KOMENTÁŘ KARLA SVOBODY | Nedávný odchod Dmitrije Kozaka na „vlastní přání“ je jen dalším z příkladů toho, jak se z ruského vedení postupně vytrácejí lidé, kteří zastávali liberálnější postoje. K jeho odstranění od moci se přitom schylovalo už nějakou dobu poté, co v Putinově prezidentské administrativě zanikly dva odbory – meziregionálních a kulturních vztahů. Jejich agenda přešla pod stále mocnějšího Sergeje Kirijenka do odboru strategických vztahů. Kozak, kdysi považovaný za jednoho z nejvýznamnějších Putinových poradců, se tak rázem ocitl bez jakékoli (pravo)moci.
Soumrak liberálů?
Ve starém carském Rusku se takto dávalo najevo, že už s vámi nepočítají. Říkalo se tomu „opala“, kdy jste sice formálně zastávali svůj úřad, ale fakticky byly jeho kompetence vyprázdněné. A lidé se s vámi přestali bavit.
S nemenší oblibou to aplikoval i Stalin. Ostatně analogii s tímto sovětským vůdcem nelze nevidět ani v současné prezidentské administraci Ruské federace. Zásadní politická rozhodnutí – podobně jako kdysi v partajních strukturách KSS – se totiž přijímají právě a jen tam, zatímco vláda je pouhou výkonnou složkou. I proto jsou změny v Kremlu sledovány daleko bedlivěji než případné přesuny v exekutivě.
Dmitrij Kozak patřil rozhodně k tomu liberálnějšímu, co Kreml nabízel. Ne, že by byl liberálem, byť i jen blížícím se evropské představě o tomto směru myšlení. Ti už z Ruska dávno odešli, nebo skončili ve vězení. Kozak měl stále pod sebou špionáž, ovlivňování voleb v zahraničí, organizaci různých nevládních organizací na podporu Moskvy či jiné vlivové operace.
Jeho úspěchy byly přitom jen omezené. Například ve vztahu k Ázerbájdžánu došlo k úplnému rozkolu, když Moskva vehementně odmítala a odmítá svoji zodpovědnost za sestřelení ázerbájdžánského letadla nad Grozným a trvá na „vyšetření“ případu.
S takovou politikou mohl i Kozak, zodpovědný za „měkkou sílu“, udělat jen pramálo. Spíše než liberálem byl pragmatikem, který se snažil jednat tam, kde Putinovo okolí používalo silové metody.
Alespoň podle toho mála informací, které máme, rozčílil Putina hlavně Kozakův odpor proti válce na Ukrajině. I taková informace samozřejmě může být jen zastřením skutečných důvodů, nicméně by to ukazovalo na stále větší fanatismus v kremelském vedení.
Kozak byl vůči válce proti sousední zemi velmi skeptický. Daleko více než o lásku k míru ale rozhodovaly praktické ohledy – byl si vědom toho, že válka s sebou přináší obrovské náklady a devastaci, ze které se jak Rusko, tak i Ukrajina budou dlouho vzpamatovávat.
Apolitičtí pomahači
Ještě před nedávnem proběhla ruskými novinami zpráva, že Kozak Putinovi doporučoval, aby začal doopravdy jednat a přestal válčit. A aby nastartoval domácí reformy, které by dostaly tajné služby a obecně silové složky pod kontrolu. Podle spekulací, které o jeho rezignaci kolují, bylo právě tohle důvodem, proč byl „elegantně“ zbaven pravomocí.
Kozak ze všeho nejvíc patřil do skupiny Putinových „enablers“ (v českém překladu něco jako „umožňovač“ či „pomahač“). Jedná se o lidi, kteří s politikou režimu sice třeba ani nesouhlasí, ale přesto v něm i nadále zůstávají. Jeho fungování podporují tím, že mu propůjčují svoje profesionální schopnosti, zatímco se o politiku nijak urputně nezajímají.
V historii byl příkladem takového člověka například Hjalmar Schacht, šéf centrální banky v době Výmarské republiky a posléze i Třetí říše. Sám nebyl přesvědčený nacista – pro NSDAP pomáhal získávat finanční podporu, ale nikdy nebyl jejím členem. Přesto to byl právě on, kdo udržoval nacistickou mašinerii dlouho v chodu. Tím se liší od technokratů, jako je v úvodu zmíněný Kirijenko (šéf kremelského odboru strategických vztahů), kteří používají znalost systému k získání moci.
Ostatně, ve skupině „enablers“ se ocitá i šéfka Centrální banky Ruska Elvira Nabiullina. Podle některých náznaků víme, že s ruským vpádem na Ukrajinu nesouhlasila a nejspíš ani nesouhlasí. Přesto je to právě ona, kdo válce svojí činností napomáhá.
Kdo přijde po něm?
Otázkou je nyní hlavně to, kdo zaujme uprázdněné místo po Kozakovi. Jako první se nabízí možnost, že nikdo – a že ony „strategické vztahy“ zůstanou zcela v rukách Sergeje Kirijenka. Ten už má v současnosti na starosti, kromě jiného, věci jako vnitřní politika, propaganda na internetu, vztahy s blízkým zahraničím. Fakticky se tak stal druhým nejmocnějším mužem v zemi.
Pokud Kozak reprezentoval mírovou stranu, Kirijenko je rozhodně představitel té válečné. V ruském politickém systému se řadí do skupiny technokratů, byť je tedy primárně zodpovědný za prosazování státní ideologie. Proti takovému řešení stojí snad jen jediná věc – že pod sebe soustředil až příliš moci, což neodpovídá zásadě nemít nikdy jasně dané „číslo dvě“ v mocenské hierarchii.
Putin tak může chtít Kirijenkův rostoucí vliv, který je v ostrém kontrastu s jiným prvním zástupcem šéfa administrace, Alexejem Gromovem, vyvážit jmenováním nějaké silné figury místo Kozaka. Na druhou stranu by to ale znamenalo sebrat Kirijenkovi část pravomocí.
Dopady tak má Kozakův odchod hlavně dovnitř, zatímco navenek bude význam zřejmě jen velmi malý. Kozak rozhodně nepatřil mezi ty, kdo by měl na Putina nějaký výjimečný vliv.
Kreml dává dlouhodobě najevo, že hodlá válčit i nadále. Hrozby ekonomických obtíží zvládá relativně dobře – i díky lidem jako Nabiullina či Kozak. U něj bude jen otázkou, v jaké funkci se nově objeví.
Jednou ze základních vlastností Putinova režimu totiž je, že si cení loajalitu. I když jste odvoláni, nekončíte nutně „na ulici“, ale režim vám poskytne nějaké místo ve státní hierarchii. Sice s minimálními pravomocemi, ale se slušným materiálním zabezpečením. A stále můžete doufat, že si vás vytáhne zpět. Jedním z takových případů je třeba Dmitrij Medveděv a jeho až komické tirády na postu zástupce hlavy Bezpečnostní rady státu.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
