Sankce za otravu Navalného zasáhly i jednoho z nejmocnějších mužů v Kremlu

 FOTO: Profimedia

Karel Svoboda

20. 10. 2020 • 06:00
Evropské země se po relativně krátké (na poměry EU) době dohodly na zavedení sankcí proti představitelům současného ruského režimu, kteří jsou podle západních představitelů zodpovědní za užití bojové látky typu novičok proti opozičnímu lídrovi Alexeji Navalnému. Ponechme přitom stranou, jak moc je podezření, že právě tito lidé stáli za útokem, opodstatněné. Vzhledem k tomu, že panuje přesvědčení, že se na něm podílely ruské silové složky, jmenovitě FSB, ani nepřekvapí, že se na sankčním seznamu objevilo jméno Alexandra Bortnikova, stejně jako dvou náměstků ministra obrany (Alexeje Krivoručka a Andreje Popova), Sergeje Meňajla (prezidentův představitel pro Sibiřský okruh) a Andreje Jarina, šéfa odboru vnitřní politiky prezidentské administrace. 

Šestici uzavírá Sergej Kirijenko, první zástupce šéfa prezidentské administrace zodpovědný za vnitřní politiku (druhým prvním zástupcem, který zodpovídá za propagandu, je Alexej Gromov, který mluví plynně česky, a dokonce ještě v tehdejší ČSSR na sovětské ambasádě pracoval). Na všechny byl uvalen zákaz cestování do EU a také zmrazení jejich aktiv, což je zase tak mrzet nemusí. Oficiálně nic nesmí vlastnit mimo Rusko již na základě tamních zákonů. Zákaz cestování je pro ně ale o něco citelnější, vzhledem k oblíbenému zvyku manželek současných ruských představitelů vlastnit nemovitosti v západní Evropě.

Sergej Kirijenko je pravděpodobně z celého seznamu nejzajímavější. Samotný titul jeho funkce není zrovna omračující. První zástupce, navíc v úřadu, který poskytuje prezidentovi „jen“ servis. O funkci nicméně daleko lépe vypovídá to, že ji v minulosti zastával, byť velmi krátce, Vladimir Putin, dále pak Dmitrij Medveděv, Dmitrij Kozak, Vladislav Surkov (tvůrce celého principu „suverénní demokracie“, o kterém jsem již na INFO.CZ psal) či Vjačeslav Volodin, který naopak sledoval politiku utužení po protestech v roce 2011/2012. Právě posledně jmenovaný snad nejlépe vystihl, o co přesně jde, když se vehementně bránil přesunu z tohoto podřízeného postu směrem nominálně nahoru, do čela ruské Státní dumy. Velmi jednoduše, Volodin, i když není považován za intelektuála mezi ruskými představiteli (což je rozdíl od již zmiňovaného Surkova), velmi dobře chápal, kde se tvoří reálná politika. 

Pod Kirijenkem došlo k některým změnám ve fungování prezidentské administrace, hlavně v jejím boji proti opozici představované stále výrazněji Alexejem Navalným. Hrubá síla, kterou představoval Volodin, spjatý se zatýkáním a exemplárními tresty, musela ustoupit poněkud sofistikovanějším metodám. Stále více se navíc projevuje síla internetu. Kirijenko tak byl nucen přijít s novými přístupy, které by opozici „přistřihly křídla“. Jedním z jeho tahů je přesun od přímého násilí velkého rozsahu vůči demonstrantům k občanskoprávním žalobám. Demonstrace proti vyřazení opozičních kandidátů pro volby do moskevské dumy, které pořádal Fond boje proti korupci, tak namísto nějakých dlouhých trestů vězení sklidily „pouze“ žaloby o náhrady škody. O spontánnosti si není nutné dělat iluze, navíc soudy často absurdní požadavky v řádech milionů rublů za škody ve velké většině schvalovaly. 

Kirijenko stojí i za projektem „opozičních“ stran, které mají stáhnout hlasy od reálné opozice hlasy ke kremelským projektům (více ZDE). Vzniknout by měly, popřípadě již vznikly a jen byly „posíleny“, strany založené na tématech, jako je ekologie, či vedené různými populárními osobnostmi. Cílem není nic jiného, než co se kdysi povedlo s Liberálně-demokratickou stranou Ruska, tedy vytvořit pseudoopoziční stranu, která bude stahovat hlasy jinak jdoucí protikremelským stranám, ale která bude zároveň bezvýhradně loajální vůči Kremlu.

Kirijenko sám je zajímavou postavou. Jedná se bezpochyby o nesmírně inteligentního člověka (ostatně jako byl třeba Surkov), ze všeho nejvíc technokratického zaměření. Do ruských dějin vstoupil poměrně výrazně již jednou v minulosti, kdy zastával post premiéra. Ve svých pětatřiceti letech (v březnu 1998) byl jmenován s tím, že měl řešit již probíhající krizi. O několik měsíců později vyhlásil ruský bankrot, což ho celkem pochopitelně stálo místo. Po nějakou dobu se dokonce angažoval v rámci Svazu pravicových sil s lidmi jako Boris Němcov či Anatolij Čubajs, nicméně následně přešel do služeb státu. 

Role obětního beránka, kterou sehrál v roce 1998 mu nijak nezabránila, aby nadále zastával významné funkce v rámci státní hierarchie (prezidentův představitel pro Povolžský okruh), či v ruských státních firmách, jmenovitě jako šéf Rosatomu. Ve všech případech se osvědčil coby velmi efektivní vykonavatel kremelské politiky, kdy dokázal zlomit odpor povolžských republik, jmenovitě Tatarstánu a Baškortostánu proti jejich včlenění do Putinem budované vertikály moci. 

Sankce tak mířily na jednoho z nejvýznamnějších mužů v Kremlu, u něhož oficiální postavení neodpovídá významu, který ve skutečnosti v ruské politice má. Dokonce je možné předpokládat, že Sergej Kirijenko bude hrát i nadále velmi významnou roli, a že případně bude aspirovat i na vyšší funkce.

SDÍLET