Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Aktivistka z Podněstří pro INFO.CZ: Na KGB jsem byla drzá, soud proti vládě ale člověk nevyhraje

Aktivistka z Podněstří pro INFO.CZ: Na KGB jsem byla drzá, soud proti vládě ale člověk nevyhraje

Podněsterská fotografka Carolina Dutca se v regionu zamrzlém v sovětských dobách snaží otevírat témata, o kterých mají lidé strach mluvit. Zatímco loni v Praze představila výstavu o podněsterské LGBT komunitě, tématem letošní výstavy je domácí násilí, se kterým má i ona vlastní zkušenosti. Kvůli svým aktivitám se už dostala do hledáčku lidí z KGB, kteří se ji vyhrožováním snažili donutit k tomu, aby výstavu o právech homosexuálů v Podněstří stáhla. „Mluvila jsem s nimi poměrně drze, protože jsem si náš rozhovor nahrávala a celý jsem ho pak také zveřejnila. Domnívala jsem se, že pokud mě dají k soudu, mám to díky tomu předem vyhrané. Advokát mě však vyvedl z omylu. Řekl mi, že soud proti vládě nikdy nevyhraji,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ, v němž mimo jiné popisuje, proč v Podněstří zůstává.

Z Podněstří mladí lidé často utíkají pryč, vy zde ale žijete dál. Proč jste se rozhodla zůstat?

Právě odlivu lidí z Podněstří a Moldavska se věnuje jeden z mých projektů, díky kterému si také odpovídám na otázku, proč zůstávám já. Na to se mě totiž lidé často ptají. Moje práce se věnuje časosběrným uměleckým projektům a hlavně dokumentárním fotografiím a v Podněstří je dnes mnoho témat, na která se zaměřit. To je hlavní důvod. Socioekonomická situace v zemi je sice velmi špatná, ale myslím si, že to, co dělám, je potřeba dělat.

Jak se tedy v Podněstří žije mladému člověku jako jste vy?

To je složitá otázka, co vlastně mladý člověk může v Podněstří dělat. Já jsem ze střední školy odešla v 16 letech a dalších pět let jsem se neustále snažila se ze země dostat. Hledala jsem možnosti jak a kam odejít, pak jsem si ale sama našla činnost, které se chci věnovat. Práci si tedy vymýšlím sama a tím, že se zabývám situací v Podněstří, mám neustále práce dost.  

Jak se do života obyčejných lidí v Podněstří promítá to, že jde o mezinárodně neuznaný region? Jaké problémy to jeho obyvatelům přináší?

Do každodenního života se to až tolik nepromítá. Jediným problémem je to, že pokud máte jen podněsterské občanství a pas, nemůžete vyjet do zahraničí. Všichni to ale řeší tak, že mají ještě druhé občanství – ruské, moldavské nebo ukrajinské. Ale jinak se to do každodenního života nijak zvlášť nepromítá.

Kdo je Carolina Dutca?
Carolina je třiadvacetiletá fotografka z mezinárodně neuznaného regionu Podněstří, odkud mladí lidé ve velkém odcházejí. Ona se ale rozhodla zůstat a svým fotoaparátem zachycovat společensky citlivá témata, o kterých se v Podněstří mluví málo či vůbec. Ve své tvorbě, jako je fotografie, videoart nebo instalace, čerpá z osobních zkušeností. Věnuje problémům spojeným s diskriminací, domácím násilím, xenofobií, feminismem a sociálními a kulturními stereotypy. Loni v Praze představila výstavu o lidech z LGBT komunity v Podněstří, letos zde otevřela výstavu o obětech domácího násilí.

Obyvatelé v Podněstří vzhlížejí k Rusku jako k zemi, ke které by se rádi připojili. Najdou se tam ještě nějací lidé, kteří s ruskou kontrolou Podněstří nesouhlasí?

Je to rozhodně menšina. Já bych to odhadovala tak na pět procent, zbytek populace si nestěžuje. Rusko oblast už 26 let finančně podporuje a s tím je většina lidí spokojena. Pak je tam těch pět procent lidí, kteří by to chtěli jinak, ale jejich hlas nemá šanci na to, aby byl vyslyšen.

Většina lidí je tedy spokojená a nemá pocit, že žije v chudobě?

Platy i důchody jsou samozřejmě nízké. Sociální situace je celkově špatná, nicméně mentalita většiny je taková, že se s tím smířili. Rozhodně proti tomu nepůjdou demonstrovat, protože z této špatné situace Rusko ani neviní.

Jak těžké je v Podněstří například najít práci?

To záleží na tom, co byste chtěli dělat. Obecně to není lehké, ale například lékařů je nedostatek. Pokud jste tedy lékař, práci najdete relativně snadno. Třeba já ale práci oficiálně nenajdu, protože v zemi nemáme nezávislá média, která by měla o projekty spojené s dokumentární fotografií zájem.

Jak lidé v Podněstří reagují například na anexi Krymu?

Těch 95 procent lidí, kteří podléhají ruskému vlivu, to považuje za naprosto správné. Schvalují to, protože „Krym je přeci ruský“.

A co si myslíte vy?

Já jednoduše mezi těchto 95 procent nepatřím.

Mohou zde tito lidé, kteří nesouhlasí s ruskou kontrolou, svojí kritiku svobodně vyjadřovat?

Svoboda slova je u nás obecně problém. Záleží ale na tom, jaký názor máte a k čemu se vyjadřujete. Třeba já jsem měla před dvěma lety problémy, když jsem pracovala na projektu, který se týkal LGBT komunity. Jejich situace je u nás totiž skutečně žalostná. Tehdy jsem měla velké problémy se zákonem, silovými strukturami i úřady. Záleží na vás, jestli se k tomu chcete veřejně vyjádřit a já jsem do toho chtěla jít. Nicméně chápu, že ne každý to udělá, protože v tom okamžiku přijde vyhrožování. Vyhrožují nejen vám osobně, ale i vaší rodině a příbuzným. V tomhle smyslu je to jako za Sovětského svazu.

Domácí násilí je na denním pořádku, jen se o něm nemluví

Do Prahy jste letos přijela otevřít výstavu o obětech domácího násilí. V Podněstří není žádný zákon, který by ženy před domácím násilím chránil. Bylo právě to motivem, proč jste se rozhodla věnovat právě tomuto tématu?

To nebyl ten hlavní důvod, proč jsem se do tohoto projektu pustila. Sama mám totiž zkušenost s domácím násilím a já vždy dělám projekty na téma, se kterým mám osobní zkušenost. Pokud tam totiž není ten osobní prožitek, těžko se budete se zaujetím věnovat projektu, který je dlouhodobý.

To, že v Podněstří neexistuje právní ochrana obětí domácího násilí, je ale samozřejmě druhý důvod. Tento problém se u nás jako takový opomíjí, chtěla jsem proto upozornit na to, že se to běžně děje a nikdo před domácím násilím není v bezpečí. Proto jsem první tři výstavy uskutečnila právě v Podněstří, aby si lidé přečetli jednotlivé příběhy a zamysleli se nad nimi.

Zmiňujete, že máte s domácím násilím osobní zkušenost. Byla jste vy sama obětí domácího násilí, nebo jste se na to musela dívat doma jako dítě?

Sama jsem se stala obětí domácího násilí. Mluvím o tom otevřeně, protože se snažím, aby i další oběti překonaly moment studu. Většina obětí totiž o domácím násilí nemluví, protože se stydí a říkají si, že si za to mohou samy. Já jsem devět měsíců žila s přítelem, který mě týral. Po celou tu dobu mě týral hlavně psychicky, v okamžiku, kdy jsem se ale rozhodla odejít, mě zbil. To pro mě bylo obrovské trauma. Měla jsem zlomenou čelit a trvalo mi pět let, než jsem se s tím nějakým způsobem vyrovnala a rozhodla jsem se vyjít ven s tímto projektem, ve kterém o tom mluvím.

Carolina Dutca přijela do Prahy představit výstavu o domácím násilí, které je v Podněstří rozšířeným problémem.Carolina Dutca přijela do Prahy představit výstavu o domácím násilí, které je v Podněstří rozšířeným problémem.autor: Carolina Dutca

Jaký měly vaše výstavy v Podněstří ohlas?

Moje výstavy proběhly ve třech různých městech a zejména ta první měla velmi dobrý ohlas, protože po vernisáži se vedla velmi otevřená diskuse, kdy většina lidí přiznala, že byla buď obětmi, nebo svědky domácího násilí. To pro mě byla velice dobrá reakce, protože jsem viděla, že ta výstava pomohla lidem se otevřít a překonat bariéru o svých zkušenostech promluvit.

Na druhé výstavě se pak rozběhla velká diskuse, která trvala dvě hodiny a účastnilo se jí na 150 lidí, což je na Podněstří obrovská návštěvnost. A tam už došlo k poměrně bouřlivým sporům, kdy muži tvrdili, že si za to ženy mohou samy a že nechápou, proč z takového prostředí neodejdou. Na druhou stranu se zase ozývaly hlasy, že je přeci spousta důvodů, které ženám brání z takového vztahu odejít.

Domácí násilí je tedy v Podněstří rozšířeným problémem. Čím si to vysvětlujete – je to důsledek toho, že lidé v Podněstří žijí zamrzlí v dobách Sovětského svazu?

Ano, naše společnost je velmi konzervativní a zakonzervovaná. Nikam se v tomto směru nerozvíjí a také bych řekla, že na to má velký vliv pravoslavná církev, která domácí násilí nijak neodsuzuje. Pak jsou tu samozřejmě předsudky, které se odráží v takových lidových rčeních jako: „Může si za to sama“ nebo „Bije tě, to znamená, že tě má rád“. Další věc je také to, že se lidé stále stydí za rozvod. To je odkaz minulosti, kdy si žena řekne, že to raději přetrpí, než aby se rozvedla a vystavila se tak odsouzení ze strany společnosti, která má dodnes pocit, že se může lidem míchat do života.  

„To mi budete muset dát pistoli k hlavě“

Už jste zmiňovala vaší minulou výstavu o podněsterské LGBT komunitě. Jak žijí homosexuálové v Podněstří – čelí zde třeba posměchu nebo nějakým formám utlačování? 

Na to se těžko odpovídá, protože u nás neexistují žádné oficiální statistiky a nikdo se tímto tématem nezabývá. Proto také vznikl můj projekt – chtěla jsem ukázat, že u nás jsou homosexuálové, protože zde panuje obecný názor, že když se o tom nepíše, tak to neexistuje. O té jejich situaci však vypovídá už to, že se mnou během přípravy projektu příliš spolupracovat nechtěli. Z důvodu bezpečnosti jsem respondenty oslovovala pod příslibem anonymity, přes sociální sítě se mi podařilo propojit se 165 lidmi, účastnit se projektu však chtělo jen 17 z nich. Ostatní se báli setkat se dokonce pouze se mnou, protože se báli, jaké by to pro ně mohlo mít následky.  

Teď, dva roky od projektu, jsem natočila film o mé vlastní bisexualitě. Promítal se na festivalu dokumentárních filmů v Podněstří, ale žádné hrozby vůči mé osobě jsem zatím nezaznamenala.

Jakým reakcím tedy homosexuálové v Podněstří musí čelit? Setkala jste s nějakým příběhem člověka z LGBT komunity, který to řekl blízkým, ale ti ho kvůli tomu zavrhli?

Rodiny na to často reagují velmi negativně. Jeden z příběhů, který se mě dotkl asi nejvíce, je případ kluka, který se bál rodině říct o své orientaci. Jeho bratr už ale něco tušil, vkradl se mu do počítače a pochopil, že bratr je skutečně gay. Když se vrátil domů, bratr ho zmlátil, vystrčil z okna devátého patra a vyhrožoval mu, že ho shodí dolů, protože zabít gaye prý není žádná hanba. Rodina se ho nikterak nezastala, musel proto utéct. Uprchl do Moldavska a teď je tuším ve Francii.  

Kvůli výstavě o LGBT komunitě jste se i vy stala terčem nátlaku úřadů. Jak ten nátlak vypadal? Čím vám vyhrožovali?

Lidé z KGB si mě pozvali na asi hodinový pohovor, kde se mě snažili přesvědčit, že nic takového v Podněstří neexistuje, a požadovali, abych výstavu zrušila. To jsem odmítla, pak ale začaly výhrůžky. Dali mi prázdný papír, abych jim napsala, co mi nadiktují. To jsem samozřejmě neudělala a řekla jsem jim: „To mi budete muset dát pistoli k hlavě, abych psala podle vašeho diktátu“. Chtěli, abych jim podepsala, že nebudu mluvit o tom, o čem se mnou hovořili. To je totiž jejich běžná praxe – nutí vás podepsat, že důvod, kvůli kterému si vás pozvali, je státní tajemství. Takže pokud by se vás pak někdo ptal, co po vás chtěli, a vy jste jim to řekla, mohou vás kvůli vyzrazení státního tajemství zavřít do vězení. To jsem ale věděla dopředu.

Infografika: Tajné služby USA a RuskaInfografika: Tajné služby USA a Ruskaautor: INFO.CZ

Když jsem to odmítla podepsat, začaly výhrůžky typu: „Vy se nebojíte o svou bezpečnost?“ nebo „A co rodiče? Mohou kvůli vám přijít o práci“. Moji rodiče totiž pracují jako lékaři ve státní nemocnici, takže by je mohli propustit. Vyhrožovali mi také, že by mohl mít problémy i můj bratr. Na to jsem jim řekla: „No tak vy jste státní bezpečnost, tak mě snad ochráníte.“

Mluvila jsem s nimi poměrně drze, protože jsem si náš rozhovor nahrávala a celý jsem ho pak také zveřejnila. Domnívala jsem se, že pokud mě dají k soudu, mám to díky tomu předem vyhrané. Advokát mě však vyvedl z omylu. Řekl mi, že soud proti vládě nikdy nevyhraju a nahrávku výslechu u KGB soud ani nepřijme jako důkaz. Naopak mě mohou obvinit z toho, že jsem ji zfalšovala, protože na nahrávce neříkají svoje jméno ani hodnost. V důsledku toho jsem výstavu jako takovou nakonec zrušila a udělala z toho online projekt, který měl nakonec větší ohlas, než by měla výstava.  

Je tohle běžná praxe, pokud jde o práci lidskoprávních aktivistů v Podněstří?

Takovou věc, že by někdo zveřejnil přepis výslechu u KGB, od té doby už nikdo neudělal. Já jsem to udělala proto, že o tom lidé nemluví a bojí se, já jsem ale chtěla, aby lidé věděli, že pokud něco takového uděláte, KGB vás nezabije. Že budete mít určitě nějaké problémy, ale nic se vám nestane. Podle mě je potřeba o tom mluvit. Lidé veřejně neříkají, že si je KGB takhle občas pozve k sobě. Často to není výslech, ale rozhovor – například pokud jedete na stáž, pozvou si vás, aby se zeptali, proč tam jedete, co to je za organizaci a podobně. Lidé tomu nepřikládají velký význam, ale už tím, že se o tom nemluví, jsou všichni smíření s tím, že se vám mohou míchat do života.

Věříte, že podobné kroky, jako bylo vaše zveřejnění rozhovoru u KGB, by mohly v zemi něco změnit?

Tehdy jsem si myslela, že by to tak mohlo být. Teď, po dvou letech, je ale vidět, že se v tomto ohledu nic nezměnilo.

Když vidíte, jak moc je situace v Podněstří bezvýchodná, nepřemýšlíte přeci jenom nad tím, že byste odtud odešla?

Upřímně řečeno o tom přemýšlím z rodinných důvodů, protože mám v současné době přítele v Moskvě.

Myslíte, že život v Moskvě bude lepší než v Podněstří?

To si nemyslím, situace tam je velice podobná té v Podněstří. Rozhodně tedy nepřemýšlím o stěhování kvůli tomu, že by tam byla situace lehčí. I tam hodlám pokračovat v tom, co dělám, a nepředstavuji si, že by to bylo bezpečnější než v Podněstří. Nicméně můj rodný jazyk je ruština a jsem doma v kontextu ruské kultury. Zatím je to ale jen plán a věřím, že v Podněstří ještě půl roku zůstanu.

720p 360p
Nákaza HIV nemilosrdně postupuje: za hodinu onemocní v Rusku 300 lidí, brzy jich budou 2 miliony


 

Vláda stopla utajovaný program, na kterém závisí životy českých vojáků v Afghánistánu

Ministr vnitra Milan Chovanec loni zastavil utajovaný program přesídlování místních tlumočníků, kteří pomáhají českým vojákům na misi v Afghánistánu. Podle zdrojů serveru INFO.cz toto rozhodnutí způsobilo nedostatek klíčových spolupracovníků české jednotky na neklidném bojišti. Vláda tak ohrozila nejen životy afghánských překladatelů a jejich rodin, ale zřejmě i bezpečnost českých vojáků, kteří se bez tlumočníků obejdou jen stěží. Konec programu podle všeho způsobil incident v pražské nemocnici na Bulovce, po kterém byl syn již přemístěného afghánského spolupracovníka obviněn ze znásilnění.

Čeští vojáci jsou zoufalí, tvrdí zdroje serveru INFO.cz. Nedaří se jim do svých služeb získat afghánské tlumočníky, které jsou pro fungování jednotky nepostradatelní. Ti se k Čechům nehrnou, Praha jim totiž počínaje loňskem odmítá po skončení nebezpečné služby pomoci na cestě do Evropy. Zahraniční armády působící v kulturně cizím prostředí místním spolupracovníkům i jejich rodinám běžně nabízejí přesídlení, a to z velmi dobrých důvodů. Tlumočníci i jejich blízcí jsou logickým cílem radikálů, kteří na jejich hlavy nezřídka vypisují i finanční odměny – jsou si totiž dobře vědomi jejich důležitosti.

Link

Kupříkladu Američané odvážejí lokální tlumočníky po skončení mise prý nejen z Afghánistánu, ale třeba i z Iráku. Autor tohoto textu pobýval v roce 2009 u české jednotky na základně v Lógaru, kde se s místními překladateli setkal. Na jejich výslovné přání je nefotografoval a dříve pořízené snímky z aparátu vymazal. Kvůli jejich utajení. Radikální povstalci z hnutí Tálibán totiž za jejich smrt nabídli slušný obnos.

Na tuto situaci ve své interpelaci ze dne 11. září upozornila poslankyně ODS a předsedkyně výboru pro obranu Jana Černochová. Místopředseda vlády a ministr vnitra Jan Hamáček na její dotaz ohledně programu pro afghánské spolupracovníky odpověděl 8. října. „V současnosti žádný program pomáhající afghánským tlumočníkům a spolupracovníkům Armády ČR s přesídlením do České republiky neprobíhá,“ konstatuje předseda české sociální demokracie. „Pokud jde o aktivity realizované v nedávné minulosti, ty jsou předmětem utajení ve stupni vyhrazené,“ dodal Jan Hamáček.

5033675:article:true:true:true

Může za konec programu konflikt z pražské Bulovky? 

A proč byl program – v armádách jiných zemí zcela obvyklý – v Česku zastaven? Zdroje oslovené serverem INFO.cz se shodují v tom, že tehdejší sociálnědemokratický ministr vnitra Milan Chovanec tímto způsobem reagoval na kauzu údajného znásilnění v nemocnici na pražské Bulovce. Tam se syn již do Česka přesídleného afghánského tlumočníka dostal do nejasného konfliktu se zdravotní sestrou, která mladíka obvinila ze znásilnění. Soud nakonec rozhodl, že se dvacetiletý Afghánec Sabawoon Davizi trestného činu nedopustil.

Případu se ale chytla média, která v době uprchlické krize zveřejňovala nejen údajné podrobnosti nepotvrzeného útoku, ale i jména přesídlených Afghánců. Detaily utajovaného programu se dostaly na veřejnost a ministerstvo vnitra se tehdy zřejmě z politických důvodů rozhodlo v přesídlování tlumočníků nepokračovat, aby prý nebylo konkurenčními politiky obviněno z podpory migrace.

Čeští vojáci se v Afghánistánu dostávají do střetů s islamistickými povstalci stále častěji. Letos v srpnu zahynuli při sebevražedném útoku tři vojáci, tuto středu bylo na hlídce zraněno pět českých vojáků, jeden z nich těžce. Zvýšená aktivita Tálibánu zřejmě souvisí se snahou získat před možnými mírovými jednáními se Spojenými státy pod kontrolu co nejvíce území.

Link

37232