Pečlivé budování vnější image není jen výsadou umělců, ale také státníků. Khaki mikina či tričko patří k ukrajinskému prezidentu Volodymyru Zelenskému od prvního dne ruské agrese a dodnes nedá bez tohoto outfitu na veřejnosti ani ránu. Následuje tak příklad jiných vůdců minulosti i současnosti, kteří však pohříchu reprezentovali a reprezentují režimy, s nimiž by Zelenskyj být jistě srovnáván nechtěl.
Vojenský oděv, ať už oficiální uniformy, nebo taktické oblečení, vždy hrál zásadní roli ve způsobu, jakým si státní představitelé budují svou image. Image autority, vlastenectví, odhodlání a síly – typicky mužského druhu. Móda je obecně často performativní, což z ní činí i efekt(iv)ní politický nástroj. Historicky byli proto muži v uniformách uctíváni a není náhoda, že se do politiky dostalo tolik schopných vojenských vůdců, kteří zde zúročili své vojenské zkušenosti a respekt vydobytý svými bojovými činy.
Mužská autorita a vlastenectví, které uniformy navenek signalizují, však mohou nést i negativní význam, zvláště když jsou spojeny s diktaturami. Od Napoleona a císaře Viléma II. až po diktátory 20. století jako Adolf Hitler, Josef Stalin či Idi Amin používali všichni vůdci svůj oficiální oděv k militarizaci politiky a občanského života. Jejich uniformy, často přetížené metály, demonstrovaly moc založenou na strachu z nezpochybnitelné autority a absolutní kontroly.
To se týká i vůdců, jejichž „stejnokroj“ neměl přímo vojenský původ. Což je třeba případ „lstivého Berbera“ Muammara Kaddáfího, který tradiční kmenový hábit alternoval právě s plukovnickou uniformou. Jásir Arafat sice nebyl klasickým vojákem, vojenskou kamizolu však nosil a především ji doplňoval nezbytnou pokrývkou hlavy, která vešla ve známost jako „taktická Palestina“, v originále „kefíjeh“.
A největším žijícím oděvním klasikem dnešní doby je bezesporu severokorejský „koryfej všech myslitelných oborů“ Kim Čong-un. Jeho černá halena i široké kalhoty vycházejí důsledně z klasických stalinských vzorů 30. let minulého století.
Umírnění demokrati
Demokratičtí vůdci historie při budování své politické legitimity naopak primárně spoléhali na svou vojenskou slávu, nikoli na uniformu. Například George Washington, Carl Gustav Mannerheim, Charles de Gaulle nebo Dwight D. Eisenhower si všichni získali respekt jako generálové armády, než se stali prezidenty či předsedy vlád.
A posléze svůj veřejný obraz utvářeli coby političtí vůdci nikoli na základě vojenských hodností, ale na základě své pozice „státních zaměstnanců“. Na oficiálních prezidentských portrétech proto bývali oděni v obleku – „civilní uniformě“ – vyjadřujícím prestiž a moc sám o sobě, bez nablýskaných metálů.
Také Volodymyr Zelenskyj nosíval kdysi oblek. Od 22. února 2022 ho ale spatřujeme výhradně v outfitu, který dosud neměl u státníků obdoby. Dá se v podstatě říct, že nebýt vzorné čistoty své mikiny a maskáčů, měl by navenek hodně společného s režisérem Robertem Sedláčkem, který v „mikče“ nakráčel k prezidentu Zemanovi při udílení státních cen.
Podobně tak Zelenskyj absolvuje státnické návštěvy Bílého domu či Buckinghamského paláce, kde jinak platí přísný dress code, v olivově zelené mikině s ukrajinským trojzubcem na hrudi, cargo kalhotami a pracovními botami.
Koneckonců i američtí prezidenti se tu a tam objevili na bezpečnostních poradách či u příležitosti mimořádných situací typu hurikánu v neformálnějším, vojensky inspirovaném sportovním oblečení, jako jsou větrovky či bomber bundy. Když jde o naléhavost situace, může elegantní oblek vyslat „špatný vzkaz“, zatímco praktické oblečení vzbuzuje pocit autority i bez atmosféry autoritářství.
Ošlehaný Fidel, vyžehlený Jásir
Demokratičtí vůdci se také vyhýbali tomu, aby se objevili v maskáčích – uniformě řadového vojáka. Možná protože to byl styl, který přijali vůdci povstání, včetně Fidela Castra a Jásira Arafata, aby signalizovali moc. Těmto vůdcům sloužil maskovací bojový oděv utilitárnímu účelu a zároveň zprostředkovával jejich politický obraz „věčných bojovníků“ – za ideály kubánské revoluce, resp. palestinské nezávislosti.
Castrovo oblečení bylo zvláště pozoruhodné tím, že symbolizovalo jeho roli při svržení Fulgencia Batisty, zkorumpovaného vojenského diktátora, který nosil generálskou uniformu. Tím, že Castro přijal jako uniformu nového kubánského vůdce jednoduché olivově zelené maskáče (spíše než typově podobný kostým svého předchůdce), ztělesnil odpor, prosadil své vlastní hrdinství v revoluci a naznačil populistický tón svého nového režimu.
Jeho oblečení se stalo tak ikonickým jako „revoluční styl“, že byl v roce 1983 Castro uveden do módní síně slávy časopisu People. O jeho pozdějších kreacích s šusťákovkami Adidas v národních barvách se však už v tomto duchu nehovořilo.
Stejně jako Castro využíval i Arafat „sílu módy“ při budování národní značky i individuální image. Ačkoli Arafatův styl byl, stejně jako Castrovy maskáče, navržen tak, aby reprezentoval „každého“, jeho uniformy byly úhledně vyžehlené a boty vysoce vyleštěné, což vypovídá o pečlivé pozornosti i čase, jež věnoval svému vzhledu.
Arafatova image jako bojovníka byla pro jeho identitu tak zásadní, že si zachoval svůj styl i poté, co se stal civilním vůdcem. Na veřejných vystoupeních, včetně oficiální ceremonie na trávníku Bílého domu po podepsání mírových dohod z Osla v roce 1993, si Arafat oblékal strohou, barevně nenápadnou vojenskou uniformu, na rozdíl třeba od svého izraelského protějšku Jicchaka Rabina, vojenského generála, který hned po nástupu do funkce premiéra vyměnil uniformu za oblek.
Styly zvolené Arafatem a Castrem vycházely z jejich bojových zkušeností a zároveň i nezájmu o názory voličské veřejnosti, jako je tomu v demokratických systémech. Oba vůdci mohli využít bitevní odkazy jako vizuální projevy své autority, aniž by museli nosit generálské uniformy preferované jinými autoritativními vůdci.
Nový archetyp
Také Zelenského „neformální vojenský oděv“ vytváří sice nenápadně nevtíravou, přesto ale image válečníka, který se stal politickým vůdcem. Zelenskyj – původně herec (podobně jako Ronald Reagan) s minimálními vojenskými i politickými zkušenostmi (nepočítáme-li jeho roli v sitcomu Sluha národa), než se stal prezidentem – musel současně budovat svůj styl i svou politickou legitimitu. Stejně jako kdysi Castro a Arafat chápe, jaký vzkaz vysílá móda do řad národní veřejnosti i globální komunity. A stejně jako oni využívá oblečení coby ikonickou „politickou značku“.
Jenomže Zelenskyj se nesnaží prezentovat v roli vojenského vůdce ani ostříleného generála, který vládne despotickou silou. Jeho oblečení inspirované armádní módou, které se ale naprosto odlišuje od oficiálních ukrajinských stejnokrojů, tak představuje demokratickou alternativu k image „věčného válečníka“ – je to vzkaz, jenž by se dal chápat ve smyslu „jsem civilista jako všichni Ukrajinci, z nichž se kvůli obraně vlasti před ruskou agresí stali ze dne na den vojáci.“
Teprve čas ukáže, jestli se Zelenskyj bude držet svého vojenského stylu, nebo se po skončení války vrátí k formálnímu oděvu typu sako-košile-kravata, který dnes nosí většina politiků, západních i východních. Ať tak či onak, za dobu trvání války na Ukrajině se mu podařilo nastavit nové vizuální standardy pro demokratické politické vůdce. Jako by chtěl říci: „Porážíme Rusko v bitvě o myšlení světa.“ To Benjamin Netanjahu zatím nemá na nějakou výraznější „módu se vzkazem“ čas.
