Důkazem je současný spor mezi několika státy EU o to, kdy a jak by se měly v době pokračující pandemie koronaviru otevřít sjezdové areály. Zatímco francouzská, německá a italská vláda požadují, aby se kvůli nebezpečí nového šíření nákazy začalo raději lyžovat až v půlce ledna, Rakousko, Švýcarsko i Česko jsou tvrdě proti. A trvají na možnosti otevření středisek už na Vánoce.
Při pohledu na změřitelný hospodářský význam zimního cestovního ruchu (zejména v Rakousku) není divu. Podle oficiálních dat rakouského Statistického úřadu dosáhl loni zimní cestovní ruch v Alpách obratu takřka 15 miliard EUR (397 miliard korun), přičemž „turismus“ celkově (tedy i s příjmově slabší letní sezónou) tvoří oficiálně kolem 6 % rakouského HDP. Někteří analytici ale tvrdí, že to se všemi nepřímými dopady klidně může být i dvojnásobek.
Ať už je podíl cestovního ruchu na HDP jakýkoliv, jisté je, že zimní sezóna bez lyžování by dnes v Rakousku znamenala hospodářskou katastrofu. Proto ministryně cestovního ruchu Elisabeth Köstingerová odpověděla na německo-francouzsko-italské plány na letošní uzavření evropských sjezdovek jednoznačně.
„Určitě si nenecháme diktovat jinou zemí, kdy máme něco otevřít,“ řekla Köstingerová v úterý rozhlasové stanici Bayerischer Rundfunk. Rakousko by podle ní nikdy nenavrhovalo, kdy se mají například v Německu zavřít školy nebo kadeřnictví. Kancléř Sebastian Kurz přispěchal s prohlášením, že Rakousko přijalo taková hygienická a bezpečnostní opatření, aby na sjezdovkách k žádnému šíření koronaviru nedocházelo. Až v pondělí skončí rakouský lockdown, chtějí Rakušané 20. prosince oficiálně zahájit lyžařskou sezonu.
Lyžařská válka
Jenže tak jednoduché to úplně nebude. Italové, kteří se bojí nové vlny epidemie jako „čert kříže“, už vyhlásili, že kdo z Italů pojede po 20. prosinci do Rakouska, Švýcarska či Slovinska (všechny tyto země se lyžování o Vánocích nechtějí vzdát), bude muset absolvovat po návratu do Itálie čtrnáctidenní karanténu. To pochopitelně může většinu italských lyžařů od návštěvy rakouských Alp odradit.
Ještě mnohem důležitější bude přístup Němců. Rakouská ministryně sice odkázala Němce s jejich návrhy na vánoční uzavření evropských sjezdovek do patřičných mezí, dobře ale ví, že bez německých lyžařů by Rakousko v zimní sezóně jen paběrkovalo. Němci loni tvořili 31 % zimních návštěvníků Rakouska (zdaleka nejvíc ze všech zahraničních návštěvníků), jejich podíl na celkových útratách cizinců v rakouských střediscích je ale více než padesátiprocentní.
A třeba bavorský premiér Marcus Söder, stejně jako německá kancléřka Angela Merkelová, rozhodně nejsou otevření lyžařských areálů nakloněni. A je tak možné, že Němce přesvědčí (nebo donutí), aby do Rakouska na Vánoce lyžovat nejezdili. Podobně mohou zbýt v případě německé neústupnosti oči pro pláč i Švýcarům, kteří dnes v rozsáhlé reklamní kampani směrem do zahraničí hlásí: „Švýcarsko lyžuje. Ale bezpečně.“
Každého však musí především napadnout, proč celý vyhrocený spor, který už některé rakouské deníky otevřeně nazývají „lyžařskou válkou“, vlastně vznikl. Je lyžování mezi všemi ostatními zábavami a sporty opravdu tak strašně důležité, že si lyžaři prostě nemohou nandat lyže na nohy až v novém roce? Proč si kvůli tomu vyhrožují ministři a Itálie málem hrozí svým sousedům válkou?
Závislost na lyžování
Odpověď může být zároveň i odpovědí na otázku, co se z lyžování v posledních letech vlastně stalo. A to nejen v Rakousku, ale i v Česku a dalších zemích. Ze sportu, určenému především sportovním nadšencům, ochotným často pro svůj koníček obětovat i velkou část svého pohodlí, se stal obří byznys netušených rozměrů. Důkazem mohou být opět statistická čísla.
I když se v Rakousku pochopitelně lyžuje více než 100 let, v roce 1975 přijelo v zimě na tamní sjezdovky lyžovat 5 milionu domácích i zahraničních lyžařů. O dvacet let později už to byl dvojnásobek (10,2 milionu) a v loňské zimní sezóně dokonce 20,9 milionu návštěvníků, z toho takřka 15 milionů cizinců. Obrat zimního cestovního ruchu stoupl z 9,9 miliardy EUR v roce 2005 na současných 14,9 miliardy. Počet přenocování se zvedl za stejnou dobu o pětinu.
Přitom, a to je třeba zdůraznit, se paradoxně prakticky každou zimu mluví o nedostatku sněhu, o globálním oteplování, nutnosti přeorientovat se na jiný druh zábavy pro turisty, nezávislé tolik na mrazivém počasí a sněhové pokrývce. Jenže proč něco měnit, když to přes všechny hrozby a varování stále funguje. Sníh sice tolik nepadá, to je pravda, ovšem z velké části dokázaly „přírodu“ nahradit obří investice do umělého zasněžování a komfortu lyžařů v řádech miliard EUR. Jak se říká v Tyrolsku: technický sníh je pořád levnější než prázdné postele pro turisty.
Jenže investice do zasněžování enormně zdražují také ceny lyžařských permanentek. Šestidenní lyžařská permanentka loni v rakouských Alpách stála mezi 240 až 290 EURO (7 700 korun), přičemž cena každý rok roste vysoko nad rámec inflace. Z lyžování, kdysi sportu „otužilých horalů“ se pomalu, ale jistě stává sport pro bohaté. A mnoho provozovatelů lyžařských středisek proto každou sezónu s napětím očekává, zda ceny lyžování nejsou tak vysoké, aby vedly k rapidnímu poklesu návštěvnosti. Zatím se tak ale v zásadní míře nestalo.
Stačí kopec
To vede mnohé politiky i podnikatele v turistickém ruchu k představě, že lyžaři nakonec zaplatí i drahé investice do vývoje technologie, umožňující umělé zasněžování i při plusových teplotách. V Rakousku (ale i jinde na světě) se zkouší hned několik takových technologií, schopných vyrobit sněhovou pokrývku i za plusových teplot. Jinými slovy: stačí dostatečně vysoký kopec, dostatečně široká sjezdovka a nějaký materiál, po kterém se mohou lidé na lyžích klouzat dolů. Když to zaplatí, není o čem přemýšlet. Jenže může lyžařský byznys, který zaměstnává tisíce lidí a přináší do státních pokladen miliardy, opravdu růst navěky? Skutečně ho nic nezastaví?
Během pandemie se různí ekonomové a analytici předhánějí v analýzách, jak by se měly různé obory poučit z krize, co by se mělo v ekonomice změnit. Na lyžování se v těchto prognózách ale možná trochu neprávem zapomíná. A to i v Česku. To se sice obratem lyžařské turistiky ani zdaleka nedá srovnávat s Rakouskem, i tady se ale mnoho obcí a regionů donedávna řídilo představou nekonečných možností lyžařského byznysu, včetně uměle zasněžovaných sjezdovek, postavených s pomocí dotací i v „nížinách“. A vytvořilo si jistý druh závislosti na lyžování, kterého se, jak ukazuje rakouský příklad, pak těžko zbavuje.
V Rakousku se dnes objevuje mnoho komentářů, jejichž autoři se zamýšlejí nad tím, zda tato závislost na jednom druhu zábavy už opravdu není příliš silná. Jak nedávno napsal rakouský list Der Standard, až donedávna si Rakušané mysleli, že změnit se sice může všechno, turisté ale v zimě přijedou vždycky. Tahle představa však nyní kvůli koronaviru padla.
A někteří Rakušané se vážně zamýšlejí nad tím, zda jim koronavirus vlastně nenaznačil, že představa nekonečného růstu lyžařského byznysu je mylná. A je přitom jedno, zda se příště zavřou hranice kvůli covidu-19 či něčemu jinému, změní se počasí nebo lidé přestanou mít peníze na stále dražší lyžařské permanentky. Jednou se nekonečný růst lyžařského byznysu každopádně zastavit musí. A už teď je proto čas přemýšlet nad tím, co ho jako „motor“ zimní ekonomiky v mnoha regionech, včetně českých, může alespoň částečně nahradit.
