Svoboda: Hlavní korupčníci v Rusku stále unikají. Mluví se o nejvyšších patrech politiky

HalfPageAd-1

Karel Svoboda

15. 12. 2019 • 07:00

KOMENTÁŘ KARLA SVOBODY | Zdá se to jako výborný nápad, začít bojovat proti korupci v Rusku tím, že předvedete několik spektakulárních zátahů a zatknete při nich pár středně významných korupčníků. Můžete se pak třeba chlubit tím, kolik jste vrátili do rozpočtu peněz. Ovšem věc není ani zdaleka tak ideální a velmi jednoduše se může stát, že se podobná kampaň obrátí proti vám.  

Mobile-rectangle-3

Rusko má za sebou hned několik skandálů se zadrženými představiteli silových složek či státu, kteří čelí obvinění z korupce. Nejde přitom o nějakých pár milionů. V případě první z velkých kauz poslední doby – plukovníka protikorupčního útvaru policie Dmitrije Zacharčenka – bylo v září 2016 v jeho bytě určeném speciálně pro „schraňování peněz“ nalezeno devět miliard rublů (zhruba 3,25 miliardy korun) v různých měnách.

Ještě o něco více dokázali „nastřádat“ plukovníci FSB (tajná služba) zodpovědní za bankovní sektor v čele s Kirillem Čerkalinem. U nich leželo 12,5 miliardy rublů a další minimálně stejně vysokou částku už zvládli odeslat skrze nastrčené firmy a osoby včetně rodinných příslušníků. Přesto ale nejsou jediní, těmto objemům peněz konkurují představitelé místní „civilní“ moci Alexandr Šestun, hlava Serpuchovského okrsku Moskevské oblasti s dvanácti miliardami rublů či Alexandr Postrigaň, hlava Klinského okresu té samé oblasti s devíti miliardami.

Jejich činnost, a zvláště ona plukovnická linie, je velmi podobná tomu, co tvořilo základ tzv. Magnitského případu, kdy celá firma Hermitage Capital byla v roce 2007 pod záminkou daňových úniků „převzata“ silovými složkami. V roce 2009 byl právník Sergej Magnitskij, který vyšetřoval celé schéma podvodné konfiskace, zatčen a následně zemřel ve vazbě. Aby toho nebylo málo, Magnitskij byl následně posmrtně odsouzen pro daňové podvody. Případy plukovníků Čerkalova a Zacharčenka nicméně (byť pravděpodobně nechtěně) dávají tušit, že Magnitskij byl spíše než daňovým podvodníkem obětí podobného schématu.

Při pohledu na funkce odhalených korupčníků zarazí především to, že ani zdaleka nejde o nejvyšší patra ruské politiky či silových složek. Běžný občan si tak jednoduše může dosadit, že pokud takto a v těchto objemech funguje pomyslná střední úroveň, na nejvyšší úrovni půjde zákonitě o částky mnohonásobně vyšší. Dostanou tak mimochodem ještě větší váhu zvěsti o Putinovi jako nejbohatším člověku na světě. Co je na takových tvrzeních nepříjemné, je to, že zdánlivě nepotřebují důkazy. Ostatně, po svém propuštění s podmínečným trestem mluvila o rozdělení ruské společnosti na okrádající a okrádané i nová hvězda ruské opozice, jinak student moskevské Vysoké školy ekonomické Jegor Žukov.

Podobné případy pomáhají i aktivistům spojeným s Fondem boje proti korupci Alexeje Navalného. Ten i na jejich základě dodává odpovědi na to, jak se do korupce zapojují samotné špičky ruské politiky. Jeho nejoblíbenějším cílem je přitom nikoli prezident Putin, ale premiér Dmitrij Medveděv. Ten byl „hrdinou“ asi nejznámějšího z filmů „Pro vás to není žádný Dimon“.

V současné době se do centra pozornosti dostala manželka ruského premiéra Světlana, která podle Navalného využívá ke svým cestám soukromý tryskáč v ceně 50 milionů dolarů, jenž donedávna patřil offshorové společnosti vlastněné ruskou státní bankou VTB a nyní je registrován na podobnou společnost v Belize (tato země neodhaluje skutečné vlastníky). Měsíční plat ruského premiéra by stačil na hodinu letu tohoto letadla a jeho žena má podle přiznání majetku nulové příjmy. V jiných případech se pak do hledáčku Navalného a jeho spolupracovníků dostali lidé jako šéf Národní gardy Viktor Zolotov či hlava Rosněfti Igor Sečin.

O tom, jak moc jsou obvinění ze strany Navalného nepříjemná, svědčí už jen to, že představitelé státní moci na ně nejsou schopni přesvědčivě odpovídat. Reakce sahají od obskurností typu Ališera Usmanova s jeho jazykem pouličního zlodějíčka či Viktora Zolotova, který v uniformě vypadající jako karikatura oděvu představitele jihoamerické junty vyzýval Navalného na souboj, až po generálního prokurátora Jurije Čajku, který poněkud tradičněji nazval svoje obvinění objednávkou ze zahraničí. Jinou strategii, tedy ignorování, zvolil Dmitrij Medveděv.

Ostatně, nezmiňovat jméno Alexeje Navalného a nepřitahovat k němu pozornost je základem kremelské politiky vůči tomuto opozičníkovi. Typickým příkladem slouží už jen třeba vystoupení Vladimira Putina, který leckdy až krkolomně Navalného jméno obchází. K soudu se obrátilo jen minimum z nich. Usmanov svůj soud vyhrál, nicméně i tak pochybnosti zůstaly.

Tvrzení, že se korupční kauzy, respektive obvinění z finančních machinací či překročení pravomocí, vyhnuly nejvyšším patrům ruské politiky, není zcela přesné. Za korupci byl odsouzen například ministr ekonomického rozvoje Alexej Uljukajev, bývalý ministr obrany Anatolij Serďukov či náměstek ministra financí Sergej Storčak. Nicméně ve všech třech případech šlo spíše než o příkladný boj proti korupci o výsledek bojů mezi jednotlivými klikami současné ruské moci. Uljukajev se znelíbil všemocnému Sečinovi, v případě Serďukova šlo o pomstu armádní kliky.

Zajímavostí je, že zvláště v případě prvních dvou se čekalo, že zasáhne Vladimir Putin, ten se však do bojů mezi jednotlivými klany nepustil. Pouze ve Storčakově případě došlo k osvobození, a to po přímluvách například Alexeje Kudrina, tehdy ministra financí. A i pokud půjdeme k současným případům, Alexandr Šestun proslul jako člověk poukazující na machinace ze strany současného generálního prokurátora Jurije Čajky či dalších představitelů silových složek.  

Demonstrace odhodlání bojovat proti korupci je tedy dvojsečnou zbraní. Vedle boje s korupcí také může prostě ukazovat na to, jak moc je korupce rozšířená a kam až všude sahá. Odsouzení nejsou vnímaní jako nevinní, ale spíše jako exemplární případy či oběti vnitřních bojů, zatímco ti hlavní korupčníci jsou stále skrytí.

SDÍLET

Billboard-bottom-1