Kapitalismus je svoboda. V Číně nic takového nemají

Martin Schmarcz

07. 09. 2020 • 11:31
KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Klasik liberalismu Milton Friedman v knize Kapitalismus a svoboda dokazuje, že bez ekonomické svobody nemůže existovat ani ta politická. Tato úvaha přijde vhod, pokud se snažíme pojmenovat dnešní komunistickou Čínu. Když si za své peníze nesmíte koupit ani piano, protože se to vládě nelíbí, je to jeden z mnoha důkazů, že tam zkrátka ekonomickou svobodu nemají, a tedy není tam ani kapitalismus. V souvislosti s aktuálním případem výrobce klavírů Petrof je dobré si to připomenout.

O Číně se často mluví jako o „státním kapitalismu“ a občas zaznívá i tvrzení, že je tam svobodnější trh než v Evropě. Jenomže neliberální kapitalismus je stejný nesmysl jako neliberální demokracie. Podstatné jméno zůstává, ale negativní adjektivum mrzačí jeho obsah. Marxistická představa, že kapitalismus znamená vykořisťování proletariátu buržoazií, se vždy míjela s podstatou západního volného trhu a míjí se s ní i dnes, kdy čínští komunisté uvedli tuto noční můru z Marxova Kapitálu v život.

Liberální kapitalismus se vyvinul v unikátních podmínkách západní civilizace, je úzce spjat s křesťanskou (či protestantskou) morálkou a spíše než tržní vztahy (které existovaly vždy) jsou jeho podstatou občanské svobody, které se formovaly působením křesťanských hodnot. A Friedman má pravdu, že politická práva přišla až později jako důsledek ekonomické svobody. Režim, který svým občanům tato základní individuální práva upírá, z definice nemůže být kapitalistický.

Test kapitalistické svobody

Friedman popisuje, v čem je zásadní výhoda kapitalismu před komunismem. Jak někdo, kdo je v opozici, rozšíří k lidem své myšlenky? Nemá šanci dostat se k tiskárně – všechny jsou pod kontrolou vlády – ani k penězům potřebným k publikaci, protože mu je v takovém systému nikdo neposkytne. Oproti tomu v kapitalismu se vždy najde boháč, který bude s idejemi komunisty sympatizovat a umožní mu je vydat.

Jak si v tomto Friedmanově testu kapitalistické svobody vede Čína? Mizerně. I velké nadnárodní technologické firmy se musejí podřídit jisté cenzuře a dohledu, aby vůbec směly podnikat. A to je volné šíření myšlenek podstatou jejich byznysu. Právo na majetek, které je jednou ze základních kapitalistických svobod, je v Číně vůbec velmi relativní. Můžete hodně zbohatnout. Ale jen když vám to strana dovolí, přičemž vám zase může vše vzít, když se jí znelíbíte.

Pekingští komunisté přišli na to, že lidé se daleko lépe ovládají nikoli v případě, že jim odepřete vlastnictví, ale když jim ho naopak umožníte získat a pak jim neustále budete hrozit, že o něj mohou přijít. V západních zemích se používá řada protekcionistických až intervencionistických opatření, která křiví trh, což se stává předmětem kritiky. Vlády však vždy musejí respektovat demokratický charakter kapitalismu a občanské svobody. Nemohou postupovat selektivně a svévolně a proti jejich rozhodnutí se lze odvolat k nezávislému soudu.

Dlouhodobě vidíme, že v Číně to chodí zcela jinak. Komunistický režim pošlapává duševní vlastnictví, krade technologie, byznys je pod kontrolou strany a kdo ztratí moc, obvykle přijde také o majetek, případně ho popraví za korupci. Svoboda podnikat a cestovat je devalvována tím, že pokud v Číně zůstávají vaši příbuzní, musíte se kvůli jejich bezpečí v cizině chovat jako loajální poddaný režimu. Když máte problém, pozvou vás „na koberec“ do vlasti, což postihlo i čínského poradce prezidenta Zemana.

Pravidla liberálního kapitalismu v Číně neplatí. Rovnost před zákonem, stejné podmínky pro všechny, možnost dovolat se spravedlnosti u soudu, zákaz diskriminace, ochrana majetkových práv... to vše existuje buď jen na papíře, nebo vůbec.

Trestaný Petrof?

Proč o tom všem píšu? Média zaznamenala případ českého výrobce klavírů, firmy Petrof, ke které se Číňané otočili náhle zády a „shodili“ tak zakázku za miliony. Zásilka nástrojů byla připravená, ale protistrana ji odmítla odebrat – teoreticky v reakci na cestu šéfa Senátu Vystrčila na Tchaj-wan, která Peking pobouřila. Přitom pro firmu je čínský trh důležitým odbytištěm, připadá na něj víc než třetinový podíl. V praxi se tak nejspíš naplňuje to, o čem jsme na INFO.CZ již psali.

Kdo v Číně podniká, ví, že tak činí na vlastní riziko. A kauza Petrof ukazuje, že vám nemusí pomoci ani protekce českého prezidenta, který se chlubí, že má s režimem vynikající osobní vztahy. Prostě někdo zavolá obchodníkovi, který si objednal vaše piana, a dá mu jasně na srozuměnou, co a jak, protože „Češi už možná nejsou kamarádi.“ Žádné řádně přijaté omezení dovozu, žádné srozumitelně popsané a zveřejněné sankce. Jen ten telefonát. Dalo by se to pochopit, kdyby šlo o věc národní bezpečnosti (jakou je třeba zakazování čínských technologií v IT a telekomunikacích), nebo o strategický ekonomický zájem. Ale klavíry? To je směšné!

Každopádně co je to za ekonomickou svobodu, když si za své vydělané peníze nemůžete koupit ani piano, když vládě přeletí něco přes nos? A proč se snažit s tak nevyzpytatelným režimem obchodovat? Budiž toto poučením, že není radno sázet na idylické „přátelství“ s čínským režimem. Neliberální kapitalismus je stejně málo kapitalismem, jako neliberální demokracie demokracií. Obojí totiž předpokládá respekt k individuálním svobodám a vládě práva. Friedman se nemýlil – politická svoboda je nemyslitelná bez ekonomické svobody. V Číně ji nemají, protože o úspěchu nakonec nerozhoduje úsilí, vytrvalost a štěstí, ale komunistická strana. 

Liberální kapitalismus má dva druhy nepřátel. Jednak sílící neomarxistické hnutí, které opakuje, že jde o vykořisťovatelský systém, jednak čínské komunisty, kteří kapitalismus praktikují právě v karikované podobě popsané Marxem. Na Západě „marxistický model kapitalismu“ nikdy neexistoval. Straší dnes jen v hlavách některých uvědomělých bojovníků, kteří se s ním reálně nikdy nesetkali, a v Číně, kde si ho naopak zavedli.

Tyhle dvě skupiny se nesnesou nejen s obránci svobody, ale ani mezi sebou navzájem. Logicky. Nesou si totiž v sobě totiž stejný nesnášenlivý „marxistický gen“, který jim velí, že o úspěchu nemají rozhodovat individuální předpoklady, ale uvědomělý kolektiv. No jo, jenomže který? O to se v komunistickém světě vedly vždy velké spory, které zákonitě končily stranickými čistkami, politickými procesy či kulturními revolucemi. Takže si pamatujme: kapitalismus je svoboda, komunismus není kapitalismus.

SDÍLET