V Kanadě to v posledních měsících doslova vře. Protesty vůči proticovidovým opatřením, jež občanům země „(na)ordinovala“ vláda liberálního premiéra Justina Trudeaua, které v lednu zahájili řidiči kamiónů pod názvem „Konvoj svobody“ (Freedom Convoy či, francouzsky, Convoi de la liberté), vedl k politické krizi, jakou jinak vcelku poklidný severoamerický stát nepamatuje. Kromě razantních protestujících, blokujících zčásti kanadsko-americké hraniční přechody a centrum hlavního města Ottawy, k vyhrocenému stavu přispěl i sám ministerský předseda, který ve snaze „vypořádat se s rebely“ dokonce prosadil aktivaci zákona o nouzovém stavu z roku 1988.
Celý příběh je velmi dobře znám, a proto jej zrekapituluji jenom krátce, než se soustředím na to podstatné. Všechno začalo poté, co kanadská federální vláda s platností od 15. ledna 2022 nařídila řidičům kamiónů, překračujících hranice se Spojenými státy americkými, povinné očkování proti covidu-19. O týden později, 22. ledna, začalo platit nařízení, jež zavádělo povinné očkování pro řidiče vstupující do země z jiných států i v USA. V poměrně početné a svérázné, avšak pro bezproblémový chod americké a kanadské (nejen příhraniční) ekonomiky velmi důležité komunitě, jejíž nemalá část měla problém s očkováním od počátku, kdy ještě nebylo povinné, to vyvolalo bouři hněvu. Výsledkem byl již zmíněný konvoj či spíše konvoje kamiónů, blokujících klíčové hraniční přechody s USA a směřujících do kanadské metropole, kterou následně zablokovaly rovněž.
O tom, že se jedná nejen o velký politický, nýbrž i o ekonomický (pro řadu lidí primárně ekonomický) problém, svědčí nejlépe pouhých „pár“ čísel: Více než dvě třetiny zboží, k jehož výměně dochází mezi Spojenými státy a Kanadou (v hodnotě přes pět set miliard amerických dolarů) je obchodováno právě prostřednictvím silniční dopravy! Připočteme-li ke zhoršujícím se problémům se zásobováním mimořádné dopravní komplikace, nekončící paralýzu metropole Ottawy, a také fakt, že se k šoférům kamionů připojila část těch Kanaďanů, která je, podobně jako lidé v USA, v Evropě a vůbec na celém světě, včetně České republiky, unavená a frustrovaná z „nepříliš efektivního boje proti covidu“, lze pochopit, proč se po čase vláda v čele s Trudeauem rozhodla jednat.
Způsob, jakým „boj“, jinak to nelze nazvat, proti „rebelům“ pojala, ale vyvolává řadu otázek, některé z nich jsou navíc dosti znepokojující. Už jen zjevný despekt či způsob, jakým Justin Trudeau o protestujících opakovaně mluvil a mluví („lidé na okraji společnosti s neakceptovatelnými názory, kteří nereprezentují Kanaďany“), mimochodem podobně jako italský premiér Mario Draghi (který označil více než půl milionu neočkovaných Italů starších padesáti let za lidi, „kteří nejsou součástí naší společnosti“, a kteří by podle něj měli mít zakázáno chodit do práce a pobírat plat), stojí za povšimnutí. Respekt k lidem s odlišným názorem, navíc v situaci, kdy koronavirová pandemie v důsledku méně nebezpečné mutace omikron zjevně ustupuje a přestává být zásadním zdravotním a společenským problémem, by přitom byl na místě, jak to vidíme například u představitelů řady evropských vlád včetně kabinetu Petra Fialy u nás doma. Něco takového je ale Trudeauovi naprosto cizí, stejně jako odvaha setkat se protestujícími; místo toho se premiér na vrcholu protestů z důvodu údajného kontaktu s nakaženým člověkem na několik dnů stáhl z očí veřejnosti a pracoval na „utajeném místě“, takže byl svými odpůrci, vcelku logicky, nařčen ze zbabělosti…
