KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Válečné konflikty ani další karamboly na světové scéně neprospívají společnému úsilí lidstva odvrátit klimatickou katastrofu a zachránit přijatelné životní podmínky na planetě pro příští generace. To je převládající pocit v okamžiku zahájení výroční klimatické megakonference COP28, která se schází v Dubaji. Pokud se naplní, budeme na závěr dvoutýdenního mimořádně komplexního jednání svědky poloprázdných gest a tradiční „bezmoci“, a to navíc na sklonku roku, který byl nejteplejší v dějinách měření a zdál se být přímo nabitý přírodními katastrofami.
Ačkoli Organizace spojených národů pořádá tuto akci již po osmadvacáté, a ačkoli se v Paříži v roce 2015 vybavila dodatečnými zpřísněnými cíli, směřuje svět nezadržitelně k tomu, co nechtěl, tedy ke zvýšení globální teploty ovzduší o více než 1,5 stupně Celsia do roku 2050. Pokud by „pařížských cílů“ mělo být dosaženo, bylo by podle výpočtů expertů z OSN třeba snížit emise o 28 procent do roku 2030 ve srovnání s rokem 2020.
Jenže emise nadále stoupají – jen mezi lety 2021 a 2022 o dalších 1,2 %, takže nadále dosahují historicky nejvyšších hodnot. Za prvních deset měsíců letošního roku napočítali meteorologové 86 dnů, kdy se teplota pohybovala o více než 1,5 stupně nad dlouhodobým průměrem.
Toto všechno se ví, ale pokračující a množící se světové krize odsouvají tuto „trvalku“ na vedlejší kolej. Politiky zaměstnává konflikt v pásmu Gazy, válka na Ukrajině, napětí mezi Spojenými státy a Čínou, prohlubující se nedůvěra zemí „globálního Jihu“ vůči průmyslovým demokraciím a tak dále. Svět není zrovna naladěn na konstruktivní a upřímnou snahu táhnout za jeden provaz, i když jde o hrozby postihující všechny země.
Zelený „kůl v plotě“
Skepse se nevyhýbá ani Evropské unii, která tradičně vystupovala vůči zbytku světa jako „následováníhodný vzor“ toho, jak se utkat s klimatickou hrozbou. Evropané zajisté schválili skoro všechny zákony z balíku Fit for 55 a vyzbrojili se tak legislativními nástroji pro snižování emisí všeho druhu, jaké nemá snad nikdo na světě.
Můžeme se stále ještě holedbat, že jsme schopni dosáhnout bezuhlíkové ekonomiky v roce 2050, tedy splnit cíl, který jsme si vytyčili v Green Dealu, slavné Zelené dohodě pro Evropu. Jenže na politickém kolbišti svádíme stále úpornější boj o to, zda vůbec má cenu o tyto mety usilovat.
Ekonomický propad za covidové uzávěry a tvrdé důsledky ruské invaze na Ukrajinu se promítly do růstu cen energií a inflace vůbec. Najednou se ukázalo, že Unií dohodnutá podpora zelené transformace stojí víc, než jsme předpokládali. Green Deal přestal imponovat, naopak se stal synonymem jakéhosi „zeleného diktátu z Bruselu“, který způsobuje zdražování a pokles životní úrovně.
Tento odpor, v Česku patrný od začátku, postupně probublal i v dalších zemích. Německý vicepremiér Robert Habeck za stranu Zelených byl nucen zkroušeně stáhnout návrh zákona o zákazu plynových kotlů. Francouzský prezident Emmanuel Macron si veřejně přál, aby se udělala přestávka ve schvalování zelené legislativy. Dokonce Rishi Sunak, premiér Británie, která sama sebe pasovala na „zeleného tygra“ v rámci G7, přesunul termín zákazu aut se spalovacími motory na rok 2035, tedy ho sladil s EU, zatímco původně trval na roce 2030.
Bližší hnědá košile než zelený kabát
Lidé mají hlouběji do kapsy a tlačí na vlády, aby se spíše než o vzletné cíle budoucnosti staraly o momentální potřeby svých voličů. Tlak je logicky nejsilnější tam, kde se konají nebo blíží volby.
Nizozemský ultrapravičák Geert Wilders vyhrál z mnoha příčin – jednou z nich je i to, že patří mezi odmítače Green Dealu; hlasy dostal mimo jiné od silné zemědělské lobby, která ostře kritizuje předchozí vládou navržené snižování stavů hovězího dobytka, významného zdroje emisí metanu. Co udělá, pokud usedne v premiérském křesle?
