„Velký prostopášník“ Clinton se stal mistrem politického marketingu, se ctí a morálkou byl ale na štíru

 FOTO: Info.cz

Martin Kovář

13. 09. 2020 • 07:00
Bill Clinton (*1946; v úřadu v letech 1993–2001) se zapsal do dějin více svou mimořádnou politickou obratností a sexuální aférou se stážistkou Monikou Lewinskou, kvůli níž čelil i ústavní žalobě (tzv. impeachmentu) než čímkoli jiným. Je tomu tak navzdory skutečnosti, že vcelku úspěšně vedl Spojené státy v časech velké prosperity, a navíc v době, kdy po skončení studené války jednoznačně dominovaly světu. Clintonův příspěvek k řešení „severoirské otázky“, krize na Balkáně i na Blízkém a Středním východě, abych uvedl jen několik příkladů, se stal, do jisté míry paradoxně, méně důležitým než otázky cti, morálky a politické odpovědnosti, v nichž prezident podle mnoha lidí selhal. Skutečnost, že se na něj bude vzpomínat zejména v souvislosti s Lewinski Affair (či Monica Gate), zároveň svědčí o tom, že USA v devadesátých letech minulého století prožívaly, (nejen) ve srovnání s dneškem „časy klidu, bezpečí a politické nevinnosti“.


William Jefferson „Bill“ Clinton se narodil 19. srpna 1946 v arkansaském městečku Hope jako William Jefferson Blythe III. tři měsíce po smrti svého otce. Zpočátku jej vychovávali hlavně prarodiče, od roku 1950 pak matka Virginia s druhým manželem, alkoholikem Rogerem Clintonem Sr. Ten Billa, jenž chodil do školy v Hot Springs, kde byl po všech stránkách aktivní včetně muzicírování (již tehdy hrál slušně na saxofon), sice formálně adoptoval (včetně toho, že chlapec přijal jeho jméno), učinil tak ale až v jeho patnácti letech a žádná velká láska to ani z jedné strany zjevně nebyla. 

Během let na Hot Springs High School se Clinton začal zajímat o studium práv, v roce 1963 pak, jak napsal ve svých memoárech, prodělal dvojí „osudovou zkušenost“. První byla návštěva u prezidenta Johna F. Kennedyho v Bílém domě (Bill byl součástí delegace chlapecké organizace Boys Nation), druhou slavný projev Martina Luthera Kinga Jr. „Mám sen“ („I Have a Dream“), který viděl v televizi. Právě tehdy se mentálně rodil budoucí politik a prezident USA. Stipendium, které následně získal, mu umožnilo studovat na Georgetown University ve Washingtonu, kde se začal politice věnovat i aktivně, a sice jako asistent vlivného arkansaského senátora Jamese Williama Fulbrighta. Velkorysá finanční podpora mu umožnila i studium v Evropě, na oxfordské University College, během něhož se stal rovněž vášnivým kritikem americké účasti ve vietnamské válce. Po návratu do USA získal titul doktora práv na Yaleově univerzitě, kde se seznámil s budoucí manželkou Hillary Rodhamovou, jež byla politikou posedlá podobně jako on. V dalších letech pomáhali Bill a Hillary v kampaních různým demokratickým kandidátům (včetně George McGoverna); roku 1975 se konečně vzali a o pět let později se jim narodila jediná dcera Chelsea.

V té době už byl Clinton známým politikem. Nejprve, v roce 1972, se pokusil probít do Sněmovny reprezentantů (tehdy ještě poměrně těsně prohrál s republikánským matadorem Johnem Paulem Hammerschmidtem), roku 1978 se pak stal guvernérem rodného Arkansasu a zároveň nejmladším úřadujícím guvernérem v celé zemi. Na tom, že byl pokládán za velký politický talent, nic nezměnila ni porážka v guvernérských volbách v roce 1980. Už o dva roky později se totiž dokázal do guvernérského křesla v Little Rocku vrátit. V následujících deseti letech se zasloužil o pozvednutí ekonomiky chudého státu i o zlepšení tamního školství, současně se ale s Hillary zapletli do tzv. whitewaterské aféry (Whitewater Controversy; nezákonných manipulací s realitami).

Právě tato „skvrna“ a prozatím nepotvrzené pověsti o mimomanželských záletech jej stály možnost postavit se proti Georgi Bushovi staršímu v prezidentských volbách v roce 1988. O čtyři roky později ale Clinton vycítil, že úřadující prezident není neporazitelný, a vyrazil do boje, ve kterém překvapivě jasně vyhrál. Jak jsem napsal již v příběhu o Georgi Bushovi starším, Clinton se v kampani dokázal prezentovat jako středový politik, přijatelný pro demokraty i pro umírněné republikány, a navíc jako politik, kladoucí důraz na zájmy středních vrstev a na ekonomická témata, což Američané vzhledem k nepříjemně vleklé hospodářské recesi kvitovali s povděkem. Vítězství v tzv. první válce v (Perském) zálivu, na něž spoléhal prezident Bush, se zdálo být ve srovnání s ekonomickými těžkostmi dávno „zapadlou a vcelku bezvýznamnou událostí“. Clintonovi pomohlo i to, že se mohl odkazovat na výsledky, kterých dosáhl v chudém Arkansasu, fakt, že dokonale ovládl umění „politického marketingu“, a vskutku neobyčejné, téměř živočišné charisma, jež vynikalo zvlášť v konfrontaci s Bushovou těžkopádností, stejně jako „faktor Perot“ (nezávislý kandidát, miliardář Ross Perot, útočící na obě zavedené strany, doslova „urval“ téměř 19 % hlasů, čímž přispěl k Bushově porážce). Clinton nakonec získal 43 % hlasů, 32 států + Washington DC a 370 volitelů, Bush 37,4 % hlasů, 18 států a 168 volitelů) a Bílý dům byl jeho.

V prvním období se nový prezident zaměřil na „svá“ tradiční témata – školství, zdravotnictví, rasovou rovnost atd. Některé ze zákonů, jež spolupřipravil a podepsal, například Family and Medical Leave Act of 1993, na jehož základě museli zaměstnavatelé poskytnout svým zaměstnancům neplacené volno po dobu těhotenství a následné péče o malé děti (pokud o ně požádali), získaly všeobecnou podporu a přinesly Clintonovi cenné politické body. Jiné prezidentovy kroky byly mnohem méně oblíbené, například zvýšení daní, ve snaze snížit státní dluh, veřejnost je ale v zásadě chápala. Ambiciózní zdravotnickou reformu, na níž pracovala i prezidentova manželka, se mu pro odpor velkých pojišťoven prosadit nepodařilo; kontroverzním odkazem budoucím vládám pak byla revize Community Reinvestment Act z let 1993–1995, již řada odborníků později označila za jednu z hlavních příčin americké hypoteční krize z roku 2007, která posléze přerostla ve světovou finanční a hospodářskou krizi obecně. V zahraniční politice Clinton podporoval ruského prezidenta Borise Jelcina, jenž se snažil zavést ve své zemi demokratický politický systém, aktivně vstoupil též do jednání o budoucnosti Severního Irska, což posléze vedlo k podpisu tzv. Velkopáteční dohody (1998), výrazně přispěl i k úspěchu tzv. dohod z Osla mezi Izraelci a Palestinci (1993, 1995).  Americká angažmá v Somálsku, v Bosně a Hercegovině a naopak „ne-angažmá“ ve Rwandě byla a jsou naopak pokládána za mnohem méně šťastná.

V roce 1996 Bill Clinton prezidentský úřad poměrně snadno obhájil, když porazil republikána Roberta Josepha „Boba“ Dolea a (znovu, stejně jako v roce 1992) nezávislého kandidáta Rosse Perota (Clinton získal 49,2 % hlasů, 31 států a Washington DC a 379 volitelů, Dole 40,7 % hlasů, 19 států a 159 volitelů, zatímco pro Perota se tentokrát vyslovilo „jen“ 8,4 % voličů). Třebaže Clinton byl i ve druhém funkčním období aktivním prezidentem, jak doma (kde podporoval afroamerickou minoritu, takže byl dokonce označen za „prvního černošského prezidenta“, sexuální menšiny a lidi s jakýmkoli handicapem), tak v zahraničí (roku 1998 nařídil bombardování Iráku ve snaze přimět Saddáma Husajna, aby se podrobil rezolucím OSN; v roce 1999 se USA výrazně podílely na operaci NATO, jejímž cílem bylo zastavit etnické čistky v Kosovu; současně začal „hon“ na Usámu bin Ládina, stojícího v čele teroristické organizace Al-Káida atd.), prakticky všechno ale zastínila sexuální aféra s Monikou Lewinskou. 

S patřičným časovým odstupem se celá záležitost, tj. obvinění, že prezident tajil sexuální vztah s mladou stážistkou v Bílém domě, jeví téměř komicky, ve své době nicméně hýbala celou Amerikou, a nakonec dospěla až k hlasování o Clintonově ústavní žalobě na zbavení funkce (tzv. impeachmentu). Jakkoli ve finále šlo o vážnější záležitost než o sex samotný, konkrétně o to, že prezident lhal pod přísahou a snažil se mařit vyšetřování záležitosti, byla zběsilost, s níž se na něj konzervativci v čele s nezávislým vyšetřovatelem Kennethem Starrem útočili, stejně nechutná jako Clintonovo lhaní. Nenávist nepřátel vůči úspěšnému a oblíbenému prezidentovi si nijak nezadala se zběsilostí útoků proti Richardu Nixonovi v první polovině sedmdesátých let a s útoky proti Georgi Bushovi ml. v prvním desetiletí 21. století. Fakt, že Clinton aféru „ve zdraví“ přežil, svědčí o tom, že byl větší „tvrďák“, „ranař“ či „tuhý chlapík“, jak bychom do češtiny mohli přeložit specificky americký výraz „Tough Guy“, než se na první pohled zdálo. Většina odborníků se shoduje, že kdyby mohl kandidovat na prezidenta ještě jednou, téměř jistě by bez ohledu na výše zmíněné aféry a útoky vyhrál znovu. To vypovídá o tom, že byl téměř dokonalým ztělesněním termínu „Political Animal“, i o tom, jak se ve 20. století proměnil úřad prezidenta země a jeho vnímání Američany.

Bill Clinton zůstal politicky aktivní i po odchodu z Bílého domu; společně s další bývalou hlavou státu Barackem Obamou je dodnes nejvlivnější postavou Demokratické strany. Zejména díky němu jeho viceprezident, poněkud „kožený“ Albert Arnold „Al“ Gore Jr. v roce 2001 téměř vyhrál prezidentské volby v souboji s Georgem Bushem mladším; v roce 2016 měl Clinton dokonce velký problém s tím, aby ve volbách nezastínil poněkud „umělou“ oficiální kandidátku, svou ženu Hillary, kterou ze všech sil podporoval; v letošním roce se podobně aktivně staví za Obamova viceprezidenta Joea Bidena, zda to přinese úspěch, teprve uvidíme. Charisma a vlastnost či dispozice zvaná „Leadership“ (tj. schopnost vést a inspirovat ostatní) zkrátka – většinou – neodcházejí ani s pokročilým věkem a Bill Clinton je toho skvělým příkladem. Ať už je či bude jeho působení v Bílém domě hodnoceno jakkoli, nikdo nebude moci popřít, že byl jednou z nejvýraznějších osobností, které ve 20. a 21. století ve Washingtonu vládly.

SDÍLET