„Hon na čarodějnice“ po americku. Ozvěny mccarthismu po sedmi dekádách

Je to jednasedmdesát let od jednoho zlomového projevu: 9. února 1950 republikánský senátor za stát Wisconsin Joseph McCarthy v západovirginském Wheelingu prohlásil, že má v rukou seznam 205 zaměstnanců ministerstva zahraničních věcí USA, kteří jsou členy komunistické strany, a přesto dále spoluvytvářejí jeho politiku. Výrok, jenž zcela ohromil americkou společnost, stál na počátku jednoho z nejnapínavějších politických dramat v moderních dějinách země.

Šokující vystoupení McCarthyho v únoru 1950 přirozeně „nespadlo z nebe“, ale bylo důsledkem složitého předchozího vývoje. Když v létě 1945 končila druhá světová válka, byly Spojené státy americké nejen jedním z vítězů a ekonomicky nejsilnější zemí světa, ale také velmocí, jež jako jediná vlastnila jadernou zbraň. Právě díky jejímu opakovanému použití v srpnu 1945 USA dokázaly přimět Japonsko k bezpodmínečné kapitulaci, kterou až doposud rozhodně odmítalo. Poté, co se následně rozpadlo válečné spojenectví se Sovětským svazem, stal se „jaderný monopol“ zárukou americké dominance ve světě a také garancí americké bezpečnosti. Sověti se ze všech sil snažili také získat „zbraň posledního soudu“, a to i s pomocí špionáže ve Spojených státech. Takzvaná studená válka, jež v roce 1945 začala v důsledku odlišných představ někdejších spojenců o poválečném uspořádání světa, tak získala další důležitý rozměr. 

Američané si hrozbu ze strany stalinského Sovětského svazu i z jeho rozpínavosti uvědomovali, stejně jako to, že se Sověti snaží infiltrovat jejich instituce svými agenty. Již v lednu 1945, tedy tři čtvrtě roku před koncem války, proto vznikl Stálý výbor pro neamerickou (tj. protiamerickou) činnost (The House Committee on Un-American Activities zvaný House Un-American Activities Committee; HUAC), jehož cílem bylo hájit americké národní zájmy. V říjnu 1946 vydala Obchodní komora USA dokument s názvem „Komunistická infiltrace ve Spojených státech. Její podstata a jak proti ní bojovat“ (Communist Infiltration in the United States. Its Nature and How To Combat It), jenž také vypovídal o tom, že si je Washington nebezpečí ze strany Moskvy dobře vědom.

V březnu 1947 seznámil prezident Harry S. Truman (v úřadu v letech 1945–1953) Kongres i veřejnost s Exekutivním nařízením číslo 9835 (Executive Order 9835, zvaný též Loyalty Order), jehož prostřednictvím zahajoval program na kontrolu věrnosti federálních zaměstnanců. Na podzim téhož roku členové HUAC ve Washingtonu vyslýchali deset osobností Hollywoodu, obviněných z „neamerické činnosti“ – hvězdy však odmítly na otázky spojené se svou politickou minulostí odpovídat. Výsledkem bylo jejich zavržení a vyobcování z „továrny na sny“, což bylo završením tažení proti tamním komunistům a jejich sympatizantům, mj. ve formě vytváření tzv. „černých listin“, na čemž se jako šéf hollywoodských hereckých odborů podílel i budoucí prezident Ronald Reagan.

W. Chambers při slyšení výboru vpředu vpravo

V srpnu 1948 pak bývalý komunista a sovětský špion Whittaker Chambers (v roce 1984 oceněný Reaganem Prezidentskou medailí za boj za svobodu, to jen tak mimochodem) označil v rámci šetření HUAC za člena komunistické strany a za sovětského agenta Algera Hisse, vysokého úředníka ministerstva zahraničních věcí a příslušníka společenské „aristokracie“ z východního pobřeží USA. Případ, jenž měl logicky mimořádnou publicitu, nakonec skončil Hissovým odsouzením (na pět let) a navíc byl jakousi „předehrou“ ke kauze manželů Julia a Ethel Rosenbergových, kteří byli v roce 1953 popraveni kvůli špionáži ve prospěch SSSR, stejně jako „předehrou“ k fenoménu známému jako mccarthismus.

Rosenbergovi

Jak vidno, do té doby nepříliš známý wisconsinský senátor Joseph „Joe“ McCarthy, si pro své vystoupení mohl sotva vybrat lepší okamžik. Napomáhala mu i mezinárodněpolitická situace. Sověti již na sklonku léta 1949 (mnohem dříve, než Američané očekávali) úspěšně vyzkoušeli svoji jadernou zbraň, čímž vyrovnali americký náskok ve zbrojení. Na počátku října téhož roku pak byla v Pekingu (po vítězné občanské válce) vyhlášena komunistická Čínská lidová republika v čele s Maem Ce-tungem a na Korejském poloostrově se schylovalo k válce. Obavy Američanů z komunismu, ze sovětského útoku a z jaderné války dosahovaly na počátku roku 1950 celkem logicky vrcholu. 

Joe McCarthy si toto všechno uvědomoval, a tomu odpovídala i prudkost jeho útoku. Americká společnost se prakticky okamžitě rozdělila na dvě části. První z nich oceňovala rázný protikomunistický postoj senátora, mířící až na špičky demokratické administrativy včetně ministra zahraničních věcí Deana Achesona a později i prezidenta Trumana, druhá část kritizovala nekonkrétnost a, v řadě případů, nepodloženost obvinění, stejně jako údajnou manipulaci s fakty s cílem zmást soudy a veřejnost. Demokraty ovládaný senátní Podvýbor pro vyšetřování loajality zaměstnanců ministerstva zahraničí (Subcommittee on the Investigation of Loyalty of State Department Emploees; SILSDE) dokonce v červenci 1950 prosadil silně kritickou zprávu k McCarthyho obviněním. Senátorově popularitě to nicméně u velké části obyvatel neuškodilo, spíše naopak. Američané, zneklidnění až vystrašení Korejskou válkou, která propukla na přelomu jara a léta toho roku, měli z komunismu (Red Scare) skutečný strach a McCarthy je utvrzoval v tom, že jej mají oprávněně.

Red Scare

McCarthy měl značný vliv i na celostátní politiku, o čemž svědčilo to, že jeho podpora byla jedním z důležitých faktorů, které na podzim 1952 vynesly do Bílého domu kandidáta republikánů generála Dwighta Davida Eisenhowera. Nový prezident přitom neurvalým senátorem pohrdal (mimo jiné kvůli nevybíravým útokům na jeho mentora, generála George Marshalla), během kampaně se to nicméně střežil dát jakkoli najevo. „Zatočit“ s ním nemohl ani po svém zvolení, McCarthy totiž obhájil senátorské křeslo a vzápětí se stal předsedou Stálého podvýboru pro vyšetřování (Permanent Subcommittee on Investigation; PSI), jenž spadal pod vlivný Výbor pro vládní operace (Committee on Government Operation; CGO). Jeho vliv tím dosáhl vrcholu, stejně jako jeho „hon na rudé“, který jeho nepřátelé označovali jako „hon na čarodějnice“.

Následující léta se nesla v duchu prudkých střetů mezi McCarthym a jeho lidmi z PSI a jejich odpůrci. Čím urputněji wisconsinský senátor hledal a shromažďoval důkazy svědčící o (údajné či skutečné) vině obviněných, tím prudší reakce vyvolával. Stále větší odpor budil i v Bílém domě, zejména poté, co oznámil, že hodlá své vyšetřování rozšířit i na Ústřední zpravodajskou službu CIA, což mu vláda celkem logicky neumožnila, a také na armádu, konkrétně na laboratoře Armádního spojovacího sboru ve Fort Monmouthu ve státě New Jersey, kde za druhé světové války působil i Julius Rosenberg a odkud uprchli dva špioni do SSSR. 

Poté, co obvinění neuspělo, se McCarthy zaměřil pro změnu na majora Irvinga Peresse, bývalého člena American Labor Party, spolupracující s komunisty. McCarthy sice dosáhl jeho propuštění z armády, neurvalostí svých útoků a neschopností prokázat četná obvinění si ale vytvářel stále více nepřátel. Proti McCarthymu brojila i mnohá média, například televizní stanice CBS, jejíž reportér Edward R. Murrow ho vylíčil jako nemilosrdného, pomstychtivého psychopata, který jde za svým cílem přes mrtvoly. V souvislosti s pořadem CBS bych rád upozornil na vynikající retro hollywoodského režiséra a herce George Cloonyho „Dobrou noc a hodně štěstí“ (Good Night, and Good Luck; 2005), vystihující mistrovsky atmosféru doby i pohled proti-mccarthyovské strany na věc (jinak by to „levičák“ Clooney stěží natočil). Právě tento snímek skvěle ukazuje, jak byla americká společnost v těchto letech rozdělená, jak se rozpadala letitá přátelství, partnerství i manželství a jak devastující dopad na vztahy ve společnosti obecně mccarthismus měl. 

Smrt sovětského diktátora Stalina na počátku roku 1953, konec Korejské války, respektive podpis příměří mezi oběma stranami na přelomu jara a léta téhož roku a sílící kritika jeho počínání vedly k postupnému oslabování McCarthyho vlivu. V létě 1954 byl dokonce ustaven zvláštní výbor, jenž se měl zabývat tím, zda jeho jednání není v rozporu „s nejlepšími tradicemi Senátu“. Výsledek, který šetření přineslo, byl pro McCarthyho trpký, výbor totiž odhlasoval jeho pokárání a následně ho zbavil předsednictví PSI, takže zůstal řadovým senátorem bez většího vlivu, což mělo devastující dopad na jeho osobnost včetně příklonu k alkoholu. Když na počátku května 1957 zemřel na následky selhání jater, byla už kapitola jménem mccarthismus dávno pryč a Amerika naplno prožívala padesátá léta plná blahobytu, prosperity a (relativního) bezpečí.

McCarthy přísahá při slyšení v roce 1954

Ohlížíme-li se za McCarthyho protikomunistickým tažením s časovým odstupem a bez emocí, je třeba primárně konstatovat dvě věci. Za prvé, druhá polovina čtyřicátých a počátek padesátých let minulého století byla obdobím, kdy šlo Západu v čele se Spojenými státy bez nadsázky o život. Stalinistický Sovětský svaz agresivně rozšiřoval svoji moc jak ve střední a jihovýchodní Evropě (vytvářením bloku „satelitních států“ v čele s místními komunistickými satrapy), tak v Asii (Čína, Korea, Vietnam) a jediné, co jej mohlo v jeho tažení zastavit, byla síla a rozhodnost Washingtonu, jak výtečně ukázala první berlínská krize (1948–1949) i válka v Koreji (1950–1953). Ničemu jinému Moskva nerozuměla. Pokud jde o infiltraci americké státní správy a nejrůznějších amerických institucí komunisty, měl Joe McCarthy nepochybně pravdu, Sověti byli v tomto ohledu velmi aktivní i efektivní. Za druhé ovšem platí, že způsoby a metody, které McCarthy ve svém tažení proti komunismu volil, byly nezřídka konfliktní a na hraně ústavnosti, ne-li přímo za hranou, takže se stávaly do značné míry kontraproduktivními, a nakonec způsobily jeho pád. 

A ještě jedna poznámka. Mccarthismus je, pokud jde o Spojené státy, aktuálním tématem i dnes. Politické čistky, jež ve své administrativě prováděl, zejména na konci své vlády, Donald Trump a jež v posledních týdnech ve vládě a ve vládních agenturách, jako je třeba Hlas Ameriky (Voice of America), provádí pro změnu Joe Biden, na mccarthyovskou éru silně upomínají. Američané jsou navíc co chvíli svědky podobných nátlakových kampaní a štvanic na lidi, kteří mají „jiný“ názor, a také dnes se jich, stejně jako tenkrát, dopouštějí obě strany dramaticky rozdělené země. Aktivisté na té i oné straně (jedni zaklínající se primárně vlastenectvím, druzí zejména právy všemožných menšin na všechno a všichni společně, jak jinak, demokracií) jsou podobně fanatičtí a neústupní, hluboce přesvědčení o své pravdě a o tom, že ti druzí znamenají pro zemi a pro demokracii smrtelné nebezpečí. V co všechno tato nenávist vyústí a jak to s Amerikou nakonec dopadne, uvidíme v následujících letech. K optimismu ale zatím není žádný důvod.

SDÍLET
sinfin.digital