Stalo se to, co mnozí očekávali – kancléř Olaf Scholz podlehl tlaku spojenců a souhlasil s tím, aby na Ukrajinu směřovaly německé tanky Leopard 2, které jsou ve výzbroji desítky evropských členů Severoatlantické aliance. Německo tak podtrhlo a potvrdilo žádoucí jednotu Západu vůči ruské agresi; jeho nesmírné váhání, které tomu předcházelo, naopak demonstrovalo dilema, jež trápí německé politické představitele, a zdaleka nejen je. Dostali jsme se do schizofrenní fáze, kdy každou novou, vyšší formu vojenské pomoci bude doprovázet tento zásadní hlavolam: Jak zachovat jednotu, pomoct Ukrajině, překazit ruské plány, a zároveň se nevystavit přímému střetu s Ruskem, nepodnítit rozpoutání jaderné války a, což je také velmi důležité, nepoštvat si proti sobě domácí veřejné mínění.
Na Scholze se snesla zdrcující kritika ze všech stran. Na jedné straně pochopitelná, protože jeho vyčkávání možná způsobí, že Leopardy dorazí na Ukrajinu pozdě, až už Rusové přeskupí a doplní síly a zavelí k jarní ofenzívě. Na druhé straně se ovšem nedivme kancléři, který stojí v čele tradičně pacifistické politické strany a řídí zemi, jejíž obyvatelstvo sice masově podporuje boj Ukrajiny proti agresi, ale už zdaleka ne tolik přímé dodávky těžkých zbraní. (Česká veřejnost se na to ostatně dívá podobně). Sama představa těžkých tanků pomalovaných černým křížem Bundeswehru na pláních bývalého Sovětského svazu vyvolává nepěkné asociace, nehledě na symboliku.
Současná fáze války, která logicky nutí spojence neustále stupňovat podporu napadené Ukrajině, vyvolává otázky, na které nemá nikdo dokonalou odpověď a které jitří podvědomé obavy. Bojíme se ruského vítězství, protože by znamenalo posun Putinovy říše až k hranicím NATO a mohlo by vést ke konfrontaci s ním. Bojíme se však také ruské porážky, protože nevíme, co zraněný medvěd v takovém případě udělá; má přece jaderné zbraně. Nechceme zamrzlý statický konflikt, ale bojíme se rozhodně pomoct, aby se pohnul z místa. Rádi bychom podnítili jednání o míru, nevíme však, nakolik si můžeme dovolit, jako Západ, jako USA, postupovat samostatně, bez ohledu na momentální postoje Ukrajiny.
Pro spojence v NATO je velmi těžké nacházet úplně přesnou a vyváženou společnou pozici. Na jedné straně tlačí „jestřábi“ s neblahou historickou zkušeností, jako Poláci, Litevci, Lotyši či Estonci, ale také Finové. Na druhé nabádají k rozumu země, které s ruskou stranou historicky čas od času nějak vycházely. Silně přítomna je samozřejmě obava, abychom nezapomněli na mnichovskou lekci z roku 1938 a nepředhodili Ukrajinu Putinovi výměnou za falešný mír. Validní je však také názor, že posílat stále lepší a útočnější zbraně na Ukrajinu povede jen k dalšímu vyhrocení a dalšímu zabíjení. Kdy bude vhodný okamžik se do věci vložit a vyvolat jednání? Co udělat, aby Rusko prohrálo, a přesto si nepřipadalo ponížené, jak si přeje Emmanuel Macron? Odpovědi na tyto velmi komplexní otázky zatím hledáme. Děje se to za chodu a intenzivní diskuse.
