Barták: Brexit není o vítězích, ale jen o poražených

KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Velká Británie formálně odejde z Evropské unie v pátek v 11 hodin greenwichského času. Datum 31. ledna vstoupí do dějin. Postupně budou zapomenuty okolnosti referenda, od kterého se odvíjelo více než tříleté psychodrama bolestného rozchodu. Bude zapomenuto, že tento rozchod nebyl žádnou historickou nezbytností, ale do značné míry výsledkem souhry okolností: počínaje nepovinným referendem, přes nepochopení britské odlišnosti na kontinentu až po neblahou konstelaci na britské politické scéně, která ke konečnému odchodu spíše docouvala než sebevědomě dokráčela. Zůstane datum 31. ledna, jako symbol neschopnosti politiků na obou stranách Lamanšského průlivu uspokojivě vyřešit problém vnímání spolupráce a sdílené svrchovanosti veřejným míněním, a to jak na anglickém venkově, tak i v obecnější rovině.

Končí sedmačtyřicetileté členství Velké Británie v organizaci, která měla při jejím vstupu v roce 1973 pouze šest členů a dnes sdružuje naprostou většinu evropských zemí. O to nesmyslněji odchod vypadá. Bylo to ovšem za tu dobu bouřlivé soužití. Británie měla často odlišný názor na evropskou integraci než její tahouni na kontinentu, Německo a Francie. Její neustálé výhrady často rozčilovaly zakládající členy organizace, a oživovaly vzpomínku na francouzského prezidenta Charlese De Gaulla, který v 60. letech přijetí Británie do klubu dlouho blokoval. Výrok premiérky Margaret Thatcherové „I want my money back“, chci zpět své peníze, na summitu ve Fontainebleau v roce 1984 se stal již legendární ukázkou britského kverulantství, ve kterém její následovníci více či méně náruživě pokračovali.

Nikdo mu nevěřil, že ho věznili v koncentračním táboře. Byl zdravý a dobře živený

sinfin.digital