KOMENTÁŘ VOJTĚCHA KRISTENA | Americký prezident Joe Biden představil obří plán pomoci ekonomice Spojených států. Ve středu odhalený balíček opatření by měl být zaměřený především na posílení infrastruktury, celkem chce Biden utratit jen obtížně představitelných 2,2 bilionu dolarů – asi 40 ročních rozpočtů České republiky. Proti jeho plánu se však bouří americké firmy, které se jakoby mimochodem dozvěděly, že by tuhle fiskální party měly platit právě ony.
Není to poprvé, co Biden hází ekonomice velkorysé záchranné laso. Už dříve představil proticovidový balíček opatření v hodnotě 1,9 bilionu dolarů, který přinesl především podporu pro nezaměstnané nebo peníze na covidové šeky pro všechny Američany - peníze z helikoptéry. Další plán za bilion dolarů, tentokrát zase ve prospěch narovnání sociálních rozdílů, Biden představí v příštích měsících.
Aktuální dvoubilionový impuls ale počítá hlavně s velkými investicemi do americké infrastruktury. Do té fyzické – tedy do silnic, dálnic a železnic, ale i do datové – například do zlepšení přístupu k internetu. Kromě toho Biden plánuje investovat i do přechodu k tzv. zelené energetice, postavit půl milionu dobíječek pro elektromobily nebo podpořit stavbu škol či sociálně dostupného bydlení. Podle amerického prezidenta jde o velkolepý plán, „který přichází jednou za generaci“ a který Američanům pomůže lépe čelit ekonomickému nástupu Číny.
Velkolepý, nebo jen velký?
Na papíře je Bidenův plán skutečně velkolepý, má však dva problémy. První z nich je (klasicky) v tom, kdo celou tuhle fiskální party zaplatí. A v případě Spojených států to budou, jak Biden zmínil, především podniky. Americký prezident totiž počítá se zvýšením korporátní daně o sedm procentních bodů na 28 procent, zákazem podnikání z daňových rájů i se zvýšením daní pro zahraniční zisky korporací. To všechno by během příštích 15 let mělo infrastrukturní plán zaplatit.
Pochopitelně, podniky se ohrazují, zvýšení daňové zátěže je pro ně prý „neakceptovatelné“. Nejde přitom jen o to, že se jim na pár let propadnou zisky. Vyšší zdanění amerických firem může znamenat mimo jiné i to, že firmy budou mít méně peněz na financování svého výzkumu a vývoje nebo na investice. Tedy na ty hlavní oblasti, kde by Spojené státy (respektive tamní firmy) měly s Čínou soutěžit. Problém se zvýšením daní pak má i řada republikánských kongresmanů, které Joe Biden bude potřebovat, aby dokázal svůj plán protáhnout legislativním procesem.
Druhý problém, který rovněž vnímá řada republikánů, je určitá zelená ideologická „zátěž“ Bidenova balíčku. Jistě, plán se soustředí zejména na masivní výstavbu infrastruktury, zároveň ale poměrně výrazně podporuje například i elektromobilitu. A vzhledem k tomu, že celkový účet půjde z kapsy všech amerických podniků – tedy i těch podnikajících v tradičních odvětví – například automobilky, které čeká kvůli elektromobilitě těžká budoucnost, by si tak tuto budoucnost ještě měly zaplatit. Na takto velkém a zásadním plánu by zkrátka měla být celospolečenská shoda.
Evropská cesta
I Evropa a Česko mají svůj záchranný plán – byť, pravda, ten je o něco skromnější. Evropský plán obnovy má být půjčkou v hodnotě celkem 750 miliard eur a na Českou republiku z této sumy připadá asi 180 miliard korun. Stejně jako pro Ameriku, i pro Evropu jde o způsob, jak dát své ekonomice impuls z defibrilátoru po covidové zástavě. Evropa chce, aby národní státy tento fond obnovy využily na „smysluplné projekty“. Udržitelná energetika, digitalizace, nové technologie – to jsou (staro)nové evropské imperativy.
V České republice jsme bohužel trochu zaspali ve veřejné diskusi o tom, jaký by náš plán obnovy vlastně měl být. Jak by měl vypadat. Až na poslední chvíli, na konci března, MPO ukázalo, do jakých oblastí by peníze měly plynout. Tak například, na udržitelnost dopravy by mělo jít 29 miliard, kategorie energetické úspornosti počítá s 19 miliardami a vyšší miliardy korun by měly plynout i na digitalizaci. Doufejme, že všechny tyto peníze budou v Česku využity skutečně smysluplně.
Řada tuzemských politiků si to možná neuvědomuje, ale evropské peníze nejsou na hraní. Rovněž to není – nebo alespoň neměl by být – jen nějaký kapitál, ke kterému musíme narychlo vymyslet aspoň trochu odpovídající projekty, „abychom to utratili“. Plán obnovy by měl být novou startovní čárou, novým odrazovým můstkem pro všechny evropské ekonomiky. A je jen na každé zemi, jak vysoko se z toho můstku dokáže odrazit. Každá by ale měla upřímně chtít vyskočit co nejvýš, ne jen poskakovat, protože se to zrovna očekává.
Státy, které mají dlouhodobou vizi a odvahu investovat peníze do sektorů budoucnosti, do vzdělání, do udržitelnosti, tyto peníze zúročí v budoucí růst a odolnost ekonomik. Kde tyto vize a odvaha chybějí, tam evropské miliardy budou znamenat jen dočasný příspěvek k PR kapitálu místních politiků a k chvilkové úlevě po covidovém šoku – v dlouhodobém horizontu však tyto státy budou zaostávat.
A právě proto je špatně, že se v Česku delší dobu nevede širší celospolečenská diskuse o tom, kam by naše ekonomika a společnost měla směřovat. Je naší největší vizí a ambicí našeho národa dostavět dálnici D1 a postavit Martině Sáblíkové stadion? Pokud ano, v dalších dekádách nás vyspělé státy zašlapou do země. Pokud však chceme mířit výš, máme šanci to dokázat nyní. Třeba tím, že peníze z evropského plánu dokážeme využít lépe než mnohé další země.
