Lukašenko před volbami tvoří mýtus o dvojím obránci národa. Místo vyřazených oponentů proti němu jdou ženy

Karel Svoboda

24. 07. 2020 • 06:00
V Bělorusku se 9. srpna budou konat prezidentské volby. Už nyní ale budí obrovskou pozornost, dokonce větší, než by si Alexandr Lukašenko přál. Hlasování se má odehrát v „nejlepší“ běloruské tradici…

Ukazuje se to dobře na skutečnosti, že hlavní oponenti režimu současného prezidenta nebyli k volbám zaregistrováni. Hlavní z protikandidátů, Viktor Babariko, byl místo toho zatčen na základě obvinění z daňových úniků v Belgazprombanku. Podle oficiální verze mu byla právě v důsledku obvinění odmítnuta registrace, byť jinak všechny podmínky splnil, ale pozorovatelé se shodují, že posloupnost byla spíše obrácená, tedy že bylo potřeba odstranit nepohodlného kandidáta z voleb a obvinění prostě posloužilo danému účelu. 

U druhého vážného kandidáta, Valerije Cepkala, rekrutujícího se, podobně jako Babariko, z předchozích elit, bylo důvodem odmítnuté registrace neuznání podpisů pod jeho kandidátkou. Centrální volební komise jich přijala méně než polovinu. Třetí případ se týká bloggera Sergeje Tichanovského, který není registrovaný kvůli vlastnímu chybějícímu podpisu, i když zjevně neměl kvůli administrativnímu trestu šanci příslušný dokument podepsat.

Běloruský prezident se nezastavil jen u obvinění Babarika z daňových úniků, ale rovnou naznačil, že existují „určité síly“, které se snaží situaci zemi destabilizovat. Lukašenko přímo nejmenoval, nicméně dodal, že se má jednat o domácí i zahraniční entity. Jeho vyjádření zůstalo obojakým. Na jednu stranu mluvil o tom, že v Bělorusku nedopustí žádnou verzi ukrajinského Majdanu, na druhou stranu jeho oponent Babariko pracoval v bance patřící ruskému Gazpromu. To pro Lukašenka představuje takřka ideální situaci, kdy může hrát roli hned dvojího obránce běloruské nezávislosti – před Západem i před Moskvou.

Upřímně, že se běloruský prezident neomezí jen na represe vůči jednomu z kandidátů, není překvapením. Používá při tom strategie, které jsou v postsovětském prostoru dlouho známé a oblíbené: zatčení kandidáta pod záminkou trestného činu, odmítnutí podpisů pod registrací, omezování přístupu do médií, útoky „vandalů“ na agitátory... to jsou v podstatě standardní záležitosti. Na základě historické zkušenosti lze předpokládat, že při samotných volbách budeme svědky vysokého podílu předčasných hlasování, popřípadě hlasování mimo volební místnosti, což je prakticky nekontrolovatelné. A cokoli se při volbách odehraje, to Lukašenkovi schválí „pozorovatelé“ z mise Společenství nezávislých států a dalších koutů postsovětského prostoru.

Zatčení nejpopulárnějšího a nejznámějšího protikandidáta představuje pro běloruskou opozici velkou ránu. Příležitosti se v dané situaci chopily ženy, jmenovitě Světlana Tichanovská, zaregistrovaná kandidátka na prezidentku a manželka „zakázaného“ bloggera Tichanovského, Veronika Cepkalo, šéfka štábu svého manžela Valerije, a Marija Kolesnikova, šéfka štábu Viktora Babarika. Jejich program zní jednoduše: radí příznivcům opozice, aby volby v žádném případě nebojkotovali, ale naopak šli volit a dohlédli na to, že volební komise jejich hlasy nezfalšuje. Po případném vítězství slibují vyhlásit nové prezidentské volby, ve kterých by už mohli kandidovat i ti, kdo do těch srpnových nebyli připuštěni. Trojice žen tzím Lukašenkovi situaci zkomplikovala. Už jen proto, že jakákoli silová akce, kterou by si dovolil proti mužským oponentům, by byla proti ženám problematičtější a víc by uškodila jeho obrazu.

Ačkoli se diskuze stáčí k domácí politice, předvolební situace má i mezinárodní rozměr. Problémem jakéhokoli vystoupení proti Lukašenkovi, který rezonuje i mezi běloruskými elitami, je obava z reakce Ruska. Precedens je přitom více než zřejmý. Ozbrojené obsazení Krymu v roce 2014 obhajoval Vladimir Putin slovy o předchozím násilném převratu v Kyjevě údajně řízeném ze západu. Lukašenko přitom moc odevzdat nechce, rozhodně ne ve volbách. 

Pro opozici jde o těžkou situaci, kdy ve volbách – pokud se hlavě státu nevzepře volební komise a kompletní elita – reálně nemá šanci zvítězit. Sama si o tom ani iluze nedělá, byť samozřejmě veřejně deklaruje něco jiného. Jejím cílem proto není Lukašenka porazit, ale aspoň na něj vytvořit tlak a artikulovat nespokojenost s jeho vládou. Vítězství ulice, jakkoli nepravděpodobné, protože Lukašenko má za sebou stále silové složky, by s největší pravděpodobností skutečně nezůstalo bez reakce Moskvy, která Bělorusko vnímá jako naprosto klíčovou součást svého prostoru. 

Ostatně, právě lavírování mezi zájmy Moskvy a Západu, popřípadě běžných Bělorusů, jde současnému prezidentovi výborně. Moskvu straší tím, že pokud nebude u moci on, dojde k radikálnímu obratu země k Západu. Z Ruska se mu proto dostává podpory, finanční i politické, která jeho režim udržuje v chodu. Bělorusy zase prezident přesvědčuje tím, že pokud nezvítězí on, Rusko je pohltí a jejich styl života se zhroutí. Lukašenkovi na tuto hru obě strany prozatím přistupují.

SDÍLET