Po Hamburku, Berlínu a Mnichovu dnes v našem volném seriálu o Německu přichází na řadu bavorský Pasov (Passau). Přibližně padesátitisícové město, vzdálené od českých hranic pouhých šedesát kilometrů, je právem proslulé svým půvabem, a hlavně svou geografickou polohou, nachází se totiž na soutoku hned tří řek – Dunaje, Innu a Ilzu, a právě to je činí (nejen) v německém prostoru unikátním. Na atmosféře města, usazeného hluboko ve střední Evropě, se navíc zásadně podepsali italští architekti – tvůrci několika místních dominant, díky nimž mají návštěvníci neodbytný pocit, že už jsou „na dotek“ jihu, italského Středomoří. Češi si kromě toho mohou v Pasově připomenout i jednu pohnutou kapitolu ze svých národních dějin.
Něco málo staré historie na úvod
Když už jsem perex skončil poznámkou o našich národních dějinách, čímž jsem měl na mysli vpád Pasovských do českých zemích na počátku 17. století (na který dojde podrobněji později), pojďme si něco málo říci o dávné historii města – už ona odkazuje k tomu, co jsem uvedl, pro některé čtenáře možná překvapivě, v názvu článku, tj. k oné „mediteránní náladě“, jež je pro Pasov příznačná.
Ponechám-li stranou nejstarší bójské osídlení, byly na místě dnešního Pasova ve starověké éře vybudovány dvě velké římské pevnosti – Castra Batavia a Castellum Boitro, které se rozkládaly v prostoru dnešního starého města, respektive na pravém břehu výše zmíněného Innu. Zajímavé je, že zatímco první z nich byla součástí provincie Raetia, druhá patřila do provincie Noricum, právě v těchto místech se nacházelo jejich rozhraní.
Pokud by vás tyto staré dějiny Pasova, města „na pomezí dvou světů“ – římského a barbarského – a jeho okolí zajímaly, vřele doporučuji strávit nějaký čas v místním Römermuseum Kastell Boiotro, které zahrnuje jeho/jejich historii od osmého století před Kristem až do pádu Západořímské říše, to všechno s širokém kontextu starověkého až raně středověkého světa.
Pečliví návštěvníci tak díky prohlídce zjistí, že město na hranici Limes Romanum mělo pro Římany zejména v době císařství značný význam, neboť chránilo jejich říši před stále agresivnějšími germánskými kmeny, jimž ale nakonec, jak známo, stejně neodolali, což vedlo v roce 476 k jejich konečné porážce.
Pro budoucnost Pasova bylo příznačné, že zde již ve druhé polovině 5. století křesťanský misionář a mnich Severinus (známý též jako Severin z Norika či Apoštol z Norika, později prohlášený svatým), pocházející z jižní Itálie či ze severní Afriky, založil klášter, který však jenom těžce vzdoroval opakovaným nájezdům barbarských západogermánských Alamanů/Alemanů.
Pevnější křesťanské základy získaly Pasov a jeho okolí „až“ na sklonku třicátých let 8. století, konkrétně v roce 739, kdy zde legendární misionář Winfried, pocházející z anglického Wessexu a známý jako svatý Bonifác, založil biskupství, jež se stalo jedním z nejdůležitějších center církevní moci v této části Bavorska/Německa.
V následujících letech (desetiletích, staletích) pasovští biskupové soupeřili o moc hlavně s vlivnými arcibiskupy ze Salcburku a na samém sklonku tisíciletí (konkrétně v roce 999) se stali díky biskupu Christianovi i světskými vládci města, o což dlouho neúspěšně usilovali; na počátku 13. století se stal pasovský biskup Ulrich dokonce říšským knížetem.
Ruku v ruce s rostoucím vzestupem politické moci a vlivu Pasova, přesněji řečeno Pasovského biskupství, šel i jeho vzestup ekonomický. Neobyčejně výhodná poloha na soutoku tří řek (odtud přezdívka Dreiflüssestadt) a zejména na Dunaji, jenž byl a dodnes je neobyčejně významnou „spojnicí“ západní a především střední Evropy s Černým mořem a zčásti i se Středomořím (pokud by vás „fenomén“ Dunaj zajímal, přečtěte si stejnojmennou knížku, kulturněhistorický cestopis italského spisovatele a esejisty Claudia Magrise z roku 1986 [česky 1992 v Odeonu], pravděpodobně vůbec nejlepší, jaký byl kdy na toto téma napsaný), dodávala městu na důležitosti i pro české země.
Tzv. Zlatá stezka (Goldener Steig) je totiž spojovala nejen s Bavorskem a obecně s jižním Německem, ale i s Podunajím a v čase vrcholného rozkvětu, tj. od 14. do 16. století, patřila k těm vůbec nejvýznamnějším obchodním cestám ve střední Evropě, jejíž úpadek zapříčinila až třicetiletá válka (1618–1648).
