Protiváha Západu? Spojenectví Ruska s Čínou má víc trhlin, než by se na první pohled mohlo zdát

 FOTO: Reuters

Karel Svoboda

08. 09. 2020 • 06:00
Spojení Ruska a Číny může působit až jako koalice dvou mocností proti USA. Obě země hlasují velmi podobně v Radě bezpečnosti OSN, jejich rétorika je plná respektu k suverenitě, nezasahování do vnitřních záležitostí či nutnosti ukončit jednostrannou západní dominanci, a zároveň odmítání pojmů, respektive jejich západního pojetí, jako jsou lidská práva či liberální demokracie. Rusko se přitom netají tím, že chce patřit do první ligy světové politiky, spolu s Čínou a USA. Peking mu tento pocit dopřává, byť reálná situace je jiná. Projevuje se jak vyšší reálná síla Číny v porovnání s Ruskem, která činí v takových ukazatelích, jako je velikost populace či HDP, zhruba desetinásobek. A vzhledem k tomu, že Čína zaznamenává prakticky trvalý růst HDP, zatímco Rusko posledních deset let pouze stagnuje, rozdíl bude jen narůstat a s tím bude i narůstat závislost Ruska na Číně.

Logika sblížení obou zemí přitom existuje, a není jen v rovině ideologické. Rusko vyváží suroviny a zbraně, Čína je ochotně, zvláště tedy v případě surovin, nakupuje. Výborně se tak doplňují. Rusko zároveň chce zahraniční investice, ostatně, u nás slavná CEFC byla jen kousek od nákupu podílu ve státním gigantu Rosněfť. Celkový objem obchodu, a tedy i podíl Číny na ruském zahraničním obchodu roste, jüan se stává stále silnější měnou v rezervách centrální banky atd. Zároveň jde ale o nepříliš rovnoprávné partnerství. Zatímco Čína je pro Rusko s osmnáctiprocentním podílem na celkovém obchodním obratu nejvýznamnějším partnerem, pokud bereme jednotlivé státy, Rusko pro Čínu znamená pouhá dvě procenta exportu a o něco málo více co se týče importu. Je tak desátým nejdůležitějším partnerem. Podobně i komoditní struktura nevypadá pro Rusko nijak zvláště dobře, když vyváží primárně suroviny a dováží stroje a zařízení.

Dá se přitom očekávat, že propojení Ruska a Číny poroste. Důvodem jsou především technologie, jejichž zdrojem byl doposud pro Rusko Západ. Po sankcích v roce 2014 se taková možnost výrazně zúžila a Rusko se tak muselo přeorientovat na jiné zdroje. Těch reálných, které by byly schopny dodat dostatečně pokročilé technologie a příliš se neohlížely na americké či obecně západní hrozby, zase tolik není. A vlastně ani o Číně to nelze říci úplně. Volba je to přitom velmi jednoduchá, musela by vyměnit Západ za Rusko, což se jí v současné době nevyplatí. Rusko navíc nemá příliš příležitostí, kam jinam své suroviny vyvážet. V Evropě se nějaký prudký ekonomický růst očekávat nedá, na asijských trzích panuje ostrá konkurence dalších dodavatelů.    

Rozporů je mnohem více, než by se mohlo z deklarací o přátelství zdát. Čína prostě sleduje vlastní zájmy, na ty ruské se příliš neohlíží. Nebylo náhodou, že smlouva mezi oběma zeměmi o dodávkách zemního plynu byla podepsána v roce 2014, těsně po přijetí sankcí ze strany Západu vůči Rusku. Jednání o dodávkách zemního plynu se přitom táhla několik let, vždy ztroskotala na rozdílných představách o ceně. I když nebyly parametry zveřejněny, je více než pravděpodobné, vzhledem k okolnostem, kdy to bylo Rusko, které potřebovalo podepsat kontrakt, že výsledná cena se blíží spíše čínské než ruské představě. Čína využila také minimálních cen ropy na počátku roku 2020, kdy Rusko vstoupilo do cenové války s ostatními hráči, a razantně navýšila dovozy této suroviny. Fakticky využila příležitosti a koupila ropu ve chvíli, kdy byla levná. Případný růst cen, včetně těch ruských, na ni dolehne minimálně.

V neposlední řadě lze zmínit i prostý fakt, že z ruské strany k Číně přiléhají oblasti, které jsou jen velmi řídce osídlené, navíc vzdálené od moskevského centra. Stále více se tak objevují náznaky toho, že jednotlivé oblasti ruského Dálného východu považují vazbu na Čínu jako jestli ne důležitější, tak alespoň podobně důležitou, jako tu na Moskvu. Protesty v Chabarovsku jsou z velké míry podmíněné i tím, že do Moskvy je to cca 8 tisíc kilometrů, zato k čínské hranici je to kilometrů dvacet, Irkutsk se tak stává centrem čínského byznysu v Rusku. I když jsou varování o čínském osídlení Sibiře přehnaná, je zřejmé, že posilování čínského vlivu v oblasti probíhá. V praxi to znamená, že má Rusko obrovské problémy sehnat dělníky, kteří by pracovali v těžbě pro případný prodej surovin do Číny. Podobná situace je i se zemědělstvím; to utrpělo těžkou ránu v důsledku ruského rozhodnutí z ledna nevydávat pracovníkům z Číny víza v důsledku šíření koronavirové nákazy.

Rozpory existují i v politické rovině. Ač Rusko doufalo v podporu ze strany svého souseda v případě uznání Abcházie a Jižní Osetie, ten s ohledem na vlastní situaci odmítl o něčem podobném uvažovat. I jen z několika málo příkladů je možné vidět, že Čína rozhodně pro Rusko nehodlá obětovat své vztahy se Západem či jiné vlastní zájmy. Podpora možnosti odtržení jakékoli oblasti od stávajícího státu je z hlediska Pekingu nepřijatelná. Nebylo proto příliš velkým překvapením, když Čína odmítla uznat připojení Krymu k Rusku.     

Pro Rusko představují zbraně spolu s jadernou energetikou jedny z mála odvětví, která jsou konkurenceschopná, pokud nepočítáme suroviny či zemědělské výrobky. Čína je pro změnu jedním ze zákazníků, který staví jaderné elektrárny a nakupuje ruské zbraně, a zároveň nepotřebuje ruské úvěry. V případě zbraní ale naráží na problém, kterým je kopírování ruských technologií. Rusko bylo mezi roky 2014 a 2018 největším dodavatelem zbraní do Číny, ale ani tam nešlo o spolupráci bez problémů. V loňském roce ruský koncern Rostec obvinil Čínu z kopírování prakticky všeho včetně letadel či protiletadlových systémů. Rusko tak, zvláště v případě zbraní, na jednu stranu do Číny vyváží, na druhou stranu se netají obavami z jejich okopírování.  

Navíc ruská snaha vyvážet zbraně prakticky kamkoli se může setkat s čínskými zájmy. Jedná se jmenovitě o Indii, se kterou Čína v současné době vede územní spor. Indie nedávno odmítla účast na společných vojenských manévrech Kavkaz 2020, oficiálně z důvodu koronavirové pandemie, podle tisku to ale bylo kvůli účasti Pákistánu a Číny. Pro Rusko se tak ukazuje, že cesta mimo závislost na Číně nebude vůbec jednoduchá.   

Problémem je, že současné Rusko nemá svým partnerům příliš co nabídnout nejen v ekonomické rovině. Režim Vladimira Putina svoji pozici opírá o silnou minulost. Není náhodou, že se obnovil mýtus Velké vlastenecké války jako opory státní ideologie. Podobně i své pozice odvozuje od těch, které zastával Sovětský svaz. Slabinou takové strategie je fakt, že málokterý stát vystačí s pouhým pohledem do minulosti, s úvahami o tom, že bez Ruska lépe už bylo a je nutné to udržet co nejdéle. Rusko tím apeluje ze všeho nejvíc na autoritativní vůdce států, kteří si prostě jen touží udržet moc. Současné protesty v Bělorusku ukazují na něco podobného. Pro část populace jsou odkazy na sovětskou stabilitu irelevantní. Oproti tomu Čína mluví o elektromobilitě, ekonomickém růstu či špičkových technologiích. Obě oblasti by se samozřejmě mohly doplňovat, ale Rusko tím musí fakticky akceptovat roli surovinového přívažku pro Čínu.

Pozice Ruska vůči Číně se může zdát na první pohled paradoxní, zároveň ale v kontextu předchozích informací je o něco logičtější. Zatímco vůči Západu a jeho snahám o jakékoli bližší vztahy s postsovětskými státy jedná Moskva extrémně podezřívavě, vůči čínskému pronikání do postsovětského prostoru jako by neměla námitky. Reálně se Rusko nemá příliš jak čínskému pronikání bránit. Jen stěží bude upozorňovat na stav lidských práv či demokracie v Číně, tedy oblasti, ve kterých samo není zrovna z hlediska mezinárodních srovnání šampionem. Zároveň ani finančně nemůže s Čínou soupeřit. Rusko spíše opravdu sází na pocit, že čínský přístup k partnerům je silně přezíravý a že se postsovětské státy postupně přikloní zpět na ruskou stranu.

Vliv Číny je v současné době v postsovětském prostoru silný především v zemích střední Asie, ale stále častěji se ukazuje i v jiných oblastech. Čínský přístup je přitom velmi jednoduchý a pragmatický, postavený na klasickém principu vázaných úvěrů. Čína poskytne úvěr, za který si zákazník musí nakoupit její zboží a služby. Pro postsovětské státy jsou takové obchody atraktivní především z toho důvodu, že samy peníze nemají a navíc, na rozdíl od západních investorů, se Čína příliš neptá, jestli bude mít klientský stát na splacení. Situace, kdy do země proudí čínské zboží a dělníci, pak působí rozčarování. Například v Kyrgyzstánu už proti čínským investicím proběhlo několik protestů, poslední letos v únoru. Podobné protesty se odehrály v Kazachstánu, a dokonce i v samotném Rusku, v Tatarstánu. Ve střední Asii se tak setkáváme s určitým obnoveným příklonem zpět k Rusku jako přeci jen lepší možnosti oproti Číně. Evropská unie či Spojené státy zde hrají okrajovou roli, a to jak z důvodu vzdálenosti, tak i z důvodu přehnaného důrazu třeba na lidská práva. Čína ani Rusko něco podobného ani nenaznačují.

Rusko si je ale i vědomé, že situace slabší ze stran pro něj není výhodná. Buduje si tak pověst alternativy vůči Číně, a to nejen v postsovětském prostoru. Čínská pověst investorů, kteří přinášejí peníze na zlatém podnose, se drolí nejen ve střední Asii, známější jsou příklady afrických států, jmenovitě Zambie či Keni a nejnověji také Nigérie. Rusko tak nejde přímo proti čínským zájmům, ale spíše čeká na vhodnou příležitost nabídnout se jako jiná možnost čínskému často velmi neohrabanému stylu. Ve své prezentaci, jako to bylo vidět třeba v průběhu summitu s africkými státy v Soči v říjnu 2019, mluví o citlivějším přístupu na rozdíl od ostatních zemí, které zajímají jen suroviny. Primárně zmiňuje západní státy, ale Čínu už do této skupiny zahrnuje také. Jedná se o jakési nesmělé pokusy, kdy je až příliš zřejmé, že jít proti čínským zájmům si Rusko netroufá.   

Obecně tak lze říci, že i přes proklamace o přátelství a strategickém spojenectví se jedná o momentální souběh zájmů. Oba prezidenti, Vladimir Putin i Si Ťin-pching, jsou pragmatici, vědomi si momentálního rozložení sil. Může se přitom mluvit o přátelství, ale to v jejich politice nehraje vůbec žádnou roli. Rozporů je mezi oběma zeměmi více než dost. Rusko potřebuje podporu ve svém boji se Západem, Čína nemá o ideologický boj výrazný zájem. V současné době je to Rusko, které hledá podporu ze strany Číny, naopak to příliš neplatí.

SDÍLET