvních lásek, k tomu všemu jsem pomalu začínal brát rozum, mimo jiné i proto, že jsme s několika málo kamarády u jednoho z nich tajně poslouchali zakázané rozhlasové vysílání ze zahraničí. Komunistická propaganda na mě tak vzhledem k tomu všemu měla jen limitovaný dopad, byť jsem se samozřejmě neorientoval ve všem, to přišlo až během středoškolských studií, a hlavně na vysoké škole v Praze.
