KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | V posledních týdnech se množí v české kotlině názory, že Evropská unie vmanévrovala nebohou Británii do nemožného brexitového kouta, ze kterého neví kudy kam. Že byla nemilosrdná a krutá a v podstatě neumožnila Spojenému království odejít se ctí. Že to je msta za dlouhá léta sporů o podobu a vývoj EU, kdy Britové ze všech sil brzdili prohlubování evropské integrace, což vyvolávalo sympatie mezi euroskeptiky napříč kontinentem a v Česku zejména.
Tato obvinění neobstojí v konfrontaci s fakty. K vypsání referenda se v roce 2015 rozhodl tehdejší premiér David Cameron proto, aby si zajistil lepší postavení ve své Konzervativní straně, kde mu odpůrci britského členství v EU nepříjemně dýchali na krk. Podřídil tak klíčové zájmy své země politikářskému manévru, který mu navíc tragicky nevyšel. Zatímco stoupenci odchodu vyrukovali do boje s artilerií argumentů, často smyšlených a lživých, neudělal Cameron pro vítězství „ano“ takřka nic. Výsledek známe.
Evropská unie po prvním šoku reagovala jako obvykle podle pravidel: Chcete odejít, spusťte tedy článek 50 naší společné smlouvy, který existuje právě pro takový případ. Dnes se spekuluje, že právě toto byla past, do které spadla nešťastná Theresa Mayová, Cameronova nástupkyně. Kdyby to nebyla udělala, nebo ne hned, byla by si prý vytvořila lepší manévrovací prostor pro další jednání. Takto Unie údajně sešněrovala od začátku rozhovory pavučinou vlastních pravidel a vytvořila si tak výhodu, která vedla k dojednání smlouvy, jež je pro ostrovany obtížně stravitelná.
