Nebezpečný rok covidu a nesoudržnosti: Jak se Evropská unie vypořádala s výzvami roku 2020?

Karel Barták

25. 12. 2020 • 15:00
Pokud bývalý předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker nazval rok 2015 „annus horribilis“ kvůli vlně vesměs muslimských migrantů a nekončící řecké dluhové krizi, pak na rok 2020 se bude vzpomínat jako na „annus horribilis par excellence“. Jako na rok, kdy Evropu zasáhla koronavirová pandemie, postavila všechno na hlavu, se vším zamíchala a stala se opravdu důkladnou prověrkou soudržnosti a akceschopnosti Evropské unie.

Aby toho nebylo málo, skoro celý rok vedla unie trpké a bolestné jednání o podmínkách budoucích vztahů s Velkou Británií, která společenství opustila v lednu. Dohody bylo dosaženo za minutu dvanáct, na Štědrý den, takže se aspoň podařilo odvrátit chaos, který, umocněný kovidovou krizí, hrozil být od 1.ledna 2021 skutečně značný.

Společně čelit pandemii?

Zatímco již v lednu vyhlásil evropský systém včasného varování pohotovost kvůli koronaviru a v témže měsíci uvolnila Evropská komise prvních 10 milionů eur na výzkum nové choroby, do druhé půli března byla pandemie stále považována spíše za vzdálenou čínskou záležitost. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová se o ní ani nezmínila v bilanční zprávě u příležitosti svých prvních 100 dní v úřadě 9. března. O dva týdny později se však tatáž komise již pokoušela koordinovat nákup zdravotnických pomůcek pro členské státy a také nabízela první úlevy pro čerstvě zasažené ekonomiky – například volnější poskytování státní pomoci podnikům nebo dočasné uvolnění pravidel pro rozpočty a deficity členských zemí. Vzápětí komise rozdělila bez tendrů zbývající peníze ze strukturálních fondů (Česku připadlo 30 miliard) a zorganizovala bezprecedentní repatriační akci umožňující návrat domů Evropanům, kteří kvůli takřka úplnému přerušení letecké dopravy zůstali „viset“ v různých částech světa.

Seznam opatření, kroků, rozhodnutí a usnesení na evropské úrovni v souvislosti s epidemií je na konci roku pozoruhodný. Není divu, členské státy EU plus Británie, Norsko, Švýcarsko, Island a Lichtenštejnsko pohřbily do 18. prosince 375930 obětí nového koronaviru, kterým se v těchto zemích za stejnou dobu nakazilo přes 15 milionů lidí. To, co zprvu vypadalo jako nepříliš nebezpečná nová chřipka, se nakonec projevilo mnohem závažněji. První reakce vlád byla celkem pochopitelně se postarat o vlastní obyvatelstvo, bez ohledu na ostatní. Po půl roce se však EU dokázala prosadit jako spolehlivá opora. Do ČR přicestovaly například plicní ventilátory zapůjčené Evropskou komisí. Vlády členských zemí jí rády přenechaly vyjednávání s farmaceutickými firmami o dodávkách vakcín, jakmile budou schváleny, a to také centrálně Evropskou lékovou agenturou. Obrázky z posledních dnů letošního roku jsou hlavně o tom, jak se nákladní auta rozjíždějí od bran továren do 27 zemí a jak doktoři aplikují první injekce, vesměs svým zdravotnickým kolegům v první linii. Na lepší časy se však zablýsklo jen matně, jelikož se v prosinci Evropa vhroužila do další vlny epidemie.

Zdravotnictví zajisté zůstává kompetencích členských států, i když bruselské instituce operují od podzimu s představou „zdravotní unie“, která by měla jejich úlohu posílit. Hospodářské důsledky a dopady pandemie naopak z řady aspektů spadají do unijních pravomocí. Právě v této oblasti se letos také nejvíc dělalo – z dlouhého seznamu zmiňme úvěrový program SURE na podporu kurzarbeitu a podobných opatření proti masovému propouštění, úvěry z evropského garančního mechanismu či mobilizaci půjček Evropské investiční banky.

Zcela jiného kalibru pak byl fond obnovy nazvaný New Generation Europe (NGEU), který vnesl do evropské politiky dvě zásadní novinky – umožnil Evropské komisi, aby si půjčovala peníze pro členské státy jejich jménem na mezinárodních trzích a splácela tento dluh pak částečně z vlastních zdrojů, tedy nikoliv jen z příspěvků vlád. Zhruba polovina ze 750 miliard eur bude rozdána formou grantů na základě národních plánů obnovy, které členské země musí předložit do března. Tento vskutku revoluční počin, který se může stát odrazovým můstkem pro prohloubení evropské integrace, způsobilo Německo, které opustilo řady bohatých „šetrných“ západních států a dalo zelenou společnému zadlužení. Angela Merkelová opět překvapila, její státnické rozhodnutí bylo na výši výzvy, kterou pro Evropu tato nebývalá pandemie představuje.

Brát peníze těm, kdo nerespektují právní stát?

Fond obnovy byl na nejvyšší úrovni schválen spolu se sedmiletým rozpočtem (1,14 biliónu eur) v červenci. EU se tak vybavila slušným finančním základem pro opětovné nastartování ekonomik, jakmile pandemie odezní. „Šetrné“ státy v čele s Nizozemskem souhlasily se skřípěním zubů, ale bez německé podpory neměly dost sil. Na druhé straně se posléze proti finančnímu balíku postavily Maďarsko a Polsko, čistí příjemci z rozpočtu EU, kterým se nelíbilo, že tok evropských peněz bude podmíněn domácím dodržováním vlády práva. V Evropské unii se tak prohloubila trhlina způsobená sklouzáváním maďarské a polské vlády k nedemokratickým postupům, zejména vůči nezávislé justici a svobodným médiím. Kompromis vyjednala nakonec opět kancléřka Merkelová, čímž byl finanční balík zachráněn. Maďarský Viktor Orbán a polský Mateusz Morawiecki na prosincovém summitu nakonec souhlasili s tím, že sankční mechanismus bude v oslabené podobě platit, ale teprve poté, co se k němu na jejich popud vysloví Evropský soudní dvůr.

Tato epizoda ukázala, jakým nebezpečím jsou pro soudržnost Evropské unie vládci, kteří mají odlišné představy o základních hodnotách EU a jejich dodržování. Krajní katolický konzervatismus, který vyznává současná polská vláda, nebo směřování k „neliberální demokracii“, které prosazuje Viktor Orbán, se jen obtížně roubují na zásady právního státu, jak si ho představuje většina, ať už států nebo poslanců Evropského parlamentu. Schválením rozpočtu byla epizoda uzavřena, ale problém přetrvává a bude zřejmě Evropu trvale sužovat – z rozložení politických sil v různých zemích je zřejmé, že i kdyby se vládní většina třeba v Polsku změnila, mohly by se cestou omezené demokracie vydat i další státy, včetně některých v západní Evropě. Populismus, nacionalismus a demagogie totiž nejsou výsadou pouze zemí střední a východní Evropy, jak občas vyprávějí západní pozorovatelé. Jsou však největší výzvou pro evropskou integraci. Na druhé straně budiž poznamenáno, že průzkumy veřejného mínění zaznamenaly v naprosté většině členských států rostoucí podporu EU, a to jak při boji proti pandemii, tak obecně. Lidé jako by cítili, že na takto silného nepřítele je potřeba mít spojence.

EU v každém případě nebyla a není vyzbrojena a vybavena pro případy nacionalisticky motivovaných odstředivých tendencí, o čemž svědčí bezzubá procedura vedená proti Polsku a Maďarsku podle článku sedm základní smlouvy. Letošek znamenal první krok k nápravě – česká místopředsedkyně komise Věra Jourová řídila zavedení pravidelných výročních zpráv o stavu vlády práva ve všech členských státech, které se stanou do budoucna důležitým hlediskem a podkladem pro jakékoliv další kroky. Z její iniciativy přišla komise také s evropskou demokratickou agendou, která míří na šíření dezinformací a falešných zpráv na webu, posílení transparentnosti online prostředí a větší ochranu nezávislé žurnalistiky. Jsou to sice první krůčky směrem k silnější legislativě, ale v oblasti, které se EU nikdy nevěnovala.

Ke zkrocení internetových gigantů má napomoci nová digitální legislativa předložená Evropskou komisí v prosinci. Až bude jednou platit, měla by nejen jasně stanovit trestněprávní odpovědnost provozovatelů sociálních a podobných sítí za obsah zveřejněný na webu, ale také je přimět, aby informovaly uživatele o nakládání s jejich daty a o důvodech a způsobu uplatňování reklamy vůči jednotlivcům. Velkým hráčům má být znemožněno dávat při komunikaci na webu přednost vlastním produktům a porušovat tak pravidla hospodářské soutěže. Život v digitálním prostředí se tak má co nejvíce přiblížit „normálu“, tedy tomu, že zákony platí pro všechny a za všech okolností, tedy i v online světě.

Zelená orientace, migrace a Trump

Ačkoliv pandemie poutala značné síly, pozornosti se dostalo i dalším tématům, které byly vysoko na seznamu priorit před jejím vypuknutím. Lídři členských zemí se v prosinci po dlouhém vyjednávání dohodli, že budou usilovat o snížení emisí skleníkových plynů do roku 2030 o 55 procent ve srovnání s rokem 1990, místo dosavadních 40 procent. To se ovšem snáz řekne než udělá. Česko s tím souhlasilo jen proto, že vytyčená meta se bude měřit pro celou EU, nikoli pro jednotlivé země. Poláci a Madaři měli také problém. Unie na jedné straně nabízí slušné peníze na útlum těžby uhlí, výstavbu obnovitelných zdrojů či zateplování budov, na druhé však podmiňuje distribuci peněz právě těmito kroky. Například národní programy obnovy, na které jsou vázány evropské dotace z tohoto zdroje, budou schváleny pouze tehdy, pokud třetina vyčleněných prostředků bude mít „zelenou“ orientaci. Ačkoli EU nadále respektuje „energetický mix“ každé země, o jaderné energetice se nadále stydlivě nemluví. Z čehož vyplývá, že na tento účel nelze „zelené“ peníze použít.

Německý ministr vnitra Horst Seehofer ještě v létě doufal, že se podaří zajistit politickou shodu „sedmadvacítky“ na vylepšeném balíčku migrační a azylové politiky, která Evropské unii citelně chybí od uprchlické vlny a následné krize v roce 2015. Byl to nepochybně nejsmělejší pokus od té doby, ale i tak rychle zabředl do kontroverzí. Sice už nepočítá s automatickým rozdělováním migrantů přicházejících z jihu mezi členské státy, navrhuje ovšem, aby se ty země, které běžence odmítnou, zapojily jinak – například povinnou repatriací těch, kdo nedostanou v EU politický azyl. To se těmto zemím nelíbí, stejně jako se Řecku a Itálii nelíbí opuštění systému povinných kvót – který přitom nebyl nikdy uplatněn. Požár sběrného tábora Moria na řeckém ostrově Lesbos na chvíli soustředil pozornost na zlé životní podmínky žadatelů o azyl na území EU a zaujal politiky i média, kýžený podnět však nepřinesl. Migrace tedy zůstává černou můrou, ostudou a horkým bramborem, se kterým se budou vlády EU dál obtížně potýkat.

V mezinárodním měřítku se unie dostávala v roce 2020 do stále větší izolace, tváří v tvář prohlubující se autokracii v Číně i v Rusku, diktátorským tendencím tureckého prezidenta Erdogana, a zejména otevřenému nepřátelství amerického prezidenta Donalda Trumpa vůči evropské integraci, která rozběhla úvahy o oslabování amerických závazků vůči evropské bezpečnosti v rámci NATO. Pod tímto tlakem se oživila diskuse o evropské „strategické autonomii“, která má vést nejen k posilování vlastní bezpečnosti a obranyschopnosti, ale také k revizi dogmatu otevřeného a volného obchodu ve prospěch posilování evropského průmyslu a jeho globální konkurenceschopnosti.

Suma sumárum lze konstatovat, že EU tento „annus horribilis“ přečkala lépe, než se na jaře mohlo zdát. Do značné míry za to vděčí dobře připravenému a pilnému Německu, které předsedalo ve druhém pololetí, a jeho kancléřce Angele Merkelové, která na závěr své dlouhé kariéry předvedla mistrné politické dílo. Unie se vyhnula rozpočtovému provizoriu a dokázala zmobilizovat nebývalé množství peněz, které tak více než kdy dřív působily jako tmel posilující aspoň zdánlivou jednotu. Vyjednávání o obchodní dohodě s Velkou Británií dotáhla na poslední chvíli se se skřípěním zubů do zdárného konce. Konečný výsledek vejde do dějin jako ukoptěný, pozitivní pouze ve srovnání se situací, že by nebyl žádný. Mírný optimismus zavládl s příchodem vakcíny na konci roku – a se zvolením Joe Bidena americkým prezidentem. Je tedy důvod realisticky předpokládat, že rok 2021 bude snazší, nebo alespoň méně obtížný.

SDÍLET