Není to tak dávno, co se Gazpromu prorokovala zářná budoucnost. Plynárenský gigant byl výkladní skříní Putinova režimu, dokonce se tvrdilo, že jeho kroky řídí osobně ruský prezident. Firma měla monopol na vývoz zemního plynu, za což oplátkou musela plnit úkoly v samotném Rusku. Na evropském trhu pak zajišťovala drtivou většinu z rekordního, až čtyřicetiprocentního podílu Ruska na dovozu plynu. Jenže Vladimir Putin spustil v únoru 2022 válku proti svému sousedovi a rázem bylo všechno jinak. Stát si i nadále z Gazpromu bere peníze, ale tomu na rozdíl od předchozích dob chybí příjmy.
Role Gazpromu byla vždy specifická. V devadesátých letech (přesněji v roce 1989) se transformoval z ministerstva plynárenství do státní společnosti a následně prostřednictvím tzv. korporatizace do akciové společnosti, hlavně za přispění pozdějšího ministerského předsedy Viktora Černomyrdina a Rema Vjachireva, prvního šéfa Gazpromu. Oba si následně ze společnosti, o které se říkalo, že je jediná, která platí daně, udělali dojnou krávu.
Jejich děti vlastnily Strojtransgaz, firmu zabezpečující pro Gazprom výstavbu. Ruský plynárenský gigant byl také zatažen do nejrůznějších neprůhledných schémat výměny plynu za protislužby a dodával plyn i do často neplatících zemí postsovětského prostoru. Částečně jako zdroj obohacení pro svoje manažery, částečně ale proto, že v případě nedodávek by došlo k přerušení tranzitu plynu do bez problémů platící západní Evropy.
Spory o ceny zemního plynu a platby za něj byly téměř každoročním koloritem devadesátých let, podobně projekty na obejití Ukrajiny a o něco méně i Běloruska existovaly prakticky od rozpadu SSSR. Není tak divu, že výměna dosud všemocného Rema Vjachireva Alexejem Millerem představovala pro velkou část obyvatelstva snahu zastavit rozkrádání státu i Gazpromu.
To, že si stavby pro Gazprom převzali Putinovi kamarádi, jmenovitě Gennadij Timčenko a Arkadij Rotenberg, zůstalo veřejným tajemstvím. Občas sice někdo namítl cosi o nesmyslně drahých stavbách, ale buď přišel o místo jako Alexandr Fek, analytik Sberbank, nebo dokonce o život, jako Boris Němcov. Dokud systém fungoval, nikdo příliš nehleděl na racionalitu výdajů.
