Bitva o Británii aneb Londýn vyhlíží střet „divokého“ Johnsona a „rudého“ Corbyna | info.cz

Články odjinud

Bitva o Británii aneb Londýn vyhlíží střet „divokého“ Johnsona a „rudého“ Corbyna

Byla to letos v listopadu stejná a zároveň jiná Británie. Přesněji řečeno – byl to jiný Londýn, protože tam jsem strávil čtyři dny. Na první pohled byla metropole stejně úchvatná jako vždycky, současně ale byla plná skrytého i navenek patrného napětí. Napětí před nejdůležitějšími parlamentními volbami za mnoho posledních let, dost možná od konce druhé světové války. Před volbami, které lze označit za skutečnou „bitvu o Británii“.

Volby, jež poslanci Dolní sněmovny parlamentu, ve které konzervativní premiér Boris Johnson již nemá většinu, po několika odmítnutích přece jen odsouhlasili, se budou nakonec konat 12. prosince 2019, tedy necelé dva týdny před vánočními svátky. To je poměrně unikátní, naposledy šli Britové k volebním urnám v podobném termínu před necelými sto lety a od konce první světové války vlastně jenom dvakrát – 14. prosince 1918 a 6. prosince 1923. V prvním případě vyhrála (suverénně) ještě válečná koalice liberálů Davida Lloyda George a konzervativců, ve druhém případě (nepřesvědčivě) konzervativci Stanleyho Baldwina. Jak to dopadne letos, kdy je situace, jak jsem již řekl, velmi napjatá, uvidíme za tři týdny. 

Britové půjdou hlasovat nezvykle brzy po předchozích volbách, jež následovaly necelý rok po „brexitovém šoku“, 8. června 2017, a v nichž vyhráli, jen velmi těsně, konzervativci vedení Theresou Mayovou. Ministerská předsedkyně tehdy ve zpackané kampani ztratila obrovský náskok před opozičními labouristy, s nímž do boje vstupovala, a hlavně proto se jí v následujících dvou letech nepodařilo přes veškerou snahu dovést jednání o odchodu Spojeného království z Evropské unie do úspěšného konce. Výsledkem byl faktický kolaps vlády letos na jaře a razantní nástup Borise Johnsona do Downing Street číslo 10.

Od té doby se mnoho změnilo. Premiér sice ve Westminsteru – ke škodolibé radosti četných nepřátel – prohrál celou řadu hlasování, ať už šlo o podobu brexitové dohody či o termín odchodu země z EU, a tudíž musel požádat Brusel o jeho další odklad, třebaže předtím řekl, že bude „raději ležet mrtvý ve škarpě“, než aby něco takového udělal; současně ale vyjednal novou, podle řady komentátorů přijatelnější dohodu o brexitu (zejména ohledně Irska), prosadil ve sněmovně schválení „rámcové dohody“ o něm a navíc, po tvrdém boji, i již zmíněný termín předčasných voleb. Vezmeme-li v potaz, že v parlamentu nemá většinu, je to v mnoha ohledech pozoruhodný výkon.

Britský tisk

Jaká je v Británii situace dnes a jak nadcházející volby dopadnou? Když jsem ve středu 13. listopadu přiletěl do Londýna, první, co upoutalo – již na letišti Heathrow – moji pozornost, byly palcové titulky v deníku The Times, podle nichž premiér vedl v aktuálních předvolebních průzkumech před svým labouristickým rivalem Jeremym Corbynem o čtrnáct procentních bodů, a stejně tučné titulky v The Daily Telegraph, podle nichž se „Boris“ chystá, v případě svého vítězství ve volbách, provést skutečnou „zelenou revoluci“. Šéf labouristů se pro změnu netají tím, že vede „tu nejambicióznější a nejradikálnější kampaň za opravdovou změnu, jakou kdy naše země viděla“, včetně rozsáhlého znárodňování a většího utrácení na nejrůznější sociální programy atd.

V následujících dnech britské noviny přinesly výsledky dalšího průzkumu veřejného mínění, podle něhož je ministerský předseda „překvapivým hrdinou (či favoritem) pracujících vrstev“, a také zprávy, že šéf Strany pro brexit (Brexit Party) Nigel Farage nabídl Johnsonovi, že jeho partaj nepostaví kandidáty v obvodech, kde v minulých volbách triumfovali konzervativci. Premiér se mu odměnil vyjádřením, že jeho strana pro změnu postaví v obvodech, v nichž má Brexit Party šanci na úspěch, pouze „papírové kandidáty“. Farage to ale odmítl, žádal, aby mu toryové v jím vybraných obvodech vůbec nekonkurovali, a nakonec z toho vzešla ošklivá mediální přestřelka. Ani ta ale nezměnila nic na tom, že – alespoň pokud jde o brexit – jdou Johnson a Farage do voleb tak říkajíc bok po boku. Je to jistě vše možné, jenom ideální a oboustranně přátelská spolupráce ne.

Johnson má hned v několika ohledech štěstí. Za prvé je to muž stvořený pro politické kampaně. Co v nich dokáže, předvedl, když dvakrát vyhrál volby „o křeslo“ londýnského starosty, o brexit i o vedení Konzervativní strany v letošním roce. Pro většinu Britů sice není žádným ztělesněním solidnosti, pravdomluvnosti a ctihodnosti obecně, disponuje však nepopiratelným charismatem, nakažlivým elánem a má své velké volební téma: „skoncujme, proboha, s agónií, která trvá už čtvrtým rokem, udělejme to, co si národ odhlasoval v referendu, opusťme Evropskou unii a postarejme se o to, abychom využili ke svému prospěchu jak znovu nabyté suverenity, tak těch vazeb na EU, které nám mohou být užitečné“. A současně: „nepusťme za žádnou cenu k moci Jeremyho Corbyna“, kterého už stačil v předvolební kampani přirovnat, například, k sovětskému komunistickému diktátorovi Stalinovi.

Britský tisk

Corbyn, od září 2015 vůdce Labour Party, je druhým štěstím ministerského předsedy. Osobně jsem přesvědčen o tom, že kdyby v čele socialistů stál politik typu Tonyho Blaira, měl by to Boris Johnson o mnoho těžší. Corbyn je ovšem Blairovou takřka dokonalou antitezí: radikální levičák snící utopické sny o svém socialismu, sympatizující přitom s latinskoamerickými vůdci Castrem, Chávezem a Madurem (kteří přivedli své země ke krachu), stejně jako s vůdci protiizraelských extrémistů (Hamás, Hizballáh), a navíc muž, který dlouhodobě „mlží“ kolem svého postoje k brexitu, třebaže tvrdí, že jeho názor na dané téma „je přece jasný“.

Právě z těchto důvodů je Corbyn pro Johnsona téměř „ideálním protihráčem“; většina Britů, dokonce i těch, kteří ministerského předsedu tak říkajíc „nemusejí“, se mu, jak se alespoň prozatím zdá, chystá dát před Corbynem přednost. Důvod je zřejmý: Johnson je sice samolibý, velikášský, v řadě věcí si odporuje atd., svým způsobem je ale předvídatelný, a navíc schopný dovést do konce brexitový zmatek, jehož mají mnozí Britové z obou dvou táborů plné zuby. Z Corbyna mají naopak strach. Jak mi řekla má „stará dobrá kamarádka“, devadesátiletá Mary: „Ten Johnson je opravdu divnej. Takhle by se předseda vlády chovat neměl. Ale Corbyna se bojím, takže budu raději volit Borise…“

Jak vidno, britští voliči to nemají snadné; ani jeden z hlavních kandidátů totiž není tím, koho by si v čele země v ideálním případě přáli. Přitom jde opravdu o hodně. Británie je po šestatřiceti letech (nesnadného) členství na pokraji odchodu z evropského společenství, její budoucnost je v důsledku toho nejasná a jedinou alternativou brexitu, pokud vůbec nějakou, je volba muže, jenž představuje pro zemi z řady důvodů nemalé riziko. Přesně takové hlasy jsem po celé čtyři dny, ať už jsem se pohyboval v jakémkoli prostředí, v Londýně slyšel, a to od Britů různých generací, různého vzdělání a různých společenských vrstev. Jednu touhu ale měli, respektive mají všichni ti lidé společnou: aby už byly jak volby, tak brexit za nimi. Představa, že budou kromě všech starostí s post-brexitem čelit ještě následkům Corbynova znárodňování a jeho dalších „socialistických experimentů“, je pro řadu z nich jen obtížně stravitelná.

Premiér má tedy, jak se zdá, nakročeno k vítězství, výsledek voleb do sněmovny z 12. prosince ale přesto není nijak jistý. Tři týdny jsou velmi dlouhá doba, v politice a v předvolební kampani zvlášť. Stačí jedna hrubá chyba a všechno může být jinak. Johnson je navíc horkokrevný a impulzivní muž se sklony k nežádoucím „výbuchům“ a k unáhlenému vyjadřování i v klidných časech, natož v maximálně vyhrocené předvolební kampani, v níž jde o všechno. Uvidíme, zda mu to vyjde, nebo se na prestižní adresu Downing Street 10 překvapivě nastěhuje Jeremy Corbyn. V tom případě Bůh chraň nejen královnu, ale i Británii.

 
 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud