Den B: „Borisovi“ konzervativci otevřeli cestu k brexitu, Corbyn odchází zcela poražen

Martin Kovář

13. 12. 2019 • 14:03

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Britský premiér Boris Johnson vychází ze čtvrtečních parlamentních voleb jako suverénní vítěz. Navíc s velmi silným mandátem, který ho opravňuje dovést do konce jeho velký projekt – brexit.

Byla to vpravdě hektická a v mnohém přelomová noc, kdy se sčítaly hlasy z již třetích britských parlamentních voleb za posledních pět let (2015, 2017 a 2019). Výsledek se nakonec dramaticky neliší od většiny předpovědí, snad jen v tom, že konzervativní většina je o ještě přesvědčivější a propad labouristů ještě větší, než se čekalo, nemluvě o posílení skotských nacionalistů. 

Voliči a voličky dali své zemi i Evropě jasný signál: po tři a půl roku trvající agónii chceme odejít z Evropské unie a nepřejeme si žádné marxistické experimenty, hrozící vrátit Velkou Británii hluboko do minulého století. I z tohoto důvodu to byly nejdůležitější parlamentní volby ve Spojeném království od konce druhé světové války, nanejvýš s výjimkou těch z roku 1979, kdy se země doslova hroutila v důsledku katastrofálního vládnutí labouristů v čele s Haroldem Wilsonem (1974–1976) a Jimem Callaghanem (1974–1979) a kdy se na základě jejich výsledků do Downing Street číslo 10 na jedenáct let nastěhovala Margaret Thatcherová (1979–1990).  

Muž, který vyhrál

Volby mají jasného vítěze – bývalého londýnského starostu (2008–2016), ministra zahraničních věcí (2016–2018) a úřadujícího premiéra Borise Johnsona. Ano, toho Johnsona, jehož početní protivníci a mnohá média zesměšňovali poté, co na jaře 2016 nedokázal bezprostředně přesvědčivě reagovat na výsledek referenda o brexitu, na kterém měl sám veliký podíl; toho Johnsona, jenž poté, co po rezignaci Theresy Mayové na přelomu jara a léta letošního roku jako nový šéf strany a vlády prohrál ve sněmovně řadu hlasování, než přiměl parlament, který „zdědil“ po předchozích volbách, aby schválil „rámcovou dohodu“ o brexitu a především nové předčasné volby.

Obojí bylo nesmírně náročné, Johnson nicméně prokázal mimořádnou nezlomnost a velmi silný „tah na branku“. Bez ohledu na dílčí nezdary šel za svým cílem a v noci ze včerejška na dnešek se dočkal odměny. Výsledky hlasování potvrdily to, co naznačilo již referendum z roku 2016: většina občanů Spojeného království nechce být součástí Evropské unie a volí místo toho ne zcela jasnou budoucnost a nejspíš i řadu těžkostí. Zatímco referendum z roku 2016 mnozí zpochybňovali ( tím, že stoupenci „Leave“ lhali a lhali, pro brexit hlasovali jen Angličané, staří lidé a nevzdělanci, zatímco seriózní, mladí, vzdělaní a tedy „pokrokoví“ voliči, Skotové a Severní Irové byli pro „Remain“…), výsledky těchto voleb už zpochybnit nelze. Brexit zkrátka bude a bude brzy.

Johnson vyhrál zaslouženě. Byl totiž pro voliče čitelný a navíc přesvědčivý, když jednoduše a napřímo říkal, co chce, co nechce a proč: chtěl brexit, odchod své země z EU, a záchranu „Ostrovů“ před zastydlým marxistou Jeremym Corbynem a před jeho pochybnými socialistickými experimenty. Nic nepředstíral, na nic si nehrál, neuhýbal (tentokrát) před odpovědností a ještě byl – v dnešní době dost vzácně – plný optimismu, že ať to bude, jak to bude, Britové to zvládnou, stejně jako zvládli jiné, složitější situace.

 Na vrcholu kampaně Johnson svým způsobem skutečně připomínal Winstona Churchilla, o němž napsal výbornou knihu s příznačným názvem „Faktor Churchill“. Tentokrát byl takovým „faktorem“ on sám, čímž nechci zakrýt, že se jedná o kontroverzní osobnost, jež nemusí být každému po chuti a jež vyvolává rozporuplné reakce i mezi těmi, kdo mu v obavách z Corbyna dali hlas. Zda se z „Borise politika“ stane „Boris státník“, teprve uvidíme. Nakročeno k tomu má nicméně náramně; jeho obraz coby „neschopného amatéra“ a „možná zábavného, avšak naprosto nekompetentního šaška“, jak jej vykreslovala levicová a liberální média, je nyní passé.

Muž, který prohrál

Jeremy Corbyn byl v předčasných parlamentních volbách „na hlavu“ poražen a je to dobře (203 křesel ze 650). Nejhorší výsledek labouristů od roku 1935 (s ohledem na mandáty) je fakt, přestože v absolutních počtech už měli i méně voličských hlasů. 

Jak dnes na adresu Corbyna řekl jeden z předních konzervativců Michael Gove (jenž, mimo jiné, znemožnil Johnsonovi převzít stranu a vládu již v roce 2016): je mimořádně dobrou zprávou, že v čele země nebude stát muž, který ji hluboce rozděluje, který je politický extremista a nepřiznaný antisemita. Británie se tak, s nadsázkou řečeno, nestane „evropskou Venezuelou ani Kubou“, k jejichž bývalým i současným vládcům chová Corbyn vskutku zvláštní sympatie, a do Downing Street číslo 10 se navíc v následujících letech určitě nepodívají čelní představitelé Hamásu anebo Hizballáhu. Británii také nečeká masivní znárodňování, drastické zdanění všech od vyšších středních vrstev nahoru atd.

Corbyn prohrál, protože je navzdory tomu, že se mu podařilo oslovit část levicově naladěné, progresivistické mládeže, „mužem minulosti“. Je skoro neuvěřitelné, že dokázal mentálně ustrnout v časech svého mládí, tj. v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, kdy Labour Party kromě toho, že se jí téměř podařilo zdevastovat zemi (stačí si vzpomenout, symbolicky, na tzv. „zimu nespokojenosti“ na přelomu let 1978–1979), byla takřka nerozeznatelná od odborářských centrál, které bezskrupulózně vydíraly vlády a prosazovaly svoje zájmy na úkor všech ostatních. Strana tehdy kráčela od jedné volební porážky ke druhé (1979, 1983, 1987, 1992).

Mimochodem, když už jsme u volebních výsledků britských labouristů, v této souvislosti stojí za to připomenout, že jejich jediným stranickým lídrem, který od roku 1974 dokázal volby vyhrát, byl spolutvůrce a šéf tzv. New Labour Tony Blair (vítěz v letech 1997, 2001 a 2005). (Nejen) historickým paradoxem proto je, že právě jeho radikální levičáci ve straně i mimo ni „na smrt“ nenávidí. „Partaj“ totiž úspěšně „očistil“ od zničujícího vlivu odborů a nevolitelných „socanů starého střihu“ a dal jí místo toho nový program a novou tvář, takže byla schopna úspěšně oslovit mladé lidi (včetně prvovoličů), střední vrstvy, a dokonce i část „vyšších tříd“ volících v drtivé většině tradičně konzervativce. To byl, přiznejme si to, fascinující úspěch, který se ovšem – nejen v Británii – neodpouští, zvlášť připočteme-li k tomu fakt, že Blair stál za všech okolností pevně za svými americkými partnery, ať už jím byl Bill Clinton či George Bush mladší.

Vraťme se ale k hlavnímu poraženému včerejšího dne. Jeremy Corbyn prohrál jako předseda Labour Party již druhé parlamentní volby, tentokrát, na rozdíl od roku 2017, vskutku drtivě. Namísto odstoupení, které by bylo logickým a vlastně jediným možným krokem, mluvil Corbyn nad ránem o tom, že sice již nepovede stranu do žádných dalších voleb, že ale zůstane v jejím čele „v čase reflexe a diskuse“. Vlastní sebereflexe ovšem zjevně schopen není. Pro Borise Johnsona a pro konzervativce by bylo Corbynovo setrvání v čele labouristů (nesvrhnou-li jej jeho právem nespokojení spolustraníci) dalším „dárkem“, pro stranu by to však byla pohroma; co ale dělat, když další Tony Blair není k mání?

Co bude dál?

Výsledky voleb jsou známé, brexit je tak říkajíc na cestě. To je ale teprve začátek dlouhé a složité cesty, kterou mají Boris Johnson, jeho vítězní konzervativci, poražení opoziční labouristé, Skotové (nejen velmi úspěšná Skotská národní strana) a vůbec všichni Britové před sebou. Pesimisté rýsují budoucnost v temných barvách. Johnson je podle nich nesolidní egomaniak, neschopný racionálního vládnutí, brexit bude znamenat ekonomickou a možná i politickou katastrofu, Skotsko se odtrhne od Spojeného království a bude zle a zle a zle…

Čtu-li tyto předpovědi, musím se, podobně jako po ohlášení výsledků referenda v roce 2016 smát. Také tehdy jeden „černý scénář“ stíhal druhý, Johnson byl shledán „nejhorším britským politikem všech dob“, země spěla k rozdělení a naprostému zmaru. Když jsem tehdy na sociálních sítích, v novinách i v televizi a v rozhlase říkal, že žádná katastrofa nenastala ani nenastane a že Boris Johnson bude dříve či později ministerským předsedou, mohli se moji názoroví oponenti potrhat smíchy. A vida: po třech a půl letech je to tak.

Co tedy bude dál? Za prvé – jednu věc Johnson prokázal opakovaně, a sice že umí politické kampaně a dokáže vyhrávat volby, přičemž, bez nadsázky, „zachránil Británii“ – v letošním roce před Jeremym Corbynem a v letech 2008 a 2012 před „rudým Kenem“ Livingstonem, jehož dvakrát porazil v boji o úřad londýnského starosty, a fakticky tak ukončil jeho politickou kariéru (podobně jako nyní tu Corbynovu). Zda se z něj stane státník, který úspěšně vyvede zemi z Evropské unie a nastaví ve vztahu k ní cosi na způsob „švýcarského“ či „norského“ modelu (oba státy dokážou existovat bez EU bez problémů, navíc s vysokou životní úrovní), se teprve ukáže. Jak jsem již napsal – předpoklady k tomu Johnson nepochybně má.

Za druhé – odchod Skotska ze Spojeného království není podle mě na místě, jakkoli je to téma, jež nyní bude nějaký čas „na stole“, a jakkoli ho bude část skotské politické reprezentace „držet ve hře“, stejně jako to budou dělat Johnsonovi nepřátelé. Představa, že by se stal premiérem, jenž zničil Velkou Británii, je pro ně neobyčejně lákavá. Jenže – ve skutečnosti horké hlavy po čase ochladnou a především – hlasovat o odchodu z EU je něco úplně jiného než hlasovat o odchodu ze společného státu, což ukázalo už referendum v roce 2014. Z těchto důvodů si troufám tvrdit, že na skotskou nezávislost v nejbližších letech nedojde. Shrnuto a podtrženo: třebaže ji nepochybně čekají složité časy, nemám o Británii strach.

Jinou otázkou je, jak bude bez Británie fungovat Evropská unie. Proměna je jistá, společenství opustí jedna z nejsilnějších ekonomik a jeden z nejvlivnějších politických hráčů, což EU oslabí. Kvůli Británii i kvůli unii (a tedy i kvůli nám v České republice) chci ale věřit, že se nejen Londýn, nýbrž i Brusel budou chovat racionálně a povedou jednání bez jakýchkoli postranních úmyslů. Co nejrychleji k oboustrannému prospěchu.

SDÍLET