Nejen v českých médiích se často objevují formulace jako „Rusko chce“ s dodatkem toho či onoho. V poslední době šlo pochopitelně hlavně o Ukrajinu a o další fázi války na východě země. Je pochopitelné, že se kolem této hrozby objevují spousty výroků, kterými jednotliví aktéři sledují svoje cíle. Dvě situace z poslední doby přitom dobře ukazují, jak je uvažování ve smyslu „Vladimir Putin řídí všechno, co se v Rusku stane“ nepřesné či zjednodušené.
Místopředseda Rady federace a člen nejužšího vedení Jednotného Ruska Andrej Turčak a šéf frakce Jednotného Ruska ve Státní dumě navrhli dodávky zbraní oběma „lidovým republikám“ na ukrajinském Donbasu, zatímco komunistická strana svojí iniciativou ve státní Dumě pro změnu vyzvala k uznání obou entit za nezávislé státy. Nutno říct, že obě iniciativy příliš nadšení nevzbudily, a to ani v profesionální diplomacii, ani v čele Prezidentské administrace. Situace je ale zajímavá z hlediska dynamiky vnitřní ruské politiky.
V případě komunistického návrhu šlo o akci vzešlou ze samotné strany. Nebylo žádným tajemstvím, že po parlamentních volbách byla komunistická partaj zdrojem nespokojenosti v prezidentské administraci. Jednak získala až příliš velkou popularitu, kvůli čemuž bylo nutné přikročit ke „kreativnímu“ sčítání hlasů (hlavně v elektronickém hlasování), zadruhé si vedení strany v čele s palácovým komunistou Gennadijem Zjuganovem nedokázalo ohlídat aktivity svých spolustraníků zvláště z Moskvy. Ti se pak v čele s Valerijem Raškinem (pro zajímavost: v současné době obviněn z nezákonného lovu) začali chovat jako reálná opozice a proti manipulacím s výsledky hlasování začali skutečně protestovat.
Současným návrhem na uznání samostatnosti „Doněcké a Luhanské lidové republiky“ se komunisté podle všeho snaží vylepšit si pošramocenou pověst. Ovšem soudě podle dostupných zpráv, žádnou velkou radost jejich návrh nevzbudil. Moskvu by totiž zbavil výrazné páky na ukrajinskou politiku.
