Dvacátý leden je, vždycky jednou za čtyři roky, v USA nesmírně důležité datum. Právě toho dne se od roku 1937 ujímá úřadu nový prezident, zvolený v listopadu předchozího volebního roku. Americké dějiny od té doby zažily různé dvacáté ledny, od vcelku poklidných, kdy úřadující prezidenti vstupovali do svého druhého období, až po ty velmi dramatické.
Třebaže jsem dnes chtěl připomenout zejména nástup největšího prezidenta USA v poválečných dějinách země, Ronalda Reagana, z 20. ledna 1981, nakonec jsem se rozhodl, že k tomu přidám i ohlédnutí za některými dalšími „zlomovými“ dvacátými ledny; pojďme se na ně tedy podívat.
20. leden 1981 patřil k nejdůležitějším v celé historii USA po druhé světové válce. Nikdy od roku 1945 na tom nebyla Amerika tak zle; jen rok 1968, kdy zemi sužovaly důsledky války ve Vietnamu a složitých vnitropolitických problémů, byl s rokem 1980 alespoň zčásti srovnatelný.
Konec sedmdesátých, respektive přelom sedmdesátých a osmdesátých let (1979–1980) byl ale ještě mnohem, mnohem horší. Posuďte ostatně sami: vleklá hospodářská krize plynoucí z ropných šoků i z neschopnosti federálního kabinetu, krach pokusu o osvobození amerických rukojmích z ambasády v Teheránu, vpád sovětské armády do Afghánistánu, a k tomu slabý, pokrytecký prezident, který se prezentoval jako velký bojovník za lidská práva na celém světě, ale přitom se líbal a objímal s Brežněvem na summitu ve Vídni…
A výsledek? Opovržení většiny lidí vládními elitami, jež se ale rodilo už od aféry Watergate (1974), a hlavně totální skepse a naprostá nevíra v budoucnost, jak pokud šlo o vnitropolitický a ekonomický vývoj, tak o postavení a respekt Washingtonu na mezinárodní scéně. Pusťte si třeba politický thriller Sydneyho Pollacka Tři dny Kondora (Three Days of Condor; 1975), Všechny prezidentovy muže Alana J. Pakuly (All the President’s Men; 1976) nebo (to možná ještě spíš) geniální snímek Hala Ashbyho Byl jsem přitom (Being There; 1979) a budete mít, pokud jde o USA v sedmdesátkách, jasno.
