Ruští propagandisté jen předkládají kremelskou verzi příběhů. Je chyba je pokládat za novináře

 FOTO: Profimedia

Karel Svoboda

12. 10. 2020 • 07:00
Není to tak dávno, co na jednom internetovém portálu vyšel článek věnující se hvězdám ruské televizní propagandy a jejich výdělkům. Nepřekvapila asi první místa, která zabírají především představitelé žánru zábavně-publicistického. Třeba Artěm Šejnin, který vede na prvním kanálu show Čas ukáže se silně přímočarým a zjednodušeným humorem, kde často vystupují různí „experti“ ze zahraničí, ze kterých se nakonec vyklubou hlídači v supermarketu se 100 miliony rublů. 

Překvapivé není ani umístění Margarity Simoňan (pověstné je její interview s duem Petrov a Boširov, které se snažilo diváky přesvědčit, že se do Salisbury letěli z Ruska podívat na katedrálu; její činnost na poli naprosto obskurních výmyslů je celkově vzato přímo bezbřehá) a jejího manžela Tigrana Keosajana (ten se pro změnu nedávno proslavil „vtipným“ pořadem, kde ruská herečka představovala běloruskou demonstrantku, která tvrdila, že na demonstrace chodí za západní peníze a jen proto, že má malá prsa). I další místa jsou relativně očekávatelná. Vladimir Solovjov je velmi známý i u nás, Olga Skabejeva a Jevgenij Popov vešli v širší známost díky aféře s Pavlem Novotným a jeho řeporyjským pomníkem vlasovcům. Obecně tak jde říct, že nejlépe placení jsou ti, kteří nejen že dokážou předkládat pokřivenou realitu, ale umí ji předložit způsobem zábavným pro co nejširší davy. 

Jedno jméno překvapilo, a to hlavně tím, jak nízko se objevilo. Dmitrij Kiseljov se stal přímo maskotem ruské propagandy, přesto se ale ocitl až na dvanáctém místě. Důvodem nicméně je, že šlo pouze o jeho plat vedoucího televizního pořadu Vesti neděli (zprávy týdne), nikoli o příjem, který má jako šéf konglomerátu Rossija Segodňa. Kiseljov ve svém pořadu probírá různé kauzy, přičemž předkládá verzi, která z jeho pohledu nejlépe odpovídá ruským zájmům. Ve své poslední reportáži, která vzbudila větší pozornost, se nechal ubytovat v Tomsku ve stejném hotelovém pokoji jako před ním Alexej Navalnyj, aby dokázal, že vůdce ruské opozice otráven novičokem být nemohl.  

Kiseljov je přitom považován právem za nejdůležitější postavu ruské propagandy, tvůrce celého rámce, ve kterém se ostatní pohybují. Ten stojí na poměrně jednoduchých základech. V kiseljovovské verzi světa je Rusko jedinou rozumnou, silnou a vzkvétající zemí, která je obkličována agresivním Západem. V jednom ze svých pořadů vysvětloval, jak je Rusko schopno přeměnit USA v hromadu popela v případě jaderného útoku ze strany USA. Celý program byl v březnu 2014, tedy v období kolem ruské anexe Krymu, postavený na verzi, že se Obama (slabý, jak jinak) bojí tolik Putina a jeho síly, že mu volá každý den. Zamíchal tak obratně fakta četných telefonátů s vlastními závěry. 

Oblíbeným tématem je svoboda slova a kvalita demokracie na Západě. Kiseljov sám je objektem západních sankcí, které nicméně hodnotí jako útok na svobodu slova ze strany západních zemí. Podobně využívá i současné situace během amerických voleb, kdy Donald Trump již zpochybnil samotné hlasování, jmenovitě korespondenční formu. Kiseljov si nemusí často ani problémy vymýšlet, protože reálně existují. Jen je nafukuje do naprosto disproporčních rozměrů. Strategie je přitom naprosto zřejmá a ostatně i tradičně sovětská – nafukováním problémů jiných relativizovat problémy vlastní. Primárním adresátem přitom není zahraniční divák (s výjimkou RT, pochopitelně), ale ten ruský.  

Kiseljov se ani netají tím, že jeho ambicí není být objektivní. Namísto toho je pro něj hlavní hodnotou patriotismus. Přitom ale sám sebe považuje za liberála, respektive to o sobě aspoň tvrdí. Jeho pořady tak nelze brát jako snahu dojít k pravdivé verzi, což je chyba, kterou často dělají i jeho obhájci na Západě. Předkládá ruskou, či ještě lépe kremelskou, verzi příběhů, z faktů si vybírá, podobně jako jiní obhájci, jen ta, která se mu do jeho příběhu hodí. Nutno ale také okamžitě dodat, že jeho pořady jsou silně sugestivní. Divákovi dodají prakticky celý komplex informací, které potřebuje, aby si udělal obrázek. Kdo viděl vystoupení Pavla Novotného v pořadu Skabejevové a Popova, pochopil poměrně jednoduše, že nefungovali jako nezávislí moderátoři diskuse, ale jako jedna ze stran. Fakt, že jejich základní teze o odsouzení generála Vlasova v norimberských procesech se prostě nezakládala na pravdě, přitom vůbec nebyl důležitý. Dodali verzi příběhu, která byla potřeba a bylo jedno, co jejich host říká. Ostatně, když se dostávali do úzkých, raději Novotného vypnuli.   

Vnímat Kiseljova jako novináře, stejně jako i další lidi ze seznamu, je rovněž zásadní chybou. Jejich prací není osvětlovat situaci, či hledat pravdivou verzi příběhu. Všichni ostatně pracují ve státem placených televizích (například RT Margarity Simoňan dostává na svoje fungování dotaci 27 miliard rublů) a jsou placeni právě proto, aby požadovanou verzi příběhu podali tak, aby jí národ věřil. Jejich platy odpovídají tomu, že svoji práci odvádějí dobře, byť každý na jiné úrovni, cílící na jiné publikum. Problémem nepochopení je pak prostě to, že dochází k zastření samotného smyslu jejich práce.

SDÍLET