Bill Clinton (*1946; v úřadu v letech 1993–2001) se zapsal do dějin více svou mimořádnou politickou obratností a sexuální aférou se stážistkou Monikou Lewinskou, kvůli níž čelil i ústavní žalobě (tzv. impeachmentu) než čímkoli jiným. Je tomu tak navzdory skutečnosti, že vcelku úspěšně vedl Spojené státy v časech velké prosperity, a navíc v době, kdy po skončení studené války jednoznačně dominovaly světu. Clintonův příspěvek k řešení „severoirské otázky“, krize na Balkáně i na Blízkém a Středním východě, abych uvedl jen několik příkladů, se stal, do jisté míry paradoxně, méně důležitým než otázky cti, morálky a politické odpovědnosti, v nichž prezident podle mnoha lidí selhal. Skutečnost, že se na něj bude vzpomínat zejména v souvislosti s Lewinski Affair (či Monica Gate), zároveň svědčí o tom, že USA v devadesátých letech minulého století prožívaly, (nejen) ve srovnání s dneškem „časy klidu, bezpečí a politické nevinnosti“.
William Jefferson „Bill“ Clinton se narodil 19. srpna 1946 v arkansaském městečku Hope jako William Jefferson Blythe III. tři měsíce po smrti svého otce. Zpočátku jej vychovávali hlavně prarodiče, od roku 1950 pak matka Virginia s druhým manželem, alkoholikem Rogerem Clintonem Sr. Ten Billa, jenž chodil do školy v Hot Springs, kde byl po všech stránkách aktivní včetně muzicírování (již tehdy hrál slušně na saxofon), sice formálně adoptoval (včetně toho, že chlapec přijal jeho jméno), učinil tak ale až v jeho patnácti letech a žádná velká láska to ani z jedné strany zjevně nebyla.
Během let na Hot Springs High School se Clinton začal zajímat o studium práv, v roce 1963 pak, jak napsal ve svých memoárech, prodělal dvojí „osudovou zkušenost“. První byla návštěva u prezidenta Johna F. Kennedyho v Bílém domě (Bill byl součástí delegace chlapecké organizace Boys Nation), druhou slavný projev Martina Luthera Kinga Jr. „Mám sen“ („I Have a Dream“), který viděl v televizi. Právě tehdy se mentálně rodil budoucí politik a prezident USA. Stipendium, které následně získal, mu umožnilo studovat na Georgetown University ve Washingtonu, kde se začal politice věnovat i aktivně, a sice jako asistent vlivného arkansaského senátora Jamese Williama Fulbrighta. Velkorysá finanční podpora mu umožnila i studium v Evropě, na oxfordské University College, během něhož se stal rovněž vášnivým kritikem americké účasti ve vietnamské válce. Po návratu do USA získal titul doktora práv na Yaleově univerzitě, kde se seznámil s budoucí manželkou Hillary Rodhamovou, jež byla politikou posedlá podobně jako on. V dalších letech pomáhali Bill a Hillary v kampaních různým demokratickým kandidátům (včetně George McGoverna); roku 1975 se konečně vzali a o pět let později se jim narodila jediná dcera Chelsea.
V té době už byl Clinton známým politikem. Nejprve, v roce 1972, se pokusil probít do Sněmovny reprezentantů (tehdy ještě poměrně těsně prohrál s republikánským matadorem Johnem Paulem Hammerschmidtem), roku 1978 se pak stal guvernérem rodného Arkansasu a zároveň nejmladším úřadujícím guvernérem v celé zemi. Na tom, že byl pokládán za velký politický talent, nic nezměnila ni porážka v guvernérských volbách v roce 1980. Už o dva roky později se totiž dokázal do guvernérského křesla v Little Rocku vrátit. V následujících deseti letech se zasloužil o pozvednutí ekonomiky chudého státu i o zlepšení tamního školství, současně se ale s Hillary zapletli do tzv. whitewaterské aféry (Whitewater Controversy; nezákonných manipulací s realitami).
Právě tato „skvrna“ a prozatím nepotvrzené pověsti o mimomanželských záletech jej stály možnost postavit se proti Georgi Bushovi staršímu v prezidentských volbách v roce 1988. O čtyři roky později ale Clinton vycítil, že úřadující prezident není neporazitelný, a vyrazil do boje, ve kterém překvapivě jasně vyhrál. Jak jsem napsal již v příběhu o Georgi Bushovi starším, Clinton se v kampani dokázal prezentovat jako středový politik, přijatelný pro demokraty i pro umírněné republikány, a navíc jako politik, kladoucí důraz na zájmy středních vrstev a na ekonomická témata, což Američané vzhledem k nepříjemně vleklé hospodářské recesi kvitovali s povděkem. Vítězství v tzv. první válce v (Perském) zálivu, na něž spoléhal prezident Bush, se zdálo být ve srovnání s ekonomickými těžkostmi dávno „zapadlou a vcelku bezvýznamnou událostí“. Clintonovi pomohlo i to, že se mohl odkazovat na výsledky, kterých dosáhl v chudém Arkansasu, fakt, že dokonale ovládl umění „politického marketingu“, a vskutku neobyčejné, téměř živočišné charisma, jež vynikalo zvlášť v konfrontaci s Bushovou těžkopádností, stejně jako „faktor Perot“ (nezávislý kandidát, miliardář Ross Perot, útočící na obě zavedené strany, doslova „urval“ téměř 19 % hlasů, čímž přispěl k Bushově porážce). Clinton nakonec získal 43 % hlasů, 32 států + Washington DC a 370 volitelů, Bush 37,4 % hlasů, 18 států a 168 volitelů) a Bílý dům byl jeho.
