KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Britská Konzervativní strana se topí v problémech, které ji ohrožují jako už dávno ne. Liz Trussová vydržela ve funkci premiérky pouhých 45 dní. Zlomila ji nepovedená daňová reforma a obecně nekompetentnost v ekonomických záležitostech, stejně jako totální absence leadershipu. Kdo nastoupí po ní? Podle londýnských analytiků není vyloučen ani návrat Borise Johnsona do Downing Street číslo deset.
Při hledání „viníků“ současného mizerného postavení toryů se nejčastěji uvádějí brexit a Boris Johnson. O brexitu je to pravda jenom zčásti, ve druhém to není pravda skoro vůbec.
Skutečnost je taková, že posledním skutečně „velkým“ toryovským obdobím v čele země byla osmdesátá léta minulého století, vláda legendární Margaret Thatcherové (1979–1990). Když na podzim 1990 euroskeptickou premiérku proevropští konzervativci v čele s Michaelem Heseltinem ve vnitrostranickém převratu svrhli, aby si následně zvolili do čela konsenzuálního Johna Majora, zvaného mimo jiné Mr. Soft Thatcher, začaly jim vážné těžkosti.
Major sice ještě „zázračně“, o vlásek, vyhrál volby v roce 1992, ale potom už to šlo se stranou, jež byla u moci od roku 1979, rychle od deseti k pěti a na začátku května 1997 dostala bezprecedentně „nařezáno“ od „nových labouristů“ (New Labour) Tonyho Blaira, který – společně s Gordonem Brownem – udržel socialisty u moci až do roku 2010, než zkolabovali i oni (mimo jiné i proto, že Brown nebyl ani zdaleka takový leader jako Blair).
Děsivé období
Konzervativci – protože o nich je tento text především – prožili na přelomu devadesátých let 20. a nultých let 21. století doslova děsivé období, kdy se v poměrně rychlém sledu střídali jejich šéfové (William Hague, Ian Duncan Smith a Michael Howard), kteří ale nedokázali zastavit propad popularity strany u veřejnosti, která v té době jasně preferovala Blairovy „nové labouristy“.
Teprve zvolení Davida Camerona do čela konzervativců v roce 2005 a jeho nástup do úřadu premiéra v roce 2010 přinesly toryům zdánlivý klid a stabilitu. Ve skutečnosti ale nebylo nic vzdálenější pravdě. Cameron sice vyhrál parlamentní volby a stal se předsedou vlády, k většině v Dolní sněmovně mu ale musel pomoci, na britské poměry netradičně, koaliční partner – liberální demokraté Nicka Clegga. Ve snaze vyhnout se opakování tohoto scénáře pak Cameron před dalšími volbami v roce 2015 učinil neprozřetelný slib, aby sjednotil stranu včetně euroskeptiků: pokud vyhraje toto klání, vypíše referendum o setrvání Spojeného království v Evropské unii.
A jsme u toho. Právě tehdy vypustil „velký David“ z lahve pomyslného džina, jehož se od té doby toryům nepodařilo dostat zpět.
