Visegrád. Česky Vyšehrad či Stoličný Vyšehrad. Město, anebo spíše městečko nedaleko maďarsko-slovenských hranic, při Dunaji, ale přitom pouhých pětatřicet kilometrů severně od Budapešti. Na skále nad řekou se nachází stará pevnost, kterou tu ve 4. století po Kristu postavili Římané, od počátku 11. byl významným župním sídlem, od poloviny 13. zde stál mohutný hrad, na němž se ve dvacátých letech následujícího 14. století dokonce na čas usadil uherský král Robert z Anjou. Místo, kde se „od nepaměti“ psaly dějiny…
Byly to ale nejen staré, pro většinu lidí dávno zapomenuté dějiny. I v posledních letech slýcháme slovo Visegrád takřka pořád. Není téměř dne, aby je nezmínil některý z českých politiků, novinářů či jiných aktérů a glosátorů veřejného dění. Když jsem se ptal ve středu v Interview Martina Kováře na Rádiu Z na Visegrádské seskupení (tj. seskupení České republiky, Maďarska, Polska a Slovenska) premiéra Petra Fialy, řekl mi, že je pro naši zemi velmi důležité, třebaže můžeme různé věci vidět a vnímat různě.
Pro Fialova předchůdce Andreje Babiše byl maďarský premiér Viktor Orbán dokonce spojencem v říjnových sněmovních volbách; šéfka Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová po volbách pro změnu vyzvala Maďary, aby se Orbána u moci zbavili, „jako jsme se my zbavili Babiše“. Polská vládnoucí strana Právo a spravedlnost vicepremiéra Jarosława Kaczyńského vyvolává v naší zemi rovněž silné emoce, ať už negativní či pozitivní, stejně jako slovenská prezidentka Zuzana Čaputová, kterou část české společnosti adoruje a druhá část je vůči ní naopak silně rezervovaná…
O tom, že výše zmíněné země váže – všemu navzdory – historicky i sociokulturně silné pouto, přitom není nejmenších pochyb. Velmi dobře si to ostatně uvědomovali už jejich prezidenti krátce po pádu komunismu ve střední a jihovýchodní Evropě, konkrétně Václav Havel, József Antall a Lech Wałesa, kteří právě ve Visegrádu, inspirováni setkáním tří králů z roku 1335 – Jana Lucemburského, Karla I. Roberta a Kazimíra III. Velikého – 15. února 1991 podepsali deklaraci o blízké spolupráci na cestě (zpátky) do Evropy. Po roce 1992 sice byla tato spolupráce dočasně utlumena či přerušena, roku 1998 na ni ovšem v té době už čtyři státy (ČSFR se mezitím rozpadla na ČR a SR) navázaly a v roce 1999 vstoupily tři z nich (zatím bez Slovenska, které tak učinilo o pět let později) do NATO a roku 2004 do Evropské unie.
