Devatenáct let po 11. září aneb Teror, který formuje Ameriku dodnes

Martin Kovář

11. 09. 2020 • 13:45
KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Hned o několika generacích Američanů, a nejen o nich, se říkalo, že si budou navždy pamatovat, kde byli a co dělali 22. listopadu 1963, kdy Lee Harvey Oswald (pravděpodobně) zastřelil prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho. Pro moji generaci, stejně jako pro lidi o něco málo starší i mladší, podobně platí, že nikdy nezapomenou na 11. září 2001. Tehdejší útok teroristů na budovy Světového obchodního centra, tzv. Dvojčata, v New Yorku a na budovu Pentagonu byl začátek nové éry nejen pro USA samotné, ale i pro celý svět.

Jenom si zkuste vzpomenout, jaké to tenkrát, na sklonku léta 2001, bylo. A jací jsme tenkrát byli. George Walker Bush ještě nezastával úřad prezidenta ani tři čtvrtě roku, na papežském stolci ve Vatikánu seděl Jan Pavel II., v lednu byl zahájen ambiciózní projekt s názvem Wikipedia, Nobelovu cenu za ekonomii získal spolu se dvěma dalšími vědci Joseph Stiglitz, Spice Girls dočasně ukončily vystupování, zemřeli beatnický básník Gregory Corso, filmový režisér Stanley Kramer nebo herec Jack Lemmon; u nás „prezidentoval“ Václav Havel, Vladimír Špidla se stal předsedou ČSSD, Jan Svěrák natočil Tmavomodrý svět a Češi se stali mistry světa v ledním hokeji. Tolik pár střípků pro připomenutí.

Tehdy to Američanům tak nepřipadalo, protože měli, pokud jde o politiku, v živé paměti nemilosrdnou štvanici na bývalého prezidenta Billa Clintona v čele s „nezávislým vyšetřovatelem“ Kennethem „Kenem“ Starrem kvůli sexuální aféře s někdejší stážistkou v Bílém domě Monikou Lewinskou, a divoké dozvuky prezidentských voleb, které musel rozhodnout až Nejvyšší soud; teprve na základě jehož verdiktu se stal hlavou státu výše zmíněný George Bush mladší. Ekonomicky se ale Američanům vedlo dobře a celkově vzato, bez ohledu na to, do jaké míry byli ohromeni, respektive rozhořčeni výše zmíněnými skandály či aférami, prožívala Amerika – alespoň ve srovnání s dneškem – (polo)zapomenutý „věk nevinnosti“.

11. září 2001

Jedenácté září 2001 všechno změnilo. Apokalyptické obrazy z newyorského Manhattanu, hořící „Dvojčata“, všudypřítomný prach a dým, trosky na ulicích, kvílení sirén policejních a hasičských aut a záchranek, záběry na smrtelně bledého prezidenta Bushe, poskytujícího první vyjádření – na tohle všechno se nedá nikdy zapomenout. Následující dění je poměrně dobře známo. Bush, podporovaný (po jistou dobu) prakticky všemi světovými vůdci včetně ruského prezidenta Vladimira Putina, vyhlásil již 20. září 2001 „válku mezinárodnímu terorismu“. Začala 7. října 2001 tažením do Afghánistánu s názvem „Operace trvalá svoboda“ (Operation Enduring Freedom; OEF), jejímž cílem bylo zničení al-Káidy, likvidace tamního islamistického hnutí Taliban a zajetí či zabití Usámy bin-Ládina, strůjce útoku na USA. V roce 2003 začalo rovněž tažení do Iráku – „Operace irácká svoboda“ (Operation Iraqi Freedom; OIF), jejímž cílem bylo pro změnu zabránit diktátorovi Saddámu Husajnovi ve vývoji zbraní hromadného ničení a v podpoře mezinárodního terorismu.

Pokud jde o samotné USA, 26. října 2001 schválil Kongres drtivou většinou hlasů tzv. Vlastenecký zákon (Patriot Act), doslova Zákon o sjednocování a posilování Ameriky poskytováním vhodných prostředků potřebných ke stíhání a pro bránění terorismu z roku 2001 (Uniting and Strengthening America by Providing Appropriate Tools Required to Intercept and Obstruct Terrorism Act of 2001), který dal americkým bezpečnostním službám, agenturám a silovým rezortům v boji proti teroristům řadu pravomocí, jež byly do té doby nemyslitelné, včetně domovních prohlídek, tajného odposlouchávání telefonů, kontroly internetu, bankovních účtů, zdravotních záznamů, některých nákupních položek atd. a včetně vytváření seznamů osob, jež mohly být z výše naznačených i jiných důvodů vyloučeny z letecké přepravy. V následujícím roce bylo na základně Guantánamo na jihovýchodě Kuby zřízeno nechvalně známé vězení pro osoby podezřelé (nikoli odsouzené) z terorismu.

Výše zmíněné války a výše zmíněná rozhodnutí a opatření Ameriku výrazně změnila. Velká část obyvatel země je podporovala, a není se co divit – 2977 obětí, jak zní oficiální údaj, bylo totiž více než při japonském útoku na tichomořskou základnu Pearl Harbor z prosince 1941, který vedl ke vstupu USA do druhé světové války se všemi známými důsledky. Prezident Bush mladší, jehož působení v úřadu do té doby mnozí Američané zpochybňovali, se stal pro většinu z nich respektovaným a – po jistou dobu – takřka nekritizovatelným „vůdcem národa v čase ohrožení“, což se potvrdilo, bez ohledu na problémy, jež války v Afghánistánu a v Iráku přinášely, i v prezidentských volbách v roce 2004, v nichž porazil demokratického vyzývatele, senátora Johna Kerryho. Tento výsledek jednak potvrdil správnost jeho politické strategie a rozhodnutí vlády, která válku proti mezinárodnímu terorismu vnímala a interpretovala jako boj za přežití křesťanského Západu tváří v tvář „hydře radikálního islamismu“, jednak mu poskytl legitimitu, kterou u části elektorátu od roku 2000 postrádal.

Říjen 2001: demonstranti v Pákistánu "vraždí" figurínu G. Bushe

O tom, že Bush rozhodl o útoku proti Afghánistánu a Iráku správně, svědčila jak faktická porážka teroristů samotných (třebaže náklady na války jsou obrovské a výsledky jsou méně přesvědčivé, než vláda a občané očekávali) tak skutečnost, že demokrat Barack Obama, jenž ho v úřadu v lednu 2009 vystřídal, sice řadu jeho opatření verbálně kritizoval, ale fakticky v jeho politice pokračoval. Právě za Obamovy vlády se americkým vojákům podařilo zabít bin-Ládina, a kontroverzní vězení na Guantánamu nebylo navzdory slibům zcela uzavřeno. Obama totiž navzdory anti-bushovské rétorice, jíž oslovoval své stoupence, věděl, že islamisté představují pro USA i pro Západ jako celek reálnou, smrtelnou hrozbu, kterou lze efektivně zlikvidovat (anebo alespoň významně omezit) pouze tam, kde mají kořeny, tj. na tzv. Středním východě, ať to stojí, co to stojí.

Všichni Američané ale s Bushem a s jeho „odpovědí“ na 11. září 2001 přirozeně nesouhlasili a s postupem času jich přibývalo. Nešlo pouze o ty, kteří v prezidentovi viděli ideologického nepřítele, případně jím intelektuálně pohrdali, ale i o ty, kteří vnímali „jeho války“ jako neadekvátní reakci, a navíc se obávali toho, že jeho vláda zneužije protiteroristických opatření proti politickým odpůrcům a proti nepohodlným občanům, občanskoprávním aktivistům atd. Výsledek, kterého v již zmíněných volbách v roce 2004 dosáhl poražený John Kerry (48,3 % hlasů), vypovídal o tom, že takových lidí nebylo málo.

Barack Obama přicházel do Bílého domu s mnoha líbivými vizemi a ambicemi. Jednou z nich bylo usmířit národ, v nemalé míře rozdělený po Bushově prezidentství. V tomto ohledu ale z velké části neuspěl. „Amerika“ nejenže byla po jeho osmi letech v úřadu (2009–2017) politicky, ekonomicky, sociokulturně, a dokonce i rasově rozdělená ještě více než na počátku jeho vlády, ale navíc natrvalo neprosadil ani své priority a klíčové projekty včetně zdravotnické reformy (tzv. Obamacare). I to byl jeden, opakuji, jeden z mnoha důvodů, proč ve volbách v roce 2016 nevyhrála jím podporovaná Hillary Clintonová, nýbrž politický amatér a avanturista Donald Trump.

11. září 2001

Mluví-li se dnes o Trumpovi jako o konzervativci, je to v řadě ohledů pravda; není to nicméně konzervativec, jakým byl Ronald Reagan či Bush mladší. Je to, snad to lze takto říci, konzervativec nového populistického typu, jenž se k oběma výše zmíněným republikánům, hlavně k Bushovi mladšímu čas od času odkazuje, třebaže příslušníci „Bush Clan“ jsou všechno jenom ne jeho sympatizanti. Jako příklad lze uvést Trumpovu politiku vůči nelegálním přistěhovalcům (často ze zemí s většinově muslimským obyvatelstvem). Úřadující prezident v nich totiž vidí „bezpečnostní riziko“ a tento názor rezonuje u značné části jeho elektorátu právě proto, že v sobě má hluboce zakódovaný „strach z neznámého nebezpečí“ a ochotu akceptovat tvrdá bezpečnostní opatření z Bushových časů. Právě v tom spočívá jeden z důležitých odkazů 11. září pro dnešní Ameriku, jeden z těch, které současný šéf Bílého domu umně a efektivně využívá ve svůj prospěch. 

Spojené státy, jež byly dlouho – bez ohledu na to, jak se v historii proměňovaly tzv. imigrační zákony – v zásadě otevřenou společností, oním pověstným „tavícím kotlíkem“, z něhož se rodila velmi pestrá, ale přesto poměrně soudržná společnost, se zásadně změnily. Dnešní USA již takto z velké části nefungují, respektive přestávají fungovat a je otázka, zda je vůbec možné tento proces ještě zvrátit. Ponecháme-li stranou všechny mocenskopolitické, geopolitické, strategické, ekonomické a další důsledky 11. září 2001, které zcela přirozeně změnily postavení Spojených států ve světě (k horšímu, tj. ve smyslu jejich oslabení), je právě tento fakt zřejmě tím nejdůležitějším důsledkem teroristických útoků, od nichž dnes uplynulo devatenáct let. Co bude dále, si netroufnu předpovídat; hodně o tom však napoví výsledek prezidentských voleb, které se konají za necelé dva měsíce a ve kterých půjde jak o konkrétního vládce Bílého domu, tak o dlouhodobou budoucnost země, té země, již „jedenácté září“ poznamenalo mnohem více než cokoli jiného v posledním tři čtvrtě století.

SDÍLET